Do místa konání jsme dorazili mazácky 15 minut před startem. Jelikož jsme byli díky zpoždění ve velkém presu, zaparkovali jsme bezostyšně mezi kolegy od Pressu, úplně na začátku parkovací fronty. Prošvihli jsme o půl hodiny i prezentaci a také rozjížďku a aklimatizaci vůbec. Někdy si říkám, jestli už ty příjezdy nejsou „mazácké“ až příliš.
Snažím se na poslední chvíli nasát alespoň trochu té startovní atmosféry. Borci z věhlasných stájí se seskupili kdesi hodně vpředu u startovní pásky. Tady na chvostu panuje družná pohoda, většina závodníků tady nemá větší ambice, než dojet, užít, nebo přežít. Bodrý soused závodník v dresu pořadatele se mi jen tak mimochodem zmínil, že ten závěrečný sjezd bude opravdu krutý, zvlášť teď na mokru. Dále s lehce ustaraným výrazem pravil, že kdo nemá brzdy ve stoprocentním stavu, má skutečně velký problém. V ten okamžik mě napadlo, že nedávná výměna desek a kapaliny na mém stroji nebyl zas tak špatný nápad. Takže teď už se k tomuto legendárnímu sjezdu jen v pořádku probít…
A je tu start. Tak honem dokončit zajímavou debatu a jde se na to. Vzadu už to známe, pojeďme se tedy pro změnu podívat vpřed. Už první metry nenechaly nikoho na pochybách, že tahle akce bude právoplatně patřit do kategorie „extra mokrých“ závodů. O tom, že tahle vyjížďka bude skutečně vypečená a nelehká, se přesvědčovali bikeři v průběhu celé trati. Na samém začátku se v prvním výjezdu doslova sklátil borec, jemuž vypověděla službu stabilita a pedály zároveň. Jako domino se následně poskládala celá přední linie. My v těsném závěsu jsme kolegiálně přešli z pozice „závodník vrchař“ do pozice „cykloturista“, odevzdaně tlačící svůj stroj k vrcholu. Tato taškařice se opakovala ještě v mnoha dalších stoupácích.
V jednom z těch nejdelších stoupání jsem vsadil na taktickou jízdu „ve vzduchovém pytli“ (zavěsíte-li se za nějaké atraktivní pozadí místních bikerek, vězte, že pak to jede skoro samo). V druhé půli nekonečného šestikilometrového stoupání čekal na vyčerpané borce zajímavý fenomén. Voda, řinoucí se proudem kdesi z vrcholu kopce po kamenité cestě dolů, ve vás vzbuzovala pocit, že tady už celkem pěkně „teče do bot“. Nedovedl jsem si představit, že by příroda mohla být natolik rafinovaná, aby vytvořila zdroj vody na takovém kopci. Čekal jsem, že to je jen neotřelá atrakce závodu a na kopci se vesele pozdravíme s všudypřítomnými hasiči, vypouštějící z cisterny místní rybník. Ale kopec zel prázdnotou, a tak je třeba smířit se s faktem, že i příroda může mít pěkně vytříbený smysl pro humor.
Konečně je tu zasloužený sjezd, neboť každý kopec má zpravidla svůj vrchol a po něm následuje podobně dlouhý sjezd. Ve sjezdu konečně nastřádáte trochu drahocenné energie a mnohdy i nálož adrenalinu. Je tu úsek, značený žlutým vykřičníkem. Bajkerské srdce zaplesá, neboť adrenalinu není nikdy dost. Tato značka v místním podání znamená buď střemhlavý padák mezi stromy, nebo hluboké zhupy, jámy, brody a jiné terénní pastičky.
Sleduju, že se trať začíná konečně pomalinku vybarvovat. Očekávané technické finesy se začínají odehrávat teprve v druhé půli. V místech, která se pořadatelům zdála příliš jednoduchá, nám rafinovaně přidali i pár umělých překážek, které z velké většiny tvoří lávky, klopenky a jiné trailové lahůdky ze dřeva. Úzké dřevěné lávky, zrovna tak jako četné přírodní terénní překážky spolehlivě prověří vaši stabilitu, morál a tlumiče.
Po třiceti kilometrech si ode mě tato férová trať vyžádala drtivou většinu celkové energie. Cítím, že můj koeficient synaptického mediátoru adenosintrifosfátu se limitně přiblížil nule. Laicky řečeno, k pevnosti jsem se již doploužil prošitej jak larisa* (bohatě prošívaná deka, pozn. autora). Hlava však tvrdošíjně tvrdí, že jsem právě optimálně rozšlapán do závěrečného spurtu. V tomto lehce rozpolceném rozpoložení objíždím malebné vodní příkopy pevnosti.
Všude tolik vody a můj příděl tekutin skončil v útrobách už před drahnou dobou. Z vodního blouznění mě vytrhl zvuk, který nám bikerům vždycky vyčaruje hluboké vrásky na čele. Zadní kolo syčí jako vzteklá kobra. Při průjezdu už bůhví kolikátou kaluží jsem rozřízl můj věrný plášť. Podle zvuku je to vážné. A opravdu, trhlina přímo v běhounu bezdušáku se už nikdy nezatáhne. Ale ani defekt nemusí být úplnou pohromou. Jen jej musíte umět dobře načasovat, přesně jako tentokrát.
Značky mě nekompromisně vtáhly do temného tunelu v pevnosti. Světlo na konci tunelu mě neomylně přivedlo na druhou stranu. Když jsem vyvedl nebohý bike z temnot a přivykl oči opět na denní světlo, vidím, že jsem se nějakým nedopatřením ocitl přímo v cyklistickém ráji. Od stolů, plných ovoce a kalorických lahůdek, na mě radostně mávají sličné pořadatelky. Bez okolků dolévají vysušený bidon a s úsměvem podávají jeden pohárek ionťáku za druhým. Tak tomu říkám oáza.
Když jsem doplnil procento tělesných tekutin do normálu, vzpamatoval jsem se a došlo mi, že do skutečného ráje to mám ještě hodně daleko. Táhlo mě to zase vstříc dalším novým kopcům. Po několika letech jsem tedy plášť vybavil opět duší a odhodlaně opouštím bezpečí příjemné občerstvovačky. Ne však daleko. Duši jsem beznadějně zrušil již po několika kilometrech. Byla to jediná duše, kterou jsem měl teď k dispozici. Ale to se stává.
Se značným zpožděním jsem se tedy odevzdaně přepl ze závodního módu do turistického a dalšími nádherně vypečenými úseky trati se kochám již v pěším kochacím tempu. Zvlášť ten legendární sjezd na závěr mě velmi zamrzel. Vypadal přesně tak děsivě, jak mi jej vylíčil bodrý tvůrce trati na startu. Byl to jeden z těch sjezdů, kde se vám i při menším přibrždění velmi pravděpodobně vysypou tyčinky ze zadní kapsy. Prostě nádhera.
I přes dílčí nezdary jsem se z místních hvozdů vrátil do cíle spokojen jako želva. Bělkovický Řetěz si mě hned napoprvé získal. Spousta jiných tradičních i nových tratí se snaží slevit ze své náročnosti, právě proto, aby umožnila průjezd co největšímu počtu lidí. To na téhle trati určitě nečekejte. Je postavena pro ty, v kterých tluče takové to ryzí bikerské srdce. Tady v Bělkovicích zaručeně poznáte, o čem je vlastně biking…
Biku zdar!
Ruda Růžička
