Po změně směru doprava – k jihu, pokračuju po cestě tak škaredé, že ač mírně s kopce, jdu pěšky. Todle teda Honza Kopka přehnal. Ale potom ta hrůza vyústila na širokou traverzující svážnici. Po ní už to jelo dobře. Do vlasti jsem vjel kousek před Harrachovem. Zmák jsem to sem od CP 1 za 5 hodin. I s večerním blouděním. Skromnost stranou – jsu bourec.
Rozměklý sliz na stezce, mokrá tráva...
Na kraji Harrachova stojí před hospodou cedule– podpora 1000 mil. To množství azylů na trati je fajn. Organizátoři, máte pochvalu. Samože zastavuju na včerejší guláš a čerstvé pivko. Hranice mezi Jizerkami a Krkonošemi prej vede přesně protředkem tady té terasy. „Uděláme z toho atrakci ve stylu polárního kruhu za Rovaniemi“, plánuje krčmář.
Je sobota a já mám brouka v hlavě kvůli nedostatečné zásobě potravy. Cesta teď mírně stoupá epicentrem výletníků podél Mumlavských vodopádů. Doufám v ňákou hospodu. A už je tu první bufík. Dokonce mají chleby se sádlem – supr! Kupuju čtyři. Ty mně vystačí nejmíň do rána.
Asfalt přešel v kamenitou cestu a ta ve stezku v borůvčí. Vystoupal jsem hodně vysoko. Sjezd od Horních Míseček do Špindlu je placama dost krkolomný. Hemží se to tu krásnýma turistkama. Tady přece nemůžu jít potupně pěšky. Dopadlo to dobře, ale slibuju, že příště si to sjíždění strminy líp rozmyslím. Prestiž neprestiž.
Špindlerův Mlýn vypadá pěkně, starobyle. Objevil jsem otevřený suprmarket. Pořizuju obligátní tvaroh s rohlíky, kyšku s pomerančem, cold čokoládu, koblížky a buchty. Ráno hladem nebudu.
Na Výrovce
A znovu do kopce. Na jedné odpočinkové zastávce mě dohnal nový kámoš Denis Lauko. Na CP 1 byl tři hodiny přede mnou. Ubytoval se v lázních Libverda už před sedmou. Večer jsem se teda dostal před něj. Noci tráví výhradně po ubytovnách. Přitom má batožinu výrazně těžší než já. Začíná pršet, nacházíme se v oblasti chalup. Zajíždíme k jedné s rozlehlou verandou s dvěma dobrosrdečnými osadníky. Jsou rádi, že jsme zvolili právě jejich roubenku. Uvařili kafe a nabídli borůvkovou buchtu. Moc děkujem! Pršet brzo přestalo, tak jedeme dál.
Večer nás zastihl na asfaltovém stoupání na Krkonošský hřbet. Rozhledy jsou parádní. Ten nejvyšší kopec před námi by mohla být Sněžka. Potkali jsme děvče se psem. „Jedete tisíc mil? Na Výrovce máte základnu. Můžete tam spát gratis.“ To je ideální. Máme to tam dva kilometry. Ke stavu naprostého štěstí přispěly knedle s meruňkami. Když má člověk zajištěnou bytelnou střechu, je počasí krásné. Jako na potvoru nehrozí ani ta nejmenší bouřka
Ráno v Krkonoších
- Neděle 8.7.
Denis spí klasicky na posteli s koupelnou za dvě stovky. Snídani má objednanou na 6:30. Tou dobou už jsu někde u Malé Úpy. Jede mu to rychlejc. Počítám, že mě během dne dojede. Ranní inverze je nádherná a zatraceně zdržuje. Jeden se neubrání focení a kochání se.
