Pamatuji se, jak jsem při své první účasti dojel na Odolov v pohodě a na něm úplně odešel. Před tím mi bylo divné, proč na té rovině nikdo nechce jet. Vysoká Srbská je zabiják sám o sobě a nespočet nečekaných stojek opravdu sebere dost sil. Závod je to ale krásný, plný technických sjezdů, kvalita silnic je dobrá.
Pořadatelé mají rádi a podporují elitní účast, což bohužel pohodě a bezpečnosti, zejména po společném startu velkého balíku obou tras, nepřidá. Letos se podle profilu mělo jet prvních 30 kilometrů po rovině a tedy pohromadě za účasti elitních týmů na čele. Obojí se potvrdilo. První polovina je celkově lehčí, o to víc tam závodníci z krátké tvrdí muziku. „Druhý okruh” už bývá klidnější. Konec je pak vyšperkován tradičně Odolovem a snad jediným opravdu horským dojezdem na maratonech, tříkilometrovým stoupáním na Bišík. I tam se dá při nesprávně naplánovaném výdeji sil zkolabovat.
Sudety startují v příjemných 10 hodin z Teplic nad Metují, dvě a půl hodiny od domova. Takže jet ráno na start přímo z domova je logickou volbou. Abychom minimalizovali “uhlíkovou stopu” jedeme spolu s Kolíkáčem. Cestou vytrvale prší, což optimismu nepřidá, řešíme to nahlas puštěnou “motivační” hudbou. Na místě jsme kolem osmé a v půl desáté stále prší. Trochu měknu a strkám do kapsy pláštěnku, na dres beru ještě jeden, modrý a tužší. Samozřejmě že noviny pod týmovým dresem nechybí. Opravdu to vypadá, že si dneska vody užijeme.
.jpg)
Na startu stojíme ve čtyřech s Mišutkou, RiCem a Kolíkáčem vpředu, tzn. někde tak čtyřicet metrů za čelem tvořeným asi stovkou jezdců. Jako zázrakem v okamžiku startu neprší. Po výstřelu párkrát odstrčit jak na koloběžce a zacvaknout. Kolem se za to vzalo jak při cyklokrosu. Od první vteřiny naplno, ostře do zatáček, boj o každou pozici. Takže se relativně propadám. Kostky, přejezd, úzká silnička, občas auto proti, to je pokynem pro ty vzadu využít situace a zase se trochu prokousat kupředu. Půlka lidí brzdí, druhá se žene před ně. Do úzkého hrdla se tak žene více lidí, než se tam vejde. Pak se silnice rozšíří a ti, co šli později na brzdy nebo šlapali, když ostatní brzdili, jsou předjížděni těmi, kterým to líp šlape, markantní je to, pokud se silnice trochu nakloní vzhůru. Za chvíli zúžení, ti co brzdí a stahují se vpravo jsou předjeti těmi, co chtějí dohnat, co ztratili, když se muselo šlapat. Vidím, že problém měla i vítězná dvojka z Karlovy Vary – Unhošť, Petrové Novák a Zahrádka. Za Novákem se kousek protáhnu kupředu, při dalším zúžení přibrzdím a jsem tam, kde jsem byl. Kolíkáče občas zahlédnu před sebou, Mišutku, RiCe a Míru na své úrovni.
Časem se podaří nechat kus balíku za námi. Jedu poslední a vypadá to, že už bude dobře a tlak ze zadu zmizí. Další zúžení a už kolem mne zase frčí do předu ti, co již odpadli a teď se plnou rychlostí dotáhli. Takže začínáme znovu. Po 30 km začínají být kopečky delší. Konečně začíná selekce. Jsem dost vzadu, kolem se mihne Mišutka, Hanka Doležalová, pak Mirek, tak se za něj hákuju. Stoupáme na Honský pas. Vyhazuji noviny a rozepínám horní dres, otevírá se úplně a vlaje za mnou jak plášť Supermana. Tradičně výborná Hanka Doležalová a Mišutka nám trochu odskakují. Trochu na ně ztrácíme, ale nahoru dojíždím v čele skupinky a přemýšlím, jak budeme stíhat jejich skupinku, co je nadohled.
