Že to s tou cyklostezkou nebude jednoduché, je mi jasno od včerejška – celé odpoledne jsem pěšky hledala, po ničem ani stopy. Skutečně mi není pomoci a do Marmoutier musím po silnici, hodně frekventované, ale nikoli pro motorová vozidla, naštěstí. Ve městě nacházím nádhernou románskou basiliku jako součást opatství.
Basilika v Marmoutier
Po prohlídce procházím městem v mém směru – a nacházím cyklostezku, která můj směr kříží a v žádné mapě není, vypadá na kolečko ze Saverne. Vracet se sem k jejímu prozkoumání ale v tuto chvíli neplánuji. Kromě toho nacházím další velmi parádní cedule, které ovšem vypadají jako objížďka nějaké odkloněné stezky, vydávám se po té, co jde na jih. A tento experiment mi přináší nezapomenutelné chvíle – drápu se do kopce kolem psího cvičáku, ovšem cesta je lemována ostružinami a skýtá nádherné výhledy na Vogézy i s pár zříceninami a do toho mi z té basiliky zvoní krásně vyladěné zvony a svolávají lidi na nedělní mši – krásný zážitek.
Zpět do reality. Cesta prudce sjíždí do nějaké vesnice a značení nenávratně mizí. Jediné řešení – odbočit na tu frekventovanou silnici (objely se jí asi 3 km) a pokračovat po ní – a ne že by byla bez kopců – do Wasselonne. Zajíždím do obce a po velmi pečlivém studiu plánu pěších procházek vystaveného na náměstí nacházím na jednom okraji říčku Mossig a při ní „cestu sjízdnou pro cyklisty“, žádné číslo, žádný směr, nic. K říčce se vydávám, trošku bloudím, i do nějakého velkoskladu se nedopatřením podívám – a najednou jsem u hřbitova a jdou na mne mrákoty. Parádní cyklostezka Saverne – Marmoutier – Wasselonne – Molsheim a dál na jih.
Cyklostezky jsou přece ve Francii značeny báječně!
Značená na každém rohu nejen šipkami, ale i tabulemi s itinerářem v kodu čitelným chytrým telefonům – večer jsem doma zkusila nabídnutou www adresu a ve věci cyklostezek jsem se překvapivě neproklikala k ničemu.
Orientační sloupek
Samozřejmě měním všechny plány, této stezky se chytám a asi 15 km do Molsheimu je všechno jak má být. Jsem samozřejmě rozhodnutá jet stejnou stezkou zpět a podívat se, jak míjí Marmoutier a kde vstupuje do Saverne. V tuto chvíli jediná zajímavost – cesta se jmenuje Vinařská a má číslo 30 – ve všech mapách je vinařská cesta malinko jinde a má číslo 2.
Cesta vede při té Mossig, a když se tatáž vlije do Bruche, pokračuje při ní (odbočku jdoucí podél této řeky do Štrasburku mi doporučoval jeden někdejší kolega jako moc hezkou, ale na to už – naštěstí – dnes nebyl čas), kolem spousty čápů, nemá to chybu. Tak si dávám v Molsheimu v restauraci u basiliky (zase románské, zase krásné) dobrý oběd s doprovodem klapání čapích zobáků a mám krásný den.
Čápi na střeše basiliky
A po obědě po stejně krásné cyklostezce zpět – jen v blízkosti odbočky do Štrasburku mě překvapuje logo té Euro5, které zde nemá moc co dělat. Cesta vede mezi poli s kukuřicí a jakousi modrou voňavou snad pícninou (levandule to nebyla, tu poznám), ovocnými sady lákajícími k pychu (ale ovládla jsem se, jen ostružinami jsem se zas ládovala) a vinicemi, když míjím ten hřbitov u Wasselonne, jen se usměju a pokračuju s radostí dál moc zvědavá, co najdu dál.