Motám se kolem hranic. Chvilku v Polsku, chvilku v Čechách. Z ničehonic koukám, že jsu vedle. Ale jen těsně. Chybí vůle se vrátit. Musel bych kus do kopce. Chtělo by to doprava, ale je to tam děsně hustý. Beru každý náznak stezky, abych se dostal doprava, ale trasa přede mnou pořád uhýbá. Ve vysoké trávě, v rozměklém slizském močálu, tady v Polsku je to samej močál, letím šipkou přes řidítka. V pohodě. Neztrácím cenné zlomky vteřin a promptně se řítím dál. Po dvaceti metrech si uvědomuju, že nemám na nose brejle. Zatrnulo ve mně. Bez nich nevidím na gpsku. Brejle vozím posunuté na špičku nosu. Přes ně koukám na gpsku a nad nimi na cestu. Horečně se hrabu v metrové trávě. Přísloví o hledání jehly v kupce sena v praxi. Našel jsem je! Úúff ... teda, todle bylo ofous. Pořád říkám, že můj strážný anděl je borec.
A konec kompromisů. Musím radikálně doprava, nebo se ztratím v Polsku. Podmáčenou loukou, čerstvě pohnojenou kvalitní chlévskou mrvou, přes potok, lopuchy a kopřivy po prsa... vpředu vidím vysoký plot... tak to je konec. Nebyl. Vedle něj vede ovčí stopa. Po celou dobu vidím před sebou otisky kol. Že bych nebyl sám postiženej? Za chvilku jsu na trase – mezi hraničními patníky. Teď teprve nastala ta pravá hrůza. Strže nahoru, dolů, mezitím balvany a kořeny, hluboký močál. Tlamu jsem dal jen jednu a se štěstím nerozbil gpsku. Pak volím radši pěší postup. Jediný řešení je vypnout hlavu a zarytě se drát kupředu... “levá, zpátky ni krok“ notuju si populární budovatelskou píseň. Sesul jsem se strží k altánu a studánce. Ale tudy má cesta nevede, tak zpátky hore. Aspoň jsem doplnil tekutiny a vypral ponožky. Předčasně. Kruťáreň trvala ještě dlouho. Jak asi vypadá ten kus trasy, co jsem objel? Radši na to nemyslet. Krkolomný sestup na sjízdnou cestu byl vyvrcholením nezapomenutelného úseku.
V Adršpachu v hospodě potkávám znovu Jardu Vojtu. To potěší, že ostatní se taky plouží jako šneci. Každopádně jsme spolu dlouho nevydrželi. Znovu jsme se potkali před červenou hospodou v Teplicích. On odjíždí a já zasedám k pivu a mega bramboráku obloženému vším možným. O kus dál v lese jsem ho dnes viděl naposled. Kempuje nahoře na posedu. Já jsem se rozhodl, že za chvilku potkám altán nebo seník, tak valím dál. Nepotkal, takže spím v lese na zhruba 650. kilometru. Poprvé vidím na obloze hvězdy, ale stejně jsem vztyčil igelit. Jeden tomu počasí nevěří.
Vsetíňáci už to mají za sebou. Zabalili na Šluknovsku. Já jsem jim říkal, ať se zbaví těch papučí... Silvie se Standou Šubou ještě jedou – 120 km za mnou.
- Pondělí 9.7.
Byla to příjemná noc bez deště. Cesta dobře ubíhá po široké hladké cestě. Po dvou kilometrech přijíždím k samotě s několika přístřešky na pěstěném trávníku. Tohle je normální úkaz, že hned po ránu naďabíš na ideální možnost přespání. Tohle už mě nenaštve.
Ještě kus to odsejpalo, než jsem dospěl na cestu dlážděnou starobylými koňskými hlavami, stoupající až na hřeben Broumovských skal. Mám pocit, že jsem tady už byl. Nebylo to v minulém životě. Vede tudy Rallye Sudety, jestli nevede jinudy. Kus po hřebenu, na sedle u Machovského kříže jsem taky už byl. Vedlo tudy předloni Loudání. Tenkrát jsme je přejeli od západu na východ. Tentokrát jedem po hřebenu od severu k jihu.
