- Ráno raníčko, nikde sluníčko, jen bahno a spousta křoví
Vzbudil jsem se sám od sebe, krátce po čtvrté ranní. Holt podvědomí asi fakt funguje. Únava ovšem také, takže nožky dost bolely a zadeček taky. Než jsem se rozhýbal, uvařil a vypil si čajíček a schroupal nějaké tyčinky, bylo půl šesté. Koukám z okna do hodně mlhavého a promoklého rána. Včera před usnutím jsem se na další loudání těšil. Teď tedy o dost méně, ale i tak balím saky paky do baťohu, mapy ukládám do mapníku. Po čtvrt hodině marného hledání čirých brýlí, pár minut po šesté, je má bolavá zadinka zase v sedle.
Červenský most - 207. km, mezi Bráníkem a tímhle CP to byl nejhorší úsek trasy.
Jedu lesní cestou na 31. checkpoint Braník na 199. km. A po něm to začíná nanovo. Kořeny, křoví, tlačení do kopce i z kopce, kopřivy, vysoká tráva, bodláky. Mazec, dřina, nápor na nervy. Po projetí lesem jsem pobodaný od jehličí, po přejetí louky mám kompletně mokré boty a trávu namotanou na přehazovačce. No, a když objedu útesy jižně pod Vůsí, ční pode mnou skála a červená značka směřuje neúprosně ze srázu dolů. To už fakt organizátoři přehnali, říkám si. Koukám do mapy, zda to lze objet, ale po chvíli vidím stopy brzdné dráhy od bot někoho přede mnou a uvědomuji si, že to bych fakt vyměknul, kdybych to nedal taky. V půlce srázu ztrácím červenou. S kolem na rameni se sotva držím, abych nesjel dolů, a než bych se sápal znovu výš a hledal ztracenou značku, rozhoduji se nějak sestoupat dolů k Hrejkovickému potoku. Jakýmsi zázrakem doklouzám až na dno strže, a tam narážím na červenou, která vede chvilku podél potoka. Otáčím se, koukám se zakloněnou hlavou vzhůru a prostě nevěřím, kam nás to poslali, a děsím se, co ještě může přijít dále.
A rozhodně nejsem zklamán, protože na následující postup jen tak nezapomenu. Nejprve malé oživení v podobě nošení kola ostře přes vrstevnice. Nahoře nasedám a na nejlehčí převod kousek jedu, když v tom zahlédnu Loudala, anžto tlačí bajk sto metrů přede mnou. Volám na něj a po chvilce funění už si trochu povídáme. Loudal se loudá už od půl čtvrté a evidentně je mnohem strhanější než já. Klobouk dolů před jeho vstáváním a nasazením, ale tempo má pomalé a já, který vyjel dvě a půl hodiny po něm, mám sílu i ambice tlačit o něco rychleji. Kopec střídá kopec a bláto ještě větší bláto. Po dvou hodinách jsem dojel ke kontrole u Červenského mostu. Těch 8 km mě dost vysílilo. Ale cesta se díky postupné únavě stávala ještě těžší. Při jednom z posledních lesních stoupání jsem už tak mimo, že si chci po přelézání padlých kmenů opřít kolo dopředu o řidítka, to se mi smekne a při pádu urážím zbylé funkční hodobožové světlo Blackburn - praskla mi umělohmotná objímka. No výborně, v noci budu moci jet už jen na čelovku. Jenže do noci je hodně daleko, a já musím řešit jiné problémy.
Podolský most, zde strádání na kamzičích stezkách konečně končilo a začali jsme zase jezdit na kole.
