Při výběru hotýlku jsem měla mimořádně šťastnou ruku, má řeznictví, samozřejmě si tím pádem může dovolit dávat skvělé snídaně, plátek něčeho úžasného, čím podnik ohromí hotelového hosta se snadno ztratí, když toho někdo v krámě kupuje třicet deka, tady ovšem vylepšeno tím, že paní podávala výklad „toto je paštika z telecích jater“, „toto ( = něco s rosolem) je specialita domu“ apod.
Po návratu do pokoje mne bohužel napadnou pořekadla o ranním dešti a ženském pláči a vyjedu, bez velkého zavazadla jen s ruksakem s vodou. Začínám okruhem, kterým chci obhlédnout začátek plánované cesty podél Rýna k jihu i vyjetí k severu v pátek. Strašně si vychutnávám spolehlivé značení, německou přesnost jsem nikdy moc neobdivovala, ale teď je mi poněkud úlevou. Cestu k jihu nacházím, pak se dostávám až do Kehlu a vidím, že vedle Mostu Evropy je ještě malá moderní architektonicky zajímavá lávka pro pěší a cyklisty, která mohla být při cestě do a z Strasbourgu zajímavou alternativou – a konečně pekelně zmoknu .
Lávka spojující Strasbourg a Kehl
Jediným kladem je, že zkouším ochranný povlak na novém ruksaku, co ho vezu kvůli vodnímu vaku, trochu funkční asi je. Můj pokojíček sice připomíná koupelnu, protože obsahuje obrovský sprchový kout asi dodatečně vestavěný do maličké mansardy, tak z většiny věcí kape do toho kouta a ne na koberec, ale stejně to tu teď vypadá docela zajímavě. Ještě že jsem ráno odmítla na dobu pobytu úklid, trochu dramaticky, protože pokojská – Turkyně – nerozuměla pořádně německy, paní šéfka se pak rozčilovala, že žije v Německu už 20 let, ale jazyk se učit odmítá.
Později odpoledne začalo prosvítat sluníčko, tak jsem ne moc blažená oblíkla jen napůl uschlé oblečení s tím, že ho buď dosuším nebo znova zmoknu a vyrazila jsem zkoumat ještě důležitější otázku, totiž jak odsud k severu. Naděje vzbuzované mapami se potvrzují, hned tady z obce jde značená cesta, která mne na cestu podle Rýna napojí v obci Auenheim, bez nutnosti projíždět Kehlem. Jedu po této cestě nejrychleji jak umím až na místo, kde se to domnívám poznávat a zpět, stejně mne dvě prudké přeháňky pokropí, ale je teplo, tak se mnoho neděje, hlavně že vím, jak budu vyjíždět zítra i pozítří.
Místo plánovaných 80 je na počítači 23 km, snad to bude zítra lepší.
- Den 10., 31. 7.
Je vlastně poslední z tohoto vandrování, tak se musí využít, od zítřka vlastně jedu na vlak. Vstávám do nádherné mlhy, včera padlo moc vody, a to ještě netuším, jak se to projeví za pár hodin. Při snídani říkám paní šéfce, co mám v úmyslu, ta radí přírodní reservaci v Taubergiessen, beru s díky na vědomí a nediskutuju, že chci především dojet tak daleko k jihu co to půjde. Vyhledanou cestu nacházím a za chvíli jsem u Rýna.
Příjemná cesta po šotolině, občas – ač prošpikovaná značením, že vjezd čemukoli krom kol je zakázán – uzavřená závorami, okolo kterých je projeta pěšinkou zatáčka o malém poloměru – jeden z těchto efektů obsahuje bláto, tedy trochu klouže a hned za závorou je na cestu položen asfalt, tedy je tam schod. Vyklopím se doleva, nejsem si vědoma žádné rotace ani jízdy po lokti, přesto si na něm dělám maličkou tržnou ránu a docela pěkný silniční lyšej. Na místě ošetřuju vodou z láhve, celý den odpovídám předjíždějícím dobrovolníkům, že jsem padla už ráno, vypadalo to pořád čerstvě a trochu se bavím skutečností, že mám hned po návratu na letní sídlo ohlášeny hosty, s dámským oblečením někde u večeře to bude vypadat dost avantgardně. Teď večer po sprše a namazání vším co mám na takové věci s sebou to trochu krvácí, což je dobře pro to zranění samotné, méně dobře pro hotelové ložní prádlo– mají smůlu.
Jedu a mám trochu deja vu – cesta velice připomíná to, co jsem jela první den i co pojedu zítra a pozítří. Rýn je řeka nádherná, široká a majestátní, trochu špinavá nebo možná zvířená včerejším deštěm, cesta se neustále proplítá vodami, které jsou zřejmě jeho rameny a rozlivy a rájem pro všechno možné vodní ptactvo. Kromě koukání na to všechno vzpomínám na podobné prostory na Innu a říkám si, že holt jenom my jsme poroučeli větru dešti, zničili Svatojánské proudy a jiná krásná místa a teď se nestačíme divit.
Objevuje se značka „Zákaz vjezdu – povodeň“ – takových už jsem viděla! Objíždím ji a jedu – na jednom místě jeden z kanálků vodu nepobral a voda stojí v cestě. Pár metrů jedu, pak ale musím dolů a s vodou po kolena kolo vedu, víceméně se bavím a v duchu říkám různé průpovídky a tom, kdy jsem se naposledy myla – že se mi umyje kolo vítám zcela upřímně. Ani to není studené, co tomu řekly boty, se uvidí večer. Ohlídnu se a v louži stojí mladý pár s naloženými koly – posunky se jim snažim naznačit, kudy nejlíp, když se probojují až ke mně si z toho chvíli děláme společně legraci, oni ještě chvíli ošetřují boty a kola a já jedu dál.