Jenže ouha, mám problém se ve sjezdu udržet ve skupince. Co to? Druhý, rozepnutý dres působí zřejmě jako padák. Nejde to, ztrácím je. To je tedy pech. Skupina s Mírou Zbuzkem by byla super, možná docvakli i grupo Mišutka. Na rovince sundavám vrchní dres, schovávám ho do kapsy. Za chvíli je tu početná skupinka, tvořená většinou červenými čísly, označujícími ty, co jedou krátkou. Jsem rád, že tu vidím i RiCe. Tak snad trochu pojedou. No, spolupráce nijak náramná. Je to takové neurovnané, škoda, tady se to dalo v pohodě sjet – měli jsme tak minutku a určitě se dalo jet a střídat daleko lépe. Nikdo se ale moc nesnaží, nechce ztratit moc sil. Kopce před námi budí mezi členy skupiny respekt.
Hlavně Vysoká Srbská. Legenda závodu. Stěna ze žulových kostek jak ve Flandrech. Před tím ale musíme překonat ještě pár brdků. To jsou Sudety - náročné tím, že kopců je tu opravdu mnoho a mají většinou proměnný sklon, včetně těch extrémních. Takže je to pořád nahoru, dolů a stojka za stojkou. Všichni však pokorně očekávají osmdesátý km, kde je ona, Vysoká Srbská. Sjede se k ní z mírného kopečka doleva do zatáčky, kousek asfaltu a pak se otevře pohled na stěnu, po níž se plahočí ze strany na stranu ti, co ještě před pár chvílemi poměrně svižně jeli na kole. Tam je to prostě boj o vyjetí. Je jedno jak, jen se dostat nahoru. No, já tradičně nic neřeším, šoupnu tam nejmenší převodník na trojtácu, vzadu volume doleva a jedu, co noha nohu mine. Musím dávat pozor, aby mne z boku nesrazil někdo z těch, co musí šněrovat, protože mají „rychlejší” převod. Diváci jsou báječní, povzbuzují, ale netlačí. Uf a jsem nahoře.
Na rovince vytáčím nohy a beru si na občerstvovačce banán. Pomalu se formuje skupinka do sjezdu i na další rovinky. Srbská to trochu přerovnala, skupinka je také menší, někteří zůstali na bufetu nebo pod ním? :-) Teď už je vše jen slabý odvar. Skupina je kompaktní, blížíme s k Teplicím, kde budou stovkaři končit. Koukám, že RiC tu není.
Pár kilometrů za Vysokou Srbskou dělám dnes druhou chybku (tou první bylo použití padáku z druhého dresu ve sjezdu z Honského pasu). Po prudkém technickém sjezdu následuje ostrá levá téměř do zastavení a hned opravdu, opravdu prudká stojka následovaná prudkým kopcem. Ze sjezdu mám zařazeno to nejtěžší a při překotném řazení mi padá řetěz. Seskakuju a nasazuji zpět, ale opět na těžký. Mozek asi nefunguje, tak kousek vyběhnu a pak rvu těžký dále. Správně bylo dát ručně v klidu „kašpárka” a plynule se rozjíždět, místo naskakování na kolo s neutočitelným převodem. V té době se skupina ve sjezdu a tomto stoupání dělí a já zůstávám kvůli tomuto v její druhé části.
Blížíme se do Teplic, občas někdo z těch, co jedou krátkou, poškádlí soupeře, ale protože je do cíle tříkilometrové stoupání, všichni se šetří na závěr. V Teplicích mi odbočí doprava na Bišík. Během rozháraného tempa do Teplic nás znovu dojel i RiC, takže teď jedeme ve třech směr Adršpach. Občas padne pár kapek. První stovku jsme absolvovali bez deště, že by to začalo teď? Ne, je to jen takový náznak, dneska máme štěstí na počasí. Zato já mám nějakou mentální krizi, moc se mi nechce jet, naštěstí jsou tu spolujezdci, takže kilometry ubíhají. Na jízdu nahoru dolů jsme si už všichni zvykli, popravdě, mně je líp v mírném kopci, než na úplné rovině, ostré tempo po rovině mi letos vůbec nějak nejde. Za další občerstvovačkou nabíráme dva borce z dlouhé, kteří mi odjeli při extempore se řazením na 85. km. V pětici to odsejpá ještě lépe.
