Asi by se dala nějak objednat přes www.ostbayern-turismus.de nebo ukořistit při nákupním zájezdu do Passau či Chamu. Rozhodně stojí za to, protože pouhé tabulky u cesty nepodávají informaci, odkud kam stezka, kterou jsme potkali, vede.
Těším se, jak budu mapu studovat večer, ale nahlížím do ní už při občerstvovacích zastávkách. Ráno ale vyjíždím směr Deggendorf, a je to to, nač jsem se těšila - většinou asfaltová cesta podle řeky, na začátku zlepšená astronomickou legráckou, pomníčky planet ve vzdálenosti od Vilshofenu odpovídající vzdálenosti od Slunce. Napravo se objevují kopce, a když mi dojde, že je to Šumava z druhé strany, jdou na mne zas myšlenky o jednotné Evropě bez hranic a je mi víc než dobře.
Astronomický pomníček u Dunaje
Před Deggendorfem odhaduji, zavede-li mne cesta v rámci podpory cestovního ruchu do centra, či povede-li se mi centrum objet. Snad by to bylo bývalo šlo, jenže situaci komplikuje nějaká velkorysá stavba na nábřežní komunikaci a výsledkem je skoro hodinové kufrování, částečně i podél jiné cyklostezky. Když znovu najíždím na správnou cestu, jsem trochu rozladěná, a myšlenka, jak hledám v Regensburgu s kolem ubytování zase ve velkém městě mě těší čím dál méně. Kromě toho – bylo-li to z Vilshofenu do Regensburgu 100 km, tak kdybych dnes najela kolem 80-ti a někde se ubytovala dvě noci, mohla bych zítra do Regensburgu bez zavazadel na malý výlet. Tak tento výpočet hrubě nevyšel, cyklostezka opisuje zákruty řeky a je podstatně delší. Ještě s těmito úvahami projíždím město Bogen s poutním kostelem na kopci, bohužel nefotografovatelným, protože v lešení a plánovaných 80 km dovršuji ve Straubingu.
Straubing
Na vjezdu do města vidím vzdálenost do Regensburgu 53 km, takže moje konversace v informacích začíná slovy „Je Straubing spojen s Regensburgem veřejnou dopravou?“ a teprve po kladné odpovědi (je to půl hodiny vlakem) objednávám ubytování.
To je tentokrát docela veselé, malý hotýlek nedaleko nádraží, paní nájemkyně nemluví s rodinou německy – jazyk neodhadnu, snad slovinština. Za 30 EUR za noc mě nejprve ubytovává v pustém čtyřlůžáku. Když při přihlašování zažertuju, zda mi tam aspoň pošle nějakého pěkného mladého kluka (a odmítnu tištěný účet), zaklepe, zrovna když vylezu ze sprchy a rozbalím většinu nepořádku a přestěhuje mě do malého jednolůžáčku.
Přes den začala už zase lézt teplota nahoru, celé léto jsem žertovala, že letos nemám opálený cyklodres, tak už to není aspoň zleva pravda. Kromě toho se mi snižuje chuť k jídlu – po zkušenostech z předloňska se vyhýbám zmrzlině a šlehačce, nýbrž piju pivo. Složením se ostatně podobá ionťáku, tak mám výmluvu, koneckonců jsem nedaleko od Mnichova - míst, kde je k dostání, je dost, je dobré, a ani objednávka z úst dámy nikoho nešokuje. Občas mi někde nabízejí kalné kvasnicové, tak toho se trochu bojím a žbrundám Pilsy všeho druhu.
- Den šestý, 5.9.
Neplatí vůbec, protože byl vlakem. Zcela stručně, Regensburg je překrásné město a myšlenka navštívit ho bez kola byla chytrá, bylo tam strašně moc stavební aktivity snad i po povodních a cyklisty jsem upřímně litovala. Mimochodem, společnost Alex nabízí vlakovou jízdenku z Prahy a zpět za 43 EUR a jízda trvá něco přes 4 hodiny.