Jardův oblíbený způsob bivaku
Z oblasti polských Gór Stolowych si pamatuju jen močálovité louky. Žádných stolových hor jsem si nevšimnul. V polovině stoupání lesní cestou zastavuju na bonbon. Rozjíždím se, křach křach, důvěrně známý zvuk – namotaný šaltr. Už zase?! Řetěz byl na třetím pastorku shora. Ci boha. Tentokrát je to zlé. Přehazovačka je ulomená. Nezbývá, než zkrátit řetěz a zkusit ten singlspeed. Na moderních rámech neposuneš zadní kolo dopředu / dozadu. Nenapneš řetěz. Ten se snaží dostat na větší pastorek... rup... fungl nový řetěz, koupený v německém Oberwiesenthalu přetržen. Safra safra... pár kiláků před cílem to přece nezabalím. Dávám řetěz na větší pastorek a jemně se opírajíc do pedálů, pokračuju nezadržitelně vpřed – vzhůru.
Dojíždí mě Jarda Vojta a spolu vjíždíme zpátky na Českomoravu, a dolů k Šerlišskému mlýnu. Nadšeně se zdravíme s Alešem Melkou, kterej mně před chvílí ujel, a s koloběžkařem Vaškem Jonem. Všude se dovídám, že je tři hodiny přede mnou, a ne a ne ho dostihnout. A když konečně jo, kolečko se mně zásadním způsobem polámalo. Vašek má problém se zadní brzdou. Jarda se mnou cejtí a snaží se mně pomoct, ale svoje kolo, že mně nepůjčí. Jen zainteresuje ženu, aby našla na netu blízké cykloservisy a jejich telefony.
Dlážděná cesta na hřeben Broumovských skal
Při obědě zkoušíme něco sehnat. Nejbližší provozovna je až v Dobrušce, Vašek se moc nerozmýšlí. Jede dál, brzda nebrzda. Já pojedu taky. Při tom terénu, jakým jezdíme, by ten špatně fungující singlspeed snad neměl být až takový handicap.
Odjíždíme hodinu po Vaškovi. Optimismus mně vydržel jen nahoru na Šerlich. Ale na asfaltečkách, traverzujuících hřeben, mně kluci brzo mizí v oparu. Při rychlosti 12 km/hod už kmitám nožkama na hranici možností. Kamarádi mně mizí v dálce. Znovu jsme se spatřili až na afterparty na Mácháču. Ke všemu začíná pršet. Takhle to dál nejde.
Na skok v Polsku
Sedlo pod Homolí – vede odtud asfalt dolů do vsi Zdobnice. Dlouho neváhám a jedu tam. To jsem si dal! Do Deštného se jinak nedostanu, než přes velký kopec! Když budu hodně rychle kmitat, možná stihnu v Dobrušce otevřené krámy. Šipka v Deštném říká, že Dobruška je vzdálená 20 kiláků. Prej to mám s kopca, ale zatím pořád táhle stoupám.
Nahoře se daří stopnout autobus do Nového Města nad Metují. Taky dobře. Je to tam v podstatě stejně daleko. Zajížděli jsme do všech vsí v okolí, ale i tak jsme byli v 16:15 na rinku v Novém Městě. Cykloobchod tu je, ale, jak se říká, „voničem“. Paní prodavačka, když viděla můj nešťastný, stresem zbrázděný obličej, sehnala manžela s autem, aby mě odvezl do cykloservisu LIBRAKOLA na periferii. Tady promptně dali kolo do kupy. Kamarádi z cyklošopu na náměstí, jsu váš velký dlužník! Sám bych něměl šanci tam trefit.