Všichni už se těší na Odolov. To je profilem taková obdoba leontýnského pětikopce se šířkou na jedno auto. Dnes je to moje čtvrté setkání, poprvé jsem přijel psychicky nepřipraven a málem mne to složilo. Loni se jel hned dvakrát, takže už vím jak na něj. Trpělivě. Žádné prudké pohyby, pomalu ho vykroutit. Občas ze sedla, na rovinkách spíš odpočívat. Tentokrát je nahoře prázdno, asi jedeme dost pozdě. Občerstvovačku projíždím s tím, že si beru kolu. Půlku vypiju a druhou dám kolegovi ze Sokola Kbely. Je tu snámi i RiC, takže se rohodujeme, že jedeme spolu dál. Snažíme se si vzájemně vyhovět, teď jsme parťáci. Cestou dojedeme a vzápětí odpářeme další dva jezdce. Tady to dobře znám, vím, že 2-3 kilomterová Závora je dobře jetelná. Jedeme se Sokolíkem vpředu a trochu přikládáme pod kotel, kousek za námi RiC. Docvakáváme a odjíždíme jezdci v zeleném dresu. RiC zůstává s ním. Nahoře jsme se Sokolíkem odjeti, domlouváme se, že počkáme na RiCe. S ním přijíždí i jezdec v zeleném. Teď už není na co čekat a ženeme směrem na Teplice.
Cestou se skupinka nabaluje o dojeté odpadlíky na 5 až 7 lidí. Nikdo moc nestřídá, ale Teplice se přesto blíží. Jsou tu poslední tři kilometry do kopce. Každý jede svoje tempo, prvý Sokol, pak já, za mnou borec v zeleném, za ním zřejmě RiC. Sokola ani nehoním, zato „Zelený” jde po mně. Udržuji si náskok až někam k pětistovce. Tam mne docvakává a na dvoustovce začíná spurtovat, pokouším se odpovědět, ale konec vypouštím. Je to hotový.
Rychle na zámek na guláš. Pokecat se Šlapkama, vzájemně se pochválit a zpátky dolů do auta a směr Praha. Cestou dolů se nám naskytne pohled na oranžovou skupinu Strejda, Quit, Laco – neboli Moudrý, Vysoký a Prostořeký (ten prostořeký je zřejmě jenom jazyková bariéra, Laco je totiž Slovák, který z Popradu objíždí všechny české maratony i jiné závody a je jednou z duší Vinohradských šlapek). I v tom kopci, kde každý jede za své a proti všem, tito tři jeli v dokonalé formaci a v dokonalém souladu a spolupráci dojeli až na čipový koberec, který jenom jednou dlouze hvízdl. Bravo hoši.
Jo, a jak ten závod vlastně dopadl? Několikanásobným vítězem je zde Jan Hruška. I letos se čekalo, zda opět vyhraje. Na vítězství si brousil zuby i silný tým Kolokrámu, či týmovou taktiku ovládající tým All training. Na startu byla zastoupena i Sparta Praha či BMC. Podívejme se tedy ještě rychle do výsledkové listiny. V nabité konkurenci vyhrál prý Tomáš Vokrouhlík před Rostislavem Krotkým, Jiřím Friedlem a vítězem dvou etap na Giru Janem Hruškou. Za nimi pak Petr Novák, Petr Swaczyna, Jakub Svoboda a Filip Ader. Top ten uzavřeli Petr Zahrádka a Filip Endler. Mezi ženami pak vyhrála Lenka Sýkorová před Pavlou Novákovou a Hanou Doležalovou. V nabité konkurenci obsadil tým Vinohradských šlapek výborné osmé místo.
Pavel Zach