Klasický pohled na Regensburg
Ale něco k věci přece mám. Při čekání na vlak jsem vyzpovídala lidi, co na něj čekali s koly a plánem dojet ze Straubingu do Regensburgu vlakem a na kole zpět. Takže v Německu berou kola jen některé vlaky, v turistických oblastech většina, situaci je třeba zjistit při nákupu jízdenky nejlépe u přepážky či přes cestovní kancelář, ne na internetu nebo v automatu. Když vlak kola bere, nepodávají se jako zavazadla ani nenakládají do zavazadlového prostoru, ale vozy na ně mají zvláštní prostor u dveří. Je to pohodlné a bez starostí, jak jsem vyzkoušela předloni ve Schwarzwaldu, ale člověk musí být schopen své kolo i zavazadla dostat dovnitř včas, personál ku pomoci není.
Večer dlouho „sedím nad plánem svých cest“, jak zpívá Věra Martinová. Zítra by se mi chtělo do Vilshofenu, ne však stejnou cestou – podle mapy má cyklostezka existovat i na pravém břehu Dunaje, nemám ale nejmenší tušení, kde by se na ni ve Straubingu najíždělo, tabulku jsem nikde neviděla a město se mi nejeví přehledné.
- Den sedmý, 6. 9.
Nakonec vyjíždím jak jsem přijela, tedy na levobřežní hlavní dunajskou cestu. A nelituju, člověk má při zpáteční cestě jiné pohledy na krajinu a kromě toho je to cesta tak příjemná, že opakování jednoho úseku nevadí. A ještě z této strany v ranních mlhách šel ten poutní kostel v lešení vyfotit.
Kostel nad Bogenem
Maličko se odchyluju před Deggendorfem v tom smyslu, že místo po šotolinovém valu jedu po rovnoběžné okresce, okrádám se o pohled na řeku, ale šetřím pláště. V rozkopaném Deggendorfu věnuji značení obzvláštní pozornost a objevuji odbočku přes most směr Plattling, jmenuje se Isarská cesta, je v mapě značena jako cesta Mnichov - Praha a pravobřežní komunikaci by měla někde protnout. Je příjemná jako všechny cesty letos, dobře značená, ovšem před městem Plattling se trochu vleče, perspektiva nějaké křižovatky se nejeví a já si nejsem jista, zda jsem udělala dobře. Naštěstí mi vydržely nervy až na náměstí, kde nacházím nejen restauraci s výtečným obědem, ale i cestu v mém směru. Její název ani logo mi nic neříká, město Osterhofen, kterým projíždí, ale potřebuju, tak s velikou radostí přejíždím Isar (známe se z Mnichova) a po této stezce pokračuju, aby se posléze z ničeho nic objevil název a logo Dunajské cesty.
Isar
Jedu tedy po druhé straně řeky než před několika dny, na vjezdu do Vilshofenu mám najeto skoro 100 km, ale nijak unavená nejsem. Zkouším znovu pension Sagerer, dostávám stejný pokoj jako minule, a vychutnávám nejen funkční internet, ale taky pivo, které pension prodává z lednice za velkoobchodní cenu.
Pension ve
Vilshofenu
Mimochodem cestou podél řeky koukám na pokoje nabízené pro cyklisty ve vesnicích, kterými projíždím – ceny se pohybují mezi 20 a 25 EUR. Já jsem se letos nějak rozšoupla, že se mi chtělo i prohlížet města. Dnes se jdu ještě projít k soutoku Vilsu a Dunaje a s Dunajem se protentokrát loučím tím, že do něj po kolena vlezu – byl teplejší, než jsem čekala.
Rozloučení s Dunajem
Na zítřek mám totiž velký plán, který by se měl vyhnout nepříjemnému Passau. Prozatím jsem nechala zdejšího pana šéfa, aby mi zareservoval pokoj v Kirchhofu am Inn v pensionu Sattletmaier – mám chuť na pstruha.
Pokračování příště...
J.E.Klimpely