Tím hlavním je naštvání na všechno. Na pořadatele-sadisty, na svoji blbost a nezkušenost při vybavování kola světly, na to, že už zase chčije, na jehličí a bláto uvnitř treter, které mě znovu začínají tlačit, ikdyž jsem je povolil co to jen jde… Usedám tedy na kmen stromu a dávám si pětiminutový oraz. Abych jen tak nezahálel, cpu do sebe Tatranku a zapíjím ji kolou. Občas i malá pauza moc pomůže. Tentokrát také. Poté, co jsem se vyškrábal nahoru, zjistil jsem, že tenhle kopec je již poslední z těch vltavskokaskádních tlačících, a že následující cesta se dá i jet, aniž bych musel každých sto a méně metrů slézat. Z Truhlařova do Červené nad Vltavou jedu dokonce po asfaltce. Ještě tedy sjet a stlačit strmý sešup u Pazderny, ale tím je už Rudé peklo definitivně za mnou.
- Přes Písecké kopečky do Bavorova
Na Podolském mostě se fotím a kontroluji čas. Nechce se mi věřit vlastním očím. Těch 12 km, které jsem včera navečer chtěl ještě urazit před spaním, jsem jel, tedy vlastně loudal skoro tři a půl hodiny. Co mě nezabije, to mě posílí! Znovu lezu do sedla a jedu přes most do kopce do Temešváru. Je to fakt malá vesnice a s hledáním noclehu bych nejspíše měl včerejší noc dost velký problém. Zvláště po půlnoci, kdybych sem nejspíše dorazil, pokud bych neskončil už v Rudém pekle nebo v pekle samotném.
Tálinský rybník se už nahnal
Následující kilometry jsou pro mě úplná pohoda. Asfaltka do Dobešic, pak ještě do obce Kluky, kde si nechávám doplnit camel a bidon vodou (kola už došla). Výjezd na Velký Mehelník je sice do kopce, ale těžší je jen závěrečná pasáž. Na vrcholu, který je na symbolickém 222. km, je i vrcholová kniha. Je to sice nejvyšší kopec Píseckých hor, ale slovo hory má při nadmořské výšce 632 m n.m. trochu komický nádech. No nic, lesní sjezd z Mehelníku byl i tak krásný. Cesta dál rychle ubíhala a už jsem se fotil u Tálínského rybníka a pozoroval, jak se nahááánííí. Vyšlo sluníčko a všechno bylo super.
Tedy až na to, že jsem za Šelibovem opět přejel chekpoint Hůrky a musel se přes dva kilometry vracet, abych ho vyfotil. Mělo mě asi varovat, že krátce před zjištěním omylu jsem narazil na farmu, kde se podél cesty pásli nějací buvolové a na zemi přežvykovala dvojice velbloudů a koukali, jak je fotím a přitom piju z camelu. Při pohledu na ně jsem si říkal, že je to dost bizarní situace, a jestli jsem to s tím kufrováním na jih nepřehnal. Takhle jsem vesele mudroval, ale fotit taky kontroly, to holt né. Takže návrat zpět na Hůrku. Sice to tentokráte nebylo do kopce, ale zato mě při vracení minula moje oblíbená trojice Zdenál, Šelda a Radek. Dost vyjeveně koukali, když jsem se proti nim vyřítil v protisměru a po dvaceti minutách je ufuněný dojel před Božovicemi.
Tady jsem začal pochybovat, jestli nemám z nevyspání halucinace a jestli jsem to s tím kufrováním na jih nepřehnal.
No a pak se opakovala tradiční situace. Oblíbené trojici jsem poodjížděl, aby mě tato zase při mých bloudících výletech dojela a předjela. Stalo se tak například v kopci u Skočického hradu. Pak jsem jim sice z kopce opět zmizel, ale před Bavorovem jsem dlouhé minuty hledal checkpoint na Drahách. Ten tam vůbec nebyl, rozcestník se jmenoval Podlesí a Na drahách tam byla jen ulice.
- Loudalova žranice
V Bavorově jsem narazil na hospodu se zahrádkou. Bylo krátce před druhou a já nic kloudného ten den nejedl. Než dorazila Trojka, už jsem měl v sobě zelňačku a pivo. A protože byla polévka dobrá, dal jsem si ji ještě jednou a k tomu další pivko. Paní vrchní se mě přišla raději dvakrát optat, zda opravdu budu ještě ten gulášek. Ale to neznala vyhladovělého loudala. Gulášek jsem dal s pěti a navrch ještě třetí pivko. Kluci tedy taky koukali a jedli daleko střídměji, ale já fakt měl pocit, že se musím naprat, abych vydržel ty kilometry a kopce před sebou. A že jich ještě ten den mělo být dost.
