Na Milešovce funělo a mrholilo, nicméně šedý výhled mi dodal endorfiny a poté, co jsem ve sjezdu otestoval kvalitu helmy, tělo ohlásilo hladinu endorfinů „FULL“. Asi by to nešlo sjet, i kdybych byl čerstvý. Po dalších dvou drobných pádech jsem nejtěžší úseky pokorně snesl. Dole pod Milešovkou v pět ráno se mi podařilo najít v jednom domě okénko, v kterém se svítilo. Hodný pán mi dočepoval vodu. Byl jsem rád, že mě nepřetáhl mokrou hadrou. V noci jsem vymetl kdejakou bažinu a vypadal jsem hrozně. Strategicky jsem dal sváču a bylo mi lépe. Pustil jsem se i do lehkého vyčistění kola od bahna a dál napít oleje nebohému řetězu.
Doerellova vyhlídka na Labe
Svítalo a mně se vracela energie. Hned mě prověřila zřícenina hradu Ostrý a hurá na Lovoš. Únava z noci byla nejvíce poznat při práci z mapou. Zcela zbytečně jsem zajel 2 km za Březnem. Pod Lovoší jsem stlačil další Jesenku a Lovoš jsem vyjel v sedle (ty kameny pod vrcholem jsem teda přenesl). Na Lovoši od dvou ráno hlídkoval jeden z pořadatelů. V daném stavu jsem pouze rozeznal, že to byl muž. Ale výhled jsem si zapamatoval. Česká kotlina jako na dlani. Při sjezdu dolů jsem se dostal do formy a získal přímo euforickou radost z jízdy. Náhle mi bylo tak dobře, že mi občas po rukou přejela příjemná husí kůže. Cítil jsem se prostě šťastný. Jak u nás na Valašsku říkáme: „Irenko, já su tak šťastné…“
Kochal jsem se příliš krajinou a přišly opět drobné chybky. Mapa nás táhla na Doerellovu vyhlídku vysoko nad Labem. Nechal jsem se tak okouzlit výhledem, že na místo zdolání jedné vyhlídky, vyjel jsem omylem i na sousední vyhlídku 2 km vedle...
Z mraků lezlo sluníčko a nohy se rozjížděly stále rychleji. Zařízl jsem další dva loudaly. V Ústí nad Labem, na mostu Edvarda Beneše, CHP č. 4 jsem dohnal Martina Víta a Štěpána Stránského. Snídal jsem s nimi a dojel ještě Semish. Za Ústím jsme společně všichni nakoupili, já zrehabilitoval záda a dal jsem ranní pozdrav slunci. Kluci už dupali do pedálů, zatímco já jsem se ještě chvíli válel na zádech po chodníku.
Ústí nad Labem, rychle pryč od civilizace
Labe jsme kopírovali po cyklostezce. Takový výlet s paní Radovou, říkal jsem si na 10-kilometrového asfaltovém úseku vedle řeky. A to jsem se rouhal. Ze 120 m.n.m. jsme za chvíli odbočili na Bukovou horu do 660 m.n.m. Nejprve jsem se zakousl do hory s chutí, nicméně když jsem se chtěl v půlce podívat do batohu na čokoládku, slezl jsem z kola a jakmile jsem si přidřepl, tělo si automaticky lehlo a dalo si proti mé vůli pětiminutový šlofík.
Celonoční jízda byla znát. Co pěkného se mi zdálo, už nevím. Bukovou horu jsem po tomto lehkém zamyšlení nakonec smáznul na pohodu, jen na konci odbočila červená značka na 150 metrů do lesa, kde jsem namotal do přehazky úplně pitomě klacek. 10 minut mi trvalo, než jsem opravil přehazku a rozmotal řetěz. Vypadal jsem i nadával jak zavalený havíř.
Uklidnil mě další úsek s dalšími neuvěřilně pohodovými 20 kiláky. Věděl jsem, že někdy můžete na Loudání 20 kilometrů žvýkat půl dne v kopřivách či kamzičích stezkách nad Orlíkem. Vděčně jsem se tedy kochal a přemýšlel o jiných vesmírech. Snad během 30 minut jsem přejel mapový list č.9. a celý tento úsek jsem u Žandova vyšperkoval tím, že jsem do sebe hodil pořádný řízeček, pivečko a čajík. Život je fajn. U oběda jsem vysvětloval hospodskému, co to vlastně jedu. Možná jsem místo krajinovek měl fotit pohledy lidí, kterým jsem vysvětloval, co je to Loudání. V hospodě na zemi po obědě jsem opět rehabilitoval. Po očku jsem se díval, aby na mě někdo nehodil síť.
Po obědě začalo přípékat. I tak jsem pokračoval ve svižném tempu a listy z mapníku jsem vyhazoval jako večerníček. Pěkně do kapsy od dresu. Jako milý bonus přišla Panská skála u Kamenického Šenova s kamennými varhanami. Trasér je romantik. Euforii utnul za Kytlicemi nečekaný pád. Z pěkné cesty jsem vesele skočil do lesa a v plné rychlosti se pustil mezi kameny. Ležel jsem pak otřesen asi pět minut, naražené rameno a sebevědomí. Co do bolesti tak výrazně jsem ulevil malíčku pochroumanému hned po startu. Zmateně jsem přebrodil nějaký močál a sedl opět do sedla.