Našla jsem. Poměrně brzy se začala na tabulkách zvláštně vyvíjet kilometráž do Saverne, ubývat, přibývat, nijak mne to nevzrušovalo, protože k nějakým 80 km, které jsem si představovala, jsem měla stejně reservu. Ubývaly ale tabule a stojany a po několika kilometrech zahnulo značení prudce doprava a na ceduli se objevilo slovo Wasselonne. Ještě pořád jsem zůstávala v klidu – Mossig není ani u Marmoutier ani u Saverne a tímto směrem se od něj muselo. Úplně v klidu jsem přestala být teprve, když jsem poznala místo, kde jsem dopoledne do Wasselonne vjížděla. Jsem dost rozezlená, přesto fotím městskou bránu.
Brána ve Wasselonne
Neboli opět vzhůru na tu frekventovanou silnici (asi 10 kopcovitých km) a aspoň zjistím, co je to za cyklostezku z toho Marmoutier. Vedlejší kladný efekt – teď byla basilika nádherně osvětlená, tak jsem aspoň mohla dodat slušnou fotku. Cyklostezka skutečně existovala, občas pouze vylepšena tím, že na tabulce nebylo slovo Saverne, nýbrž jen název nejbližší vesnice
Mnoho nepomáhající tabulka u dalších Lourd
a nahrazovala asi 8 km té silnice po místních silničkách, ale poslední zjištění – v okamžiku, kdy narazila na okraj Saverne, beze stopy zmizela. Stejně to byl krásný den, na počítači 73 km. Inu jiný kraj, jiný mrav – zítra zkusím něco podobného ve směru severovýchodním.
- Den 7., 28. 7.
Představuji si nějaké kolečko na bázi Saverne- Bouxwiller – Haguenau – Brumath a při kanále zpět. Po včerejší zkušenosti začínám ze Saverne po silnici vypadající jako útulná okreska – na silnici pro motorová vozidla narážím poměrně brzy, pouze mne zaujaly skulptury ve dvoře jakési kovoobráběcí továrny.
Skulptury z kovového materiálu
Tak plán obracím a vyrážím podél kanálu tak, jak pojedu i zítra z oblasti pryč, ale ta cesta je tak krásná, že to nevadí, tam vím, že jsem odbočku na Brumath viděla. Skutečně tam asi po 20 km je, vede po okreskách při řece Zorn. Při cestě jsou mlýny, zcela moderní i staré jak z francouzských knížek, projíždím vesnicemi, je to příjemné.
A nyní kontrolní otázka – co se stane se značením v obci Bromath? Samozřejmě, nenávratně zmizí. Zato se místo něj objeví šipka do Gambsheimu, což je na Rýně severně od Strasbourgu. Mám chuť na jogurt, tak si jdu do místního supermarketu nějaké koupit (výběr nevalný), ale nacházím skoro zadarmo zdejší sýr, slevněný protože přezrálý, nádherný.
Nacházím si vhodnou silnici a mířím na Haguenau. Mírně zvlněná krajina mezi kukuřicí, není to špatné, na obloze se ale začíná sbírat bouřková oblačnost a na komputeru se najeté kilometry blíží padesáti. Je mi stále jasnější, že do žádného dobrodružství se silnicemi se za těchto podmínek nepustím, do musea, které tam má být, stejně nepůjdu – tak na jednom kopci říkám Alsasku „bylo to překrásné a bylo toho dost“, obracím a vracím se stejnou cestou. Před bouřkami jsem to stihla, na komputeru 85 km přesně.
Doma mám velký kus sandwiche, co dala Madame Nicol k snídani, vybalím zbylé jogurty a ten sýr – a chuťové buňky vzkážou velmi jednoznačně, že je to věčné víno, co tu popíjím mimo dům a voda doma, už nebaví a že mají chuť na pivo – klušu pro plechovku do obchodu a poslední večer ve Francii neměl závad.
- Den 8., 29. 7.
Je věnován poklidnému přejezdu. Od Madame Nicol dostávám při loučení pusu a vyrážím na cestu podél kanálu, co bych ji jezdila pořád. Loučím se se zdymadýlky i můstky, ještě jednou se bavím způsobem, kterým lodě signalisují příjezd k takovému zařízení – kus před ním prostě visí shora kus lana, za který se musí zatáhnout a něco sepnout.
Signalisační zařízení na kanále
V noci po té bouřce pršelo, trochu se ochladilo, je zataženo, o to líp se jede.