- Konečně na Šumavě
Z Bavorova jsme se odlepili po druhé hodině a kluci mi s lehčími žaludky pochopitelně ujeli. Dvacet minut mi trvalo, než jídlo trochu slehlo a mohl jsem silněji zabírat. Dojel jsem je až na hradě Helfenburk, který byl pochopitelně na strmém kopci. Nahoru to sice bylo odříkání, zato dolů paráda. Takže jsem jim opět odjel.
Vodňanské svobodné hory
Ovšem v Budkově jsem nemohl najít odbočku z hlavní silnice na červenou značku. Když už jsem ji hledal potřetí a byl někde pod kopcem, tak jsem raději našel v mapě trasu, která sice byla o pár km delší, ale zato po asfaltu a do Husince jsem se přiřítil zrovna ve chvíli, kdy tam vjížděla Trojka. No zase koukali, že jedu po hlavní, která tu vedlejšku z červenou značkou křižovala pod úhlem 90 stupňů.
No aby se to nepletlo, tak hned v Husinci jsem pro změnu napoprvé dobře netrefil žlutou a zase se musel přes kilometr vracet. Takže oblíbená trojice mi ujela zase a pro ten den už skoro definitivně. Nedojel jsem je totiž ani v táhlém asfaltovém stoupání do Prachatic. V Prachatkách jsem navíc musel doplnit zásoby. Stalo se tak na benzínce a nakoupil jsem nejen tradiční kolařku, ale i spoustu tyčinek, hlavně nakopávací bigshock, které jsem si mezitím oblíbil. Čekalo mě totiž Libínské sedlo, což je jak známo brána do té pravé Šumavy A brána značně nedostupná.
Helfenburg - opět jsme se sjeli s trojicí
- Na Libín navzdory bouřce
Bylo dusno. Než jsem vystoupal k Lázním sv. Makéty, tak se zatáhla obloha a v dálce se začalo blýskat. Za lázněmi se už nedalo jet a bylo potřeba tlačit. Po půlhodině lesního tlačení najednou vítr, klesající teplota a první kapky. A do minuty průtrž mračen. A fakt velká. Nejprve se schovávám pod smrky, pak pod dub a nakonec vytahuji dlouhé triko a soukám na sebe pláštěnku. Teprve pak mi je trochu tepleji. Po čtvrthodině mě to přestává bavit. Největší bouřka trochu ustupuje, tak tlačím dál v dešti. Za další půlhodinu už můžu dokonce jet na kašpárka, a tak se doškrábu k rozhledně.
Tam, ve výšce 1095 m n.m., se fotím samospouští, protože jsem na sebe fakt pyšný. Nezůstal jsem nikde zašitý a vytyčenou metu jsem zdolal. Ale pořád prší a už zase je mi zima. Raději se spouštím z kopce dolů. Všude bahno a já začínám ve sjezdech řádně klepat kosu. Po přejezdu hlavní silnice Libínského sedla najíždíme na zabahněnou lesní cestu. Tady poprvé padám. Na vlhkém šutru mi ustřelí přední kolo, ale podaří se mi nějak seskočit z kola a udělat v blátě kotrmelec. A po sto dalších metrech skoro padám zase. Ale je to docela komické. Rozhoduju se projet jakýmsi močálem, když tu se mi přední kolo zaboří až po nábu do bahna a já si musím šlápnout na zem, abych se neskácel. Jenže v místě šlápnutí se bořím nad kotníky a nakláním se víc a víc, až se musím podepřít i rukou. S kolem nejde hnout a já zajíždím do bahna ještě víc. Tak takhle nějak končily oběti Krále Šumavy. Směju se tomu a chtě nechtě si musím do bahna kleknout, a teprve potom nacházím oporu v nějakém klacku a kolo po minutě vytahuji z toho neřádstva. Tak to bychom měli problémy.
