Pro mě je v mnoha ohledech Malevil závodem nadstandardním. Počínaje „startovní taškou“ s tyčinkami, gely, cykloflašou a pro letošek fešným šátečkem, přes fajné zázemí ranče Malevil, tradičně pěkně připravenou trať s dostatkem občerstvovacích i servisních stanic a letos nově objevené ubytko v chatičkách za příznivý peníz. Vše podtrženo profesionální organizací, stánky, komentátory… Prostě evropské parametry, které nenechají nikoho na pochybách, proč patří mezi vyhledávané závody Marathonman série.
Na start jsem s kamarádem dojel taktak na 8:30 a už se valilo na trať. První kilometry jsem nechtěl a ani moc nemohl se hnát vpřed, poněvadž podmáčená louka a bláto nedávaly moc příležitostí k předjíždění. Už od prvních kilometrů bylo znát, že dnes nebude ani metr zadarmo. Všichni se prali s technikou jízdy na bahně. Já mám souboje v blátě rád a moje bikerská ješitnost mi velí jet, i když jsem trapně předbíhán opěšlými jezdci.
K první občerstvovačce dojíždím na prázdném předním kole. Ano, defekt JE chyba jezdce, ale když vytáhnu z pláště železnou šponu, je jasné, že mi karma vrací moje hříchy a žádných chyb jsem ve sjezdu neudělal. Zalepím, napojím, pojím, na kamaráda počkám a jedu dál. Výjezdy jsou strmé, sjezdy bych uvítal i techničtější (brečím nad každým metrem výškovým, který vede po silnici). Na druhou stranu spousta závodníků se očividně trápí a z kopce jedou krokem, především ti s dresem Alltraining jedou jak „agresivní silničář poprvé v terénu“. Jeden příklad za všechny: mladý chlapec se trápí ve sjezdu, za ním se o trochu méně trápí týpek s dresem all…, řve na kluka „uhni vole“, ten se chudák poslušně ohlédne, co po něm maminka chce… a hned končí v kotrmelcích a za ním poslušně lehá nasranej „alltraining“. Komedie del arte. Alltraining by mohl naučit svěřence i ohleduplnosti a kapce techniky. Nehoda se obešla bez zranění. Naštěstí!
Na druhou a třetí občerstvovačku se mi jede víceméně v pohodě. Podmáčený a bahnitý terén sice tahá za nohy, ale ve sjezdech jsem král. Po třetí občerstvovačce na konci výjezdu mě dojíždí vedoucí závodník z krátké, zdálo se mi, že je to Standa Hejduk. Kdykoli jindy bych mu galantně uhnul a popřál štěstí, ale ne v novém sjezdíku do Oybinu. Pustím se z kopce do trailu jako správný rider a čekám, jestli mě Standa vyndá nebo ne. Sjezd je to luxusní. Pořád za sebou slyším kolo pronásledovatele, ale to se neustále mírně vzdaluje. Hurá. Totéž se opakuje na dalším kopci, kdy mě v kopci sjíždějí dva němci s dresy Scott. Nechám se předjet a píchnu se za jejich zadní pneu. Hoši jsou tu zjevně doma a je to znát… Sice se za nimi udržím, ale jet na celopéru za hardtailem není žádné velké hrdinství, natož problém.
Po rozdělení tratí si držím své tempo, tedy „nahoru bez šlápnutí a dolu plné kule“. Bohužel na cca 80. km jsem si ve sjezdu nabalil šutr, který mi sejmul patku i se šaltrem. Dvacent minut se snažím vyrvat zaseklej šaltr zpoza kazety, ale mrcha ne a ne povolit! Naštvaně a potupně vedu kolo směr Heřmanice, tedy minimálně doufám, že jdu tím směrem. Nakonec jsem přeci jen vylezl v nějaké vesnici pár kilometrů od cíle. Dobří lidé mi půjčili vercajk a z kola jsem udělal alespoň koloběžku.
Do cíle jsem tedy dorazil po takovém divném triatlonu kolo-běh-koloběžka, zamazaný od bláta tak, že mě ani vlastní snoubenka nepoznala. Místo politování mě ještě zpeskovala, že jsem rozbil kolo a nepřijel dřív do cíle. Jo, ale jinak jsem si fakt užil, takže díky Paklíkovi a ostatním pořadatelům.
P.S.: Letos poprvé jsme přijeli na celý víkend do chatek Sokola Heřmanice za stopade za noc - velká pohoda.
Jindra Volný
foto Paklisport, Tomáš Mastik