Tomuto jsme říkali "rýžoviště"
Dobře naladěn kvačím zpátky do Deštného a na hřeben. 780 metrů převýšení navíc. Plus 300 metrů ze Zdobnice. Bicykl teď fungule jako švýcarské hodinky. Přesto to asi potrvá hodně dlouho, než se zbavím zábran pořádně se opřít do pedálů. Spím v lese blízko Masarykovy chaty.
- Úterý 10.7.
Na silničkách po úbočí Orlických hor vítr jen sviští kolem uší. Zvlášť, když fučí proti mně. Zajíždím k hospodě nad Horní Rokytnicí, i když moc nedoufám, že bude otevřená – před půl osmou. Před vchodem stojí několik kol se známými číslíčky. Kamádi východniari, co mně ujeli první den, když jsem poprvé přetrh řetěz. No toto je bezva setkání! Nocovali tady a zrovna snídají. Výborně, to se ohromně hodí! Jogurty už došly, ale másla a rohlíků je něúrekom. Co víc si přát. Špekuluju, jestli je možný dojet do Františkova ještě dnes a nasadil jsem tak borcům brouka do hlavy. Odjeli půl hodiny přede mnou. Už jsme se nespatřili. Fakt to stihli.
Je krásné počasí, a tak si to užívám. Není mně líno vystoupat do kopce mimo trasu k nejobrovštějšímu stromu Českomoravy – Vejdově lípě. Bylo to jen 100 výškových metrů navíc.
V civilizaci mezi barákama je příjemně. Tu je samoška, tam hospoda... Stoupám asfaltovou strminou skrz dědinu Šanov. Proti mně jde děvče, se psem. „Jedeš 1000 mil? Včera se u mě jeden zrestauroval. Poď na kafe a zákusek!“ Takovej tvrďák nejsu, abych tohle dokázal odmítnout. Jarko, velký díky. Máš u mě vlastnoručně sepsanou knihu o cyklovandrech! Konečně jsem taky jednou byl ve správný čas na správném místě.
U Šerlišského mlýna
Pod dojmem vedra a pečícího slunce jsme vyprali flanelku. Přehozená přes tlumok by měla za chvilku uschnout. Jenže nebe ovládl strašidelný mrak a hřmí. Za lesním kostelem Svaté Trojice stojí na křižovatce turistických značek chata Wolfka. Přijíždím k ní, zrovna když začíná pršet. Rozlehlý přístřešek se stoly a lavicemi a dokonce s krbem se objevil v pravý čas. Těsně za mnou se přihrnula tlupa skautů. Bez otálení nanosili z lesa dřevo a rozdělali v krbu oheň. Je teplo. Necítím potřebu se nahřívat. Nehustý deštík trval jen půl hodiny. Děcka váhají, já nemám o čem dumat. Je teprve šest. Jedu dál. Vždyť Zdenek Kříž je už několik hodin v cíli v Nové Sedlici při hranici s Ukrajinou.
Sjíždím do vsi Podlesí a znovu nahoru, do hlubokých lesů. Ploužím se mírně, ale pořád do kopce širokou tvrdou cestou (ještěže tak). Včerejší stresuplná jízda za opravou kola a zpět mě připravila o moře energie. Moc mně to nejede. Blíží se soumrak. Do Františkova v tomhle rozpoložení dnes nedorazím. Každopádně okolí je pro člověka bez hamaky neobyvatelné. Prales ve strmých svazích a stržích, kam oko dohlédne.
Průsekem sjezdovky se šleprem vidím dole ves. Nejspíš jsou to Hynčice pod Sušinou. Sjíždím po „hlavní“ nad ni. Tady je vlek dokonce v provozu. Mládež se vozí dolů s kopce na kárách. Takový si pamatuju z dětství... teda, ty naše neměly pérování ani brzdy. Koukám, že jsu mimo trasu. Vracím se jen kousek na kraj lesa a rozkládám se na jehličí pod velkými smrky. Tento plácek je široko daleko jediný jakž takž vodorovný.
Pokračování příště...
Honza Vlasák
