- Spousta překvapení před startem
Do Mladé Boleslavi jsem dojel hoďku a půl před startem. To už se mi dlouho nepovedlo. V Boleslavi měli čerstvě uzavřený sjezd do centra. Naštěstí to pořadatelé odchytli, dali info o správném sjezdu z dálnice a objezdu města na web a trasu přes město označili šipkami.
V areálu startu na mě čekal první šok – stovky aut zaparkovaných na velké louce. Že je Boleslav městem aut jsem věděl, ale že to účastníci Kolapro vezmou až takto demonstrativně... Zaparkoval jsem v jedné z posledních řad a šel si vyzvednout číslo a čip. A hned vidím další překvapení – výdejnu startovních čísel a účastnických triček vytvořenou v jakémsi obytném přívěsu. Několik výdejních okének s šikovnými děvčaty na každé straně. Jezdců přes tisíc, fronty skoro žádné. Paráda.
Chvíli si prohlížím impozantní seskupení stánků s nejrůznějším cyklisticky více či méně spřízněným zbožím či službami. Před jedním stánkem vidím srocení bajkerů ve stejných dresech. Jdu omrknout, co to tam tak frčí. A pusa mi zůstává dokořán. Všichni mají dresy alltraining.cz a skupinka deseti z nich si dává hodinu před závodem předpisovou strečink-rozcvičku pod vedením vycvičené cvičitelky, která jim předcvičuje. Pro uklidnění si jdu raději dát do slibně vypadajícího stánku pivečko. Trocha zklamání – je to jen nealkoholické, ale zase v rámci sponzorského partnerství s cykloseriálem zdarma, takže taky dobrý. Ještě sleduji dětské závody – fakt dost dobré a už chápu, proč sem jezdí tolik lidí. Dospělí pomalu stárnou a zde mají program pro celou rodinku.
Jdu se převléci do závodního a u auta s údivem zjišťuji, že vedle mě zaparkoval kamarád Cyril, s kterým jsem se několik let neviděl. Slavnostní start se odehrává mimo hlavní (příjezdo/dojezdový) areál, a to před zákaznickým centrem Škoda auto. Startovní pole okupuje plac před moderní budovou a je rozděleno do vln po 200 jezdcích. Vepředu túruje své auto Mistr světa IRC Juha Haninen. Je to upravená Fábka a navzdory svému vytůnovanému výkonu zní jako trochu vyběhaný vysavač Eta. Řadím se do druhé vlny a koukám, že alltrainingoví nadšenci směřují také ponejvíce do mojí vlny. No uvidíme, jak se s nimi popasuji s dvanáctikilovou nadváhou a odborně nerozcvičený.
- Úvodní kilometry
Dva proslovy, nějaké ty instrukce a už je odstartováno. Celé pole se dává do pohybu. Eliťáci vepředu málem předjíždějí pomaleji startujícího Juhu (asi nečekal takovou akceleraci), a pak ho zle prohánějí až do místa, kde slavnostní start přechází v ostrý. To už i já točím nohama naplno a chvílemi i přes svůj maximální limit. Projíždíme postranními uličkami Boleslavi k prostoru zázemí závodu na Krásnou Louku. Tady najíždíme do terénu a stále v souvislé řadě frčíme podél řeky Jizery po a mimo pěšinu nějaké dva kilometry. Pak vystoupáme táhlý kopec Čejeticemi (asfalt) a v Dalovicích jdeme do terénního sjezdíku.
A už vidím zásadní rozdíl v pojetí jízdy. Zatímco na silnici a v terénních rovinách dostávám na frak a i přes opatrnou snahu mě míjí kolo za kolem, tak ve sjezdu to soupeřům vracím i s úroky. Nikdy nechápu, proč ti vyšvihaní a ambiciózní jezdci vadnou okamžitě, pokud vidí kameny a střední sklon kopce. Taky zde platí zásada řadit se jeden za druhého, abych nedejbože nenajel na něco nesjízdného. Já naopak okamžitě vjíždím do alternativní traktorové stopy a jezdce předjíždím po desítkách.
Takto povzbuzen už pod kopcem na rovině podél řeky držím tempo a předjíždět se moc nenechávám. Následuje konečně první ostré stoupání. Jsem už dost unavený z toho silničního sprintu, ale naštěstí se to vepředu ucpává, a tak po pěšince stoupáme všichni stejným pomalým tempem na kašpárka. Za námi se prý zde dost tlačilo, dokonce i s prostoji. Následuje sjezdík do Dalešic, bleskový přejezd do Podhradí a prudké stoupání k zřícenině Zvířetice. Ta je mimochodem pěkná, ale pořádně si ji prohlédnout nemůžu, protože se jede pořád strašná podlaha.