Za Albrechtovicemi naštěstí najíždím na Zlatou stezku a mířím do centrální části Šumavy. Míjím krásné výhledy kolem Vraniště a přijíždím do Volar. Tady krátce před osmou potkávám oblíbenou trojku, jak hledá penzion, kde by se usušili a mohli sledovat naše první vystoupení na fotbalovém mistrovství Evropy v Polsku. Vyšlo zase sluníčko a silnice osychá. Rozhoduji se jít do úniku a natáhnout to až do Strážného, abych jim trochu poodjel. Nejprve tedy opět doplňuji na benzínce zásoby – tradičně boduje kola a spousta tyčinek, jejichž zásoba se při dlouhé jízdě povážlivě zmenšila. Pro jistotu kupuji i lepící pásku, kterou bych mohl v případě nouze vyspravit ulomená světla. V příjemném podvečerním sluníčku jedu dál. Vystoupám nad Volary a po chvíli již obdivuji z gruntu zrekonstruovanou vodáckou hospodu Soumarský most. Co piv a kořaliček jsme zde vypili, a oni nám ji takhle vylepší! Má to úplně jiný feeling, ale snad tam nějaký genius loci zůstane.
- Strážný, má záchrana
Raději fotím checkpoint a jedu do Strážného. Těch 12 km po lesní asfaltce uteklo velmi rychle navzdory tomu, že cesta stále stoupala. Paráda, jsem ve Strážném a krátce po deváté sháním penzion. Nejprve mi však dochází, že jsem celý zabahněný a mokrý a že nemám nic suchého na sebe. U všudypřítomných Vietnamců proto kupuji maskáčové kraťasy a za chvíli prozváním telefon místní ubytovatelky Skipensionu Strážný.
Z nostalgie jsem si vyfotil hospodu na Soumaráku, kde jsme se v mládí tolik napařili a kterou nám zgruntu zmodernizovali.
Vylezla ochotná paní a po chvíli vyjednávání a při pohledu na mě se projevila její pohostinnost. Za čtyři kila mě tam nechají přespat jako jediného hosta a zabahněného bajka můžu hodit před pípu do osamělého lokálu. V okolí mi nedoporučila žádnou hospodu s jídlem. Prý jsou to samá kasína. Když jsem odvětil, že to až tak nevadí, a že mám sebou nějaké ty tyčinky, tak se mě optala, zda mi stačí srnčí guláš. Ale prý jen s chlebem :-) Vyškemral jsem ještě lahváče k tomu a v okolí jistě nebylo vděčnějšího strávníka. Jen na tom starém satelitu šla naladit akorát tak ČT24 a Prima Love. Neviděl jsem tak fotbalový mač, ale poté, co mi naši vysokou prohru s Rusákama dvacetkrát zopakovali na ČT24, mě to ani nevadilo.
Pak jsem ještě o půl jedenácté večerní provedl veselé smlouvání o brzké vstávání. Objednal jsem pátou ranní a paní mi po chvíli divení dala telefon na manžela, který prý zaručeně vstane a pustí mě na trasu. Dneska se mi, přes původní záměr ujet minimálně 150 km, podařilo díky pachtění v Pekle zdolat „jen“ 124 km plus nějakých deset kufrovacích. Jestli to takto půjde dál, tak to do limitu do Slaného nestihnu. Zkusím tedy vstát co nejdříve.
Šumava konečně potvrzena i nápisem.
Paní také nahodila elektroagregát a já se tak mohl krásně osprchovat a vyprat si všechny mokré a špinavé věci. Pustil jsem přímotop v koupelně a věci rozvěsil na sprchový kout a na dveře. K praní jsem použil všechna hotelová mejdlíčka, které jsem našel na jednotlivých postelích mého čtyřlůžkáče. Zažraná špína a smrad trochu ustoupily, ale jako dobrý nápad se to druhý den fakt neukázalo. Byla to pěkná blbost, ale o tom až příště.
Pavel Macháček
