Co mi ráno dost pomohlo, že jsem si večer rozložil věci po pokoji tak, abych se jednoduše a rychle ráno sbalil a nic nehledal. Balení věcí jsem věnoval na Loudání obzvlášť pozornost, aby měly v bagáži přesné a logické místo, jak je během dne budu potřebovat. Docela se mi to vyplatilo, i když jsem ten systém nedodržoval úplně do konce.
V půlce závodu
I se snídaní a ranní hygienou jsem na cestě za 25 minut. Nejnáročnější byla asi ranní meditace na míse. Než bych to řešil pak přes den improvizovaně po uši v kopřivách či ukryt za bukem před školním výletem, raději jsem si ráno přitlačil. V podstatě se jednalo také o věštbu pro dnešní den.
Rozloučil jsem se Zdenkem Suchanem a s elánem jsem vjel do lesa. Ukrajoval jsem první výškové metry. Spadlé stromy, případně příliš krutý sklon mě donutily jít pěšky a tlačit. Odměnou byla pak hřebenovka k Luži. Při stoupání na Luž svítalo a mně se zdálo, že slunce mi dělá mexické vlny a fandí a já Luž skoro celou vyjel v sedle. Nahoře jsem zíral po vlastech českých i německých a jásal z těch úchvatných výhledů, jako bych včera nezdolal 20 jiných vrcholů. Hlava se dostala do loudacího módu, a to je základ, jak přežít všechny strasti a nástrahy Loudání.
Sjel jsem do Krompachu (s jedním přetlačením přes kopeček nad Dolní Světlou) a ztrestal poslední vajíčka na tvrdo od snídaně. Vůbec jsem netušil, že mě čeká Hvozd a už vůbec jsem netušil, co ten Hvozd je zač. Rozhodně načasování jídla mi vycházelo po celou dobu Loudání. Vždy když mělo „něco“ přijít, tak jsem se podvědomě najedl. Hvozd přicházel.
Jizerské výhledy
Hvozd: na dvou a půl kilometrech 300 metrů převýšení by ještě šlo. Začátek byl pohodový, výškových metrů jsem příliš nenabral, a tak jsem poslední kilometr vedl po kamenných schodech (vzpomínkový optimismus – byl to spíš kamenolom) diretissimou vzhůru. Ranní věštba nelhala. Tlačím. Pak nesu na zádech. Za chvíli se mi zamlžily brýle, a tak jsem si je dal do kapsy vzadu. Při prolézání okolo břízek si je ovšem nějaká ruská dřevní nádhera osvojila. Moc na vás, brýle, vzpomínám. Zkusil jsem se z vrcholu pro ně vrátit, ale vzpomenul jsem si, co jsem viděl při ranní věštbě, a tak jsem se na to vy... kašlal.
Cesta dolů z Hvozdu mi opět ukázala, jak málo zkušeností mám z ultramaratonů. Pokus sjet dolů na kole skončil naraženou kostrčí a celou levou půlkou. Při dopadu se navíc rozstřelila po lese blikačka. Sebral jsem hlavně baterky a největší kousky. Narovnal mapník, připnul gps, dotáhnul přilbu. Vynadal jsem si do starých tažných zvířat.
Naštěstí jsem se Hvozdem dokázal poučit. Celý pátek se od této chvíle stal neuvěřitelně pohodovou projížďkou. Přispěl k tomu i profil trati, který mi sednul. Psychiku po pádu podpořily dva CHP, které byly umístěny za sebou pouhých šest kilometrů. Na Starém Falkenburku navíc potkávám mazácké trio Václav Brož, Jan Jirka a Jiří Šíp, kteří jeli dlouho do noci. Prohodíme pár slov a na Loupežnickém vrchu jsem již opět sám. 9 ze 17 CHP je za mnou, čeká mě dnes ještě psychologická hranice poloviny závodu. K té to ovšem mám ještě 55 km.
Jizerské výhledy na Jizerce v hospodě
Brzy jsem se rozloučil s Lužickými horami moc pěknými sjezdy mezi skalami a zamířil k Hrádku nad Nisou k hranici tří států ČR, Polsko a Německo. Trojmezí je u Nisy krásně na louce obestavěno hraničními kameny a vlajkami. Všude se ovšem kosí kvetoucí tráva a mé oči a nos začínají pěkně trpět. V Polsku není zakreslena v mapě nová cesta a já chvíli dumal, jak se přes ten plot na tu autostrádu dostat, abych dodržel GPS koordináty. Malým úskokem přes Oldřichovice jsem po 500 metrech na správné cestě. Z Hrádku se pak střídaly úseky po rychlých vedlejších asfaltkách s úseky po turistických cestách v poli, kde naposledy kráčel člověk, když ty turistické značky maloval. Zde obzvlášť jsem si užíval alergii a vzpomínal na brýle na Hvozdu. Zpestřením byl výjezd k větrným elektrárnám, kde Loudalům různými způsoby znemožňovali stavaři objet danou trasu, až nakonec pořadatelé po sms ode mne a od Semishe tento vrchol zrušili. Přemýšlel jsem, jestli jsme ostatní neokradli o nějakou zajímavou zábavu.