Potkávám rodinku s mnoha zavazadly, jedním děckem na malém kole a nízkým přívěsem – upozorňuju je na pastičku, tatínek to odjíždí obhlédnout. Já švihám dál a všímám si, že z této strany na zaplavenou cestu upozornění není. Jako na otočku myslím stále víc na Rheinhausen, to by dalo asi 120 km. Cesta tímto směrem je ovšem na jednom místě zaplavená v ještě větším rozsahu, než byla předchozí příhoda, a nějak mi to celé vrtá hlavou. Jako otočku volím Rust, ten je dostupný bez obtíží. Slavný Europark vidím jen na obzoru, v obci samé jsou spousty ubytovacích příležitostí, jinak tam ovšem česky řečeno chcíp pes. Takže jako obrázek dáme raději převoz mezi Francií a Německem cestou.
Převoz přes Rýn nepříliš daleko od Rustu
Dávám si oběd a rozjíždím se zpět, stále více stíhána myšlenkou „přitéká něco stále víc nebo už to bude klesat?“ . Ve směru k severu zase žádná značka, zaplavené místo se mi zdá zaplaveno víc a za chvíli přichází ještě jedno. Tak mám kolo umyto ještě důkladněji a boty vyprány podruhé. Pak už jen spokojeně jedy zpět podél Rýna, pouze těsně u Kehlu zůstávám v jeho blízkosti déle než záhodno, takže domů přijíždím od nádraží. 115 km přesně, místo večeře si beru z restaurace do pokoje jen skleničku vína a spíš se starám o ten loket. Do rána to vypadá značně líp.
- Den 11., 1.8.
Už vlastně vyjíždím na vlak. Nalezená cesta bez potřeby projet Kehlem funguje, jedu dál povětšině přímo po náspu nad Rýnem – dnes je na něm v pohybu více lodí, vidím jednu velkou výletní a trochu se podivuji dvěma velikým lodím naloženým kovovým šrotem, ne-li odpadky mířícím směrem ke Švýcarsku. Ono se sice říká, že obchod s těmito věcmi je výnosná záležitost, ale ty lodi vypadaly víc než divně. Po asi 30 km sjíždím na značené cesty – a neplánovaně navštívím tentokrát Söllingen. Vracím se na násep a u mostu nedaleko mého oblíbeného Iffezheimu, kde jsme se první den se dvěma kluky beznadějně motali, to celé chápu – i značená cesta nejrovnější jízdu po tom náspu předpokládá, způsob, kterým na něj cyklisty navádí je ovšem nešťastný. Chvilku se musí po velmi frekventované silnici, která je za pár set metrů vyhražena motorovým vozidlům, potřebovalo by to velmi jednoznačné značení, ale to z nějakých důvodů – je tam taky větší hříště na minigolf, možná se nedohodli o vlastnictví plotu - v těch místech zřejmě nejde.
Když tohle konečně pochopím a dostanu se na správnou cestu, jsem až překvapená, jak brzo jsem v Plitterdorfu u hotýlku, který jsem si první den vybrala. Ještě předevčírem jsem mailovala, že jsem to myslela vážně, a že dnes přijedu, nikdo mi neodpověděl. Přijela jsem, pravda, v nešťastnou dobu, dost hospod je tu mezi 2-4 zavřených, na hospodě jsem se žádných hodin nedočetla, ovšem pension zotvírán včetně snídaňového pokoje (jedno místo pro jednolůžák připraveno), ale i soukromého bytu majitele. Místnost, kterou jsem potřebovala dost naléhavě ovšem na rozdíl od posledních adres nikde v chodbě nebyla – vnikla jsem do bytu majitelky pozdravena obrovským černým kocourem (jeho životní partnerka pak mňoukala na dvoře zřetelně březí až na půdu), naštěstí patřičné dveře byly hned u vchodu.
Paní majitelka i s dcerou a několika vnoučaty přijely skutečně těsně před třetí, moje přiznání této situace a omluva byly vlídně přijaty – a když jsem pak večeřela, obě dámy prošly lokálem se se mnou pozdravit. To se vše odehrávalo v katastru města Rastatt, ovšem od centra asi 4 km přímo na té cestě podél Rýna a u převozu do francouzské obce Seltz. Ten Rastatt se porůznu propagoval jako barokní město, tak jsem tam ještě před večeří zajela . Zvolila jsem neideální přístupovou cestu rozhozena tím, že jsem v širém poli našla rozcestník mířící do Karlsruhe s hodnotou 27 km.
Večerní objev
Chvíli jsem byla značně oslovena, ale pak jsem si řekla, že cestu při Rýnu znám a viset či jezdit dokola několik hodin před odjezdem svého vlaku někde v polích by bylo nezodpovědné. Tak jsem pokračovala na ten Rastatt, chvíli se obávala, zda to není akce minusová, město zase strašně rozprsknuté od války, pak jsem se naštěstí k zámku prokopala – jistě, zřejmě kopie, ale paráda. Špatně se fotilo, protože na nádvoří se stavěla scéna na zítřejší večerní představení Nabucca - to musí mít skvělou atmosféru, pokud jim to ovšem nezmokne. Pak ještě na náměstí kostel a radnice a dvě opravdu barokní kašny, ty ale nešly fotit vůbec, neboť byly obsypány mládeží cpoucí se zmrzlinou.
Zámek v Rastattu
I s tím výletem najeto 76 km – po té včerejší dávce jsem docela spokojená. A z okna mám krásný západ slunce jako prémii a už trochu závěrečnou nostalgii.
Západ slunce nad Rýnem
Pokračování příště...
J. E. Klimpely