Panská skála, trasér je romantik
Původně pořadatele zvažovali, že vystoupáme i na vrchol Klíč s údajně nejhezčím výhledem v Severních Čechách. Jsem ale rád, že nám alespoň jeden kopec odpustili. Na každém dalším vrcholu jsem totiž lehce otupěle zíral na naši vlast plnou homolí, kopců a sopek a říkám si: „Tam, tam a i tam jsem byl. Tam taky…“. Jako třeba z Chřibského vrchu. Většinou jde o „vracečky“, tzn. že na kopec vzhůru i dolů se jede – potažmo jde po stejně cestě. Lze si tak udělat přehled o pořadí, zda-li je někdo do 20 minut před vámi či za vámi.
Do Chřibské jsem přijel unaven, ovšem kafe a pudinkové plundry mě postavily na nohy. Nevím, proč CHP nejsou v takových pěkných kavárnách, cukrárnách a hospodách. Na Loudaly by mrknul větrník, tlačenka nebo pěkná servírka a hned by mohlo být zamícháno pořadí.
Dokoupil jsem zásoby, doplnil vodu. Právě včas, abych psychicky ustál vrchol Spravedlnost CHP 6. Vyfotil jsem se sám (ani větrník, ani tlačenka, natož svůdná servírka) na vrcholové skále, zacvičil si a těšil se Česko-Saské Švýcarsko. Po místech, kdy jsme si pěkně zatlačili k vrcholům a zříceninám, přišly jezdivé úseky v klínu rozervaných skal podél stříbrných potoků. Nikde jinde v národním parku beztak jezdit nešlo. Projeli jsme českou i německou část skalních měst, abychom zamířili k Lužickým horám.
Začínal jsem uvažovat, kde bych hlavu složil, když přede mnou… je to Loudal není to Loudal? Je to Loudal! Dojel jsem Semishe. Obrovská psychická vzpruha. Hodil jsem s ním pár slov a okamžitě jsme přejeli o pár metrů odbočku. Semish něco zabručel o tom, že by měl jezdit sám. Společně jsme pak ještě nakoupili v místní samošce, do kopce jsem pak už poodjel. Čekala nás Jedlová.
Výšlap od Jedlové byl poctivý. Potěšilo mě setkání se školním výletem. Paní učitelky se snažily zdirigovat děti, aby mi uhly. Kdyby nic nedělaly, určitě bych v pohodě vyjel. Takhle vznikl docela vtipný chaos, kdy děti začaly přebíhat zleva doprava a naopak. Každý jsme prostě postižený jinak.
Sjezdovku pod Jelenovou jsem potlačil, závěr jsem si ovšem vyjel. Věděl jsem, že nahoře bude hospoda a já si dám gáblík. Udělal jsem si to pěkné, takže jsem v zápětí přidal i pivko pod zříceninou Tolštejn CHP 7. Ten jsem vyšperkoval tím, že jsem si koupil za 15 kč vstupenku a po úzkém plechovém schodišti a lávce nahoře vystoupal až na samotný vrchol. Dole se hosté hádali, jestli spadnu či ne. Já ale nerušeně pozoroval západ sluníčka: Loudání je božské!
Tolštejn, kolo pozoruje západ slunce a Jedlovou
Po dni, který jsem strávil téměř celý sám, se dole začali rojit Loudalové. Docvakl mě Semish a Zdeněk Suchan. Vyfotili se před branou a ani neviděli, jak jim mávám. Dojíždím je ve sjezdu do Lesné. Jsem na cestě 22 hodin a rozhoduji se na Lužické hory vyspat. Dle místních je zde u hranic s Německem dost penzionů, jen si mám dávat pozor na srdíčka nad dveřmi. Nevím, jestli by se to ale nebralo jako cílená podpora, a tak hledám pokoj bez společnice. Trefil jsem ideální penzion Starý Stožec rovnou u červené značky. Nocleh za 250 a ještě mi na snídani mázli chleba a uvařili vajíčka. Miláček mohl na pokoj se mnou (kolo). Majitel se ještě omlouval, že byl v montérkách, protože má zavřeno. Za chvíli zaťukal i Zdeňa Suchan. Chvíli jsme pokecali, dali pivko a po desáté jsem sladce usnul.
Tolik mé čtvrteční pocity. Jako zpestření bych rád připojil některé sms od jiných loudalů z trati. Obecně jsou tyto sms dost podobné a týkají se zejména:
- stavu pozadí – klíčové slovo (prd…, jeb..),
- bloudění – klíčová slova stejná,
- popisu dnešní trasy – klíčová slova - sopka, sopka, sopka
- dobré nálady z Loudání. Prostě sex, sopky, rock´n´roll.
A zde malá ochutnávka loudacích sms:
Švrčina Miroslav CHP 2: toje zajimave že ten hrad vždycky najdu (zas až na hoře)
Mohyla Ondřej CHP 7: clovek je opravdu z opice smrdim jako orangutan v riji a prdel mam jak pavian:)
Vaner Josef CHP 8: tak za Hvozd po cerveny by Cepa zaslozil na holou!
Šimek Petr CHP 9: spacak je zbytecnej priste brat nahradni prdel
Macháček Pavel CH 10: Protestuji. Vaculik mi odeprel obed a chtel mi pocurat retez aby nevrzal. Ztraceny a rozmrzely Margl.
Pokračování příště…
Tonda Liebel