Zakrátko vidím včerejší odbočku na Brumath a blížím se Strassbourgu. Zase oceňuji to bezchybné značení a pohodlnost pro cyklisty, tentokrát mne provádí úplně mezi budovami evropských úřadů. Ke konci jsem to možná trochu zhubila, ale Most Evropy nejde nenajít, víc jich tu není. Jak jsem se nijak nehnala a pak úplně nakonec trochu bloudila, bylo mi jasné, že do Kehlu přijedu, právě když budou mít informace polední přestávku – tady ale trvá jen půl hodiny, tak jsem ráda počkala a rozhlížela se. Stejně je to divné – na jedné straně mostu mluví všichni francouzsky, na druhé německy, ale já to jedu využít.
Ve výloze byl ostatně vystaven seznam ubytovatelů, tak už si trochu vybírám. Jenže je úterý a to má řada hotelů zavírací den, do jednoho hotelu přímo ve městě se po otevření kanceláře paní (možná naštěstí) nedovolala, a když jsem se tam zašla podívat, nenašla jsem tam živou duši. I druhý hotel, sídlící trochu dál od centra v místní části výhodně situované vzhledem k mým plánům na další dni, má zavřeno, někdo ale telefon zvedne a je mne ochoten ubytovat, nejdřív říká, že mezi 5 a půl 6tou, pak dokonce mezi půl 6 a 6tou. Nadšená z toho nejsem, ale zamykám kolo na parkovišti, zavazadlo dávám se skřípajícím chrupem za 5 eur do schránky na nádraží a nejdřív jdu okouknout výjezd – perfektně značený, nepřehlédnutelný a po zkušenostech posledních dní královský – cyklostezka vedle frekventované silnice. Pak prohlížím město. Zdá se mi zase heterogenní a postižené válkou, pak ale zahlédnu mohutnou věž a najdu nejen moderní a zejména uvnitř docela působivý kostel, ale před ním rosarium tč. už odkvetlé, zajímavý pomník obětem první války, zřejmě působícím na Rýně ve člunech a leknínové jezírko v nějakém ramenu řeky, v současné době v něm ovšem místo leknínů kvetly poházené PET láhve, tak jsem ani nefotografovala.
Kostel s pomníkem v Kehlu
V ulicích zajímavo – strašně moc francouzštiny, není divu, rozdíl v cenách je nápadný a obyvatelé Strasburgu sem zřejmě jezdí nakupovat, zrovna tu jsou kromě toho velké slevy na oblečení. Uvědomuji si, že to je právě to, co tč. hýbe Německem kolem toho podle mého názoru ne zrovna šťastného nápadu se silničním poplatkem. Udělám si ještě pár fotek a ačkoli ještě není ani pět hodin, vyjíždím k objednanému hotelu. Nejdřív po té cyklostezce vedle silnice, pak po silničce, obec Neumühl vypadá přívětivě a dle fontánky na návsi i se smyslem pro humor.
Mlynářská fontána v Neumühlu
Hotýlků je tu víc, když dojíždím těsně před pátou k tomu svému, vrhám oko na jídelní lístek a vidím, že si případně další večery vyberu, zcela zpupně stavím kolo do dvora a chci si jít něco nafotit, co mne za jízdy zaujalo. Vidím ale světlo a otevřené dveře, nahlídnu – zřejmě pan šéf tam něco připravuje, a když s obrovskou úlevou neshledám žádnou francouzštinu, ale zahalasím „ich bin die Frau“ a svoje jméno – všichni učitelé němčiny prominou, ale tak se to opravdu říká - okamžitě mne ubytuje. Jistě, staroalsaský pokojíček u Mme Nicol to není, prostě hotelový jednolůžáček, uvnitř sprcha, WC vedle v chodbě, jediné minus je, že platím za Internet – ovšem za spotřebovaný čas, tak všechny maily píšu ve Wordu, pak zapnu síť a bleskově kopíruju. Ale z okna koukám na silničku, po které jsem přijela, a tu lemují takové ty domečky s trámy ve fasádách, co je v této části světa mám ráda.
Výhled z okna v Neumühlu
A Rýn je nedaleko a čeká! Najeto 60 km, o chození v Kehlu nemluvě.
Pokračování příště...
J. E. Klimpely