Slunce se škrábalo na zenit, začalo významně připékat a já se začal těšit na Jizerky, které na mě již mrkaly na obzoru. Bylo třeba ještě projet romantické okolí Smědé a dosáhnout poloviny Loudání v Habarticích. Zanedbané Habartice zde ostře kontrastují s historickým polským Zawidowem. Nicméně i v zanedbané hospodě měli kuře. S knedlíkem a se zelím? Možná právě tohle byla psychicky nejnáročnější chvíle loudání, vždyť kuře jedině s rýží! Kam jsem se to dostal! Do Severních Čech. Přes to podivné menu a větší vedro si celý úsek do Jizerek moc užívám. Zajímá mě sudetská historie a na mnoha místech jako bychom projížděli skanzenem. Nemyslím to nijak špatně, i když určitě nějakou investici by tato část Česka určitě snesla.
Semish nemá rád zpevněné cesty
Pro letošní Loudaly byla určitě poučná návštěva hranice v Dolní Oldřiši, která moc nešla najít. Hledal jsem v býlí a kopřívách hraniční kámen a jen jsem si brumlal: „Když to srovnám z výletem na Kokořín. Co je tady?...“ mám ho a jedu zpět. Mimochodem jeli jsme na sever, na sever a už jsme jeli na jih, abych tu asociaci na Cimrmany dokončil celou. Byla to klasická vracečka. Následovalo malé zpestření. Asi kilometrový úsek, který sice existoval v mapě, nikoliv však už ve skutečnosti. Cesta se pomalu ztrácela a s trochou představivosti šlo mezi desetiletými smrky rozeznat, že tu někdy vedla.
V Novém Městě pod Smrkem takticky navštěvuji cukrárnu. Dva větrníky, dva věnečky, dvě špičky, dva obyč rohlíky, kafíčko. Chtěl jsem vám to i vyfotit, ale když jsem to na ten stůl položil, zapomněl jsem na foťák a vyfotil jsem až prázdný stůl. Jizerky mi přinesly jen radost. Táhlé kopce, na které jsem zvyklý z Beskyd, jsem frčel jen na velkou pilu a jihl jsem nad výhledy. V půlce Jizerek, kdy opravdu jedu v rychlém tempu, vidím Semishe. Neumím přenést tu euforii do klávesnici a do těhle vět, ale radost jsem měl velikou. Od osmi hodin ráno ani jeden Loudal, a tenhle vypadá, že půjde docela i snadno zaříznout. Fakt se loudá.
Doletím až na Jizerku, kde si dávám lívance a užívám si. Okolo projede Semish. Ještě si zacvičím a pouštím se do stíhací jízdy. Postupně mě sice brzdí nějaký záludný polom, pak výměna baterek v gps, nato docházející voda, ale na česko-polských hranicích opět Semishe mám. Zvolňuji a určitě půl hodiny kecáme při výjezdu do Krkonoš. Cesta mi příjemně ubíhá. Semish trošku bručí - zdá se mu letošní loudání příliš lehké. Poslední kilometry převládají opravdu zpevněné cesty, ale já jsem vděčný za výhledy a je mi to jedno. Navíc pokud by se jelo o týden dřív nebo o týden později, kdy teploty byly na horách okolo nuly a viditelnost téměř nulová, myslím, že by jsme měli hned jiný level. Myslím, že v tomto pořadatelé volili trasu uvážlivě.
Výhledy z Vosecké boudy
Semish pak ještě zvolnil víc a já mu nakonec ujel na Voseckou boudu. Mám dnes naprosto jasný cíl. Na Horních Mísečkách nocleh a před ním ještě Labská bouda. Ideální načasování. Na Mísečkách mají volno až v třetím penzionu a chvilku otálejí, jestli toho smraďocha ubytovat. Nakonec mě ovšem i nakrmí a já si za soumraku zkousnu Labskou. Nahoře jsem již za tmy. Potkávám se i se Semishem a informuji ho o možnosti ubytování. Jsem rád, že souhlasí. Budu ho mít pěkně pod kontrolou.
Po cestě dolu nás velmi mile překvapí setkání s Milčou Silným, osobností nejen závodu, ale i českého MTB. Je to kolař srdcař (nemyslím teda kardiak). Oči se ovšem již klíží a před půlnocí upadám do lůžka. Dobrou noc. Pokračování příště. Rozhodně to nebude už taková pohoda.
Tonda Liebel