Stále se vytvářejí skupinky a mně se stále nedaří nějaké se chytnout. Furt je buď těžce (a většinou v protivětru) sjíždím anebo mě dojíždí a nechytatelným tempem ujíždí. Je to dost silniční pojetí závodění a nemám to tak zažité. No, takto to probíhalo celý závod – jedu podlahu (na rovinách neustále přes 30 km/h, a to i na lesních cestách). Dlouho někoho dojíždím, a když už ho mám - většinou po sjezdu nebo v nějakém náhlejším stoupání, kde ti silničáři konečně nemůžou točit vyholenými nožkami a musí zabrat, tak se na následující rovince přede mě zase posouvají nově vzniklé skupinky.
Za velkým Rečkovem je slušně zásobená občerstvovačka s dobře vycvičeným personálem, který podává pochutiny a bidony za jízdy. Super, ale stíhám jen jeden nedozrálý banán a rychle upíjím bizon (nemám na kole košík). Vůbec organizačně je trasa zajištěna suprově – na každém rozcestí někdo stojí a snaživě ukazuje kudy dál, obvykle je posílen i o dalšího, který zastavuje dopravu. Fakt dobrý.
Trasa v terénu taky OK. Žádný extrém, ale ani příliš asfaltu. Jen to tempo mi neumožňuje příliš se rozhlížet a koncentruji se jen na nejbližších 50 metrů a kolo přede mnou.
- Rychle a zběsile až do konce
Takto se pomalu ale jistě blížím zpátky k Boleslavi. U Bitouchova najíždíme na známou trasu, po které jsme již jeli a kopírujeme ji přes Dalešice, Dalovice a Čejetice zpátky. Menší změnou je jen podjezd železniční trati jakousi myší dírou. A následující lesní výjezd, kde se přece jenom posouvám přes několik pomalu odpadajících jezdců.
Největší úlovek mě však čeká až na konci. Ve stoupání podél Dalovic už slyším komentátora v cíli. Zároveň vidím skupinku 4 jezdců. Jsou sice daleko, ale zkouším se ještě zmáčknout. Moc mi to už nejde a musím do stoje. Za odbočkou na Čejetice už to nevypadá moc nadějně, ale v silničním sjezdu vidím, že se příliš nesnaží, jedou tak nějak volněji a těsně před koncem kopce jdu před ně. Všímám si prestižních dresů Česká spořitelna - Specialized MTB team a i jedna tvář je mi nějak povědomá. No nic, pod kopcem uhýbáme prudce vlevo a podél Jizery se vracíme kilometr a půl po hrbolaté pěšině do cílového areálu na Krásné Louce. Roztáčím nohy naplno a nutím svého nového fulla hltat výmoly. Musím si pochválit výhodu 29 palcových kol, šlapat můžu stále bez většího rušení tempa. Takto se mi daří skupince ujet a dojíždím do cíle na celkovém 220. místě v čase 2:35:34 (průměrka 23,6km/h).
Jsem fakt vyřízený, ale když za půl minuty po mém finiši vidím na tabuli jméno RADIM KOŘÍNEK, dochází mi, proč mi byl ten bajker tak povědomý. Právě jsem porazil olympionika, sice už je nyní bafuňářem, ale to já taky a jsem i o rok starší. Pět minut poté zažívám další satisfakci: do cíle dospurtoval kamarád Vítek – na Šele mi to před týdnem natřel, nyní doplatil na zařazení do zadních pozic, ale i tak…
- Výsledky, relax v cíli, zhodocení
Se svým výsledkem jsem spokojen, když s těmi nejlepšími se rozhodně měřit nemůžu – Pavel Boudný zvítězil s časem 01:57:49.5 před Vencou Ježkem a Honzou Hruškou. Dokonce i první tři děvčata včele s Petrou Kotovou(2:23:53.2) mě s přehledem překonala. Závod na 61 km dokončilo 636 a většina asi byla spokojená, alespoň dle jejich výrazu v cíli. Byli ve tvářích špinaví, unavení, ale vesměs spokojení.
K náladě všem přidala i dobrá organizace v cíli a výborný výběr jídla a pití. Zkrátka byl to slušný závod pro širokou veřejnost. Já si to celkem užil, ale přiznám se, že mnohem vice se těším na příští týden do Mostu, odkud vám asi také pošlu report.
Pavel Macháček
