Berounka v Řevnicích
Konec dubna je tu a s ním i (pro mnohé) otvírák závodní sezóny v režii Kola pro život – Trans Brdy. Trať znám jak vlastní boty, bydlím už pátým rokem v Řevnicích. Letošní posunutí startu z Let do Dobřichovic pro mě znamenalo pouze projet si den před závodem závěrečný sjezd do cíle, novinku letošního ročníku. Když už jsem na půl cesty do Dobřichovic, proč si rovnou nevyzvednout číslo, aspoň si na start pojedu rovnou z domu, pěkně s číslem na řídítkách.
V zázemí závodu v Dobřichovicích už je mumraj, dýchne na mě atmosféra přelidněnosti a lehké neurotičnosti seriálu KPŽ. Sice už zatínám zuby, ale nenechám se vyvést z míry – slunce, modrá obloha, na teploměru 20 stupňů. Při vyzvedávání čísla hlásím svoje příjmení. Paní mi číslo předá, připraví si papír s tužkou a zeptá se: „A ještě prosím jméno, kdo číslo vyzvedává?“. Je mi jasné, která bije, takové situace zažívám denně. Opakuji svoje příjmení. Paní se nechává přesvědčit poměrně jednoduše, že jméno Otáhalová a ten výjev před ní (já) k sobě skutečně patří, tužku odkládá. Já se v duchu bavím. Ovšem díky tomu zapomínám vyzvednout od vedlejšího okénka igelitku, v níž je zpravidla hromada letáků a nějaká ta tyčinka. Kdo ví, co v ní bylo letos. Mně už to zůstane utajeno.
Na startu
Sobotní ráno. Budím se tradičně už po šesté, ale ještě skoro do osmi si dopřávám pospávání v posteli. Třetí závod ve třech týdnech. Nechce se mi. Ale musím si to přece užít, když jsem na domácí půdě! Tenhle luxus může mít i své mínusy. V předchozích letech jsem měla občas co dělat, abych vůbec stihla start – člověk se doma tak nějak zapomene, dělá všechno možné, má pak tendenci zapomenout i na to, aby se včas dostavil, tam kam má. Tentokrát čas raději pečlivě hlídám a přesně v 10 vyrážím směrem ke startu. Do koridoru se řadím lehce po jedenácté, půl hodiny před startovním výstřelem. Jsem ve třetí vlně, tady není radno s řazením otálet, při nájezdu do prvních zatáček v terénu je potřeba být co nejvíce vepředu. Před několika lety, kdy jsem jela Brdy poprvé, jsem měla v poslední vlně kuriózní zážitek. Jeden, zřejmě sváteční cyklista se v prvním stoupání k Obrázku střemhlav poroučel přes řídítka ze svahu dolů, pěkně mezi keříky. Závodník vedle něj to komentoval slovy „Nejezdi závod, když to neumíš!“.
Pro mnohé to platí i letos. Válející se závodníky objíždíme už na mostě v Dobřichovicích, další pak hned v prvním šotolinovém sjezdu. Holka je dost v šoku, chápu, taky bych nechtěla, aby se kolem mě šílenou rychlostí hnalo stádo bláznů na kolech zrovna, když jim ležím v cestě.
První stoupání k Obrázku
A bude to boj. Už stoupání k Obrázku je bolestivé, nohy prostě nejedou. Na Červené hlíně to až tak nevadí, zůstávám zařazená ve šňůře cyklistů, která se pomalu sune nahoru na kopec. Aspoň zklidním tepy. A vůbec, ještě že od stěhování před půl rokem nemůžu najít hrudní pás. Dnešní tepová frekvence by mě asi nepotěšila. Na Trojáku se sjíždím s borcem, který mi na chvíli pomůže, střídáme se v háku a dojíždíme si větší skupinky před námi. U Skalky mi ale všichni do kopce ujíždějí, s kopce je samozřejmě už nedoženu. Přichází první kořenová pasáž, slabší kusy tu a tam slézají s kola, mě se projetí tentokrát podařilo. Aby ne, jsem v domácím revíru. I tak ale následnou šotolinovou hřebenovku jedu sama, takže mě po chvíli dojíždějí skupinky zezadu. Řada borců kolem mě lehce projíždí obávanou kořenovou pasáž za Bílým kamenem, kterou já přebíhám. Tedy klobouk dolů, a já - hybaj trénovat! Za první občerstvovačkou se mi konečně daří spolupracovat s dvěma dalšími lidmi. Bohužel to skončí tak, že čelo skupinky tahám já. Takhle jsem to tedy úplně nemyslela, kolegové!
Louky nad Řevnicemi
U silnice mezi Dobříší a Hostomicemi se trať otáčí zpět k Řevnicím. Asfaltové stoupání zpočátku dost tahá za nohy, nakonec se ale přece jen dotahuji na závodníky před sebou. V kratším terénním stoupání se mi vedení hodí, jelikož jen já coby místní vím, že stoupání se dá vyjet na velkou placku, zatímco většina lidí tady dává malou. Malé, bezvýznamné uspokojení.
Po delším sjezdíku (brzdím, ale pomalu se to lepší, v květnu už budu sjezdy dávat jak Jarda Kulhavý!) točíme prudkou doprava, lehce se rozjedeme na rovince a šup další sjezdík na levou ruku, obávané kamenité koryto s listy a větvemi. Projíždím bez ztráty kytičky. Další, o něco významnější uspokojení. Následují několikakilometrové svažující se vrstevnicové lesní cesty, závodníci mi ale kamsi zmizeli (???). Tak hlavně nezapomenout, tohle je závod.
Část trati u Haloun
Z chvilkové osamělosti mě vyvede stoupání na 40. kilometru, soupeře zas vidím pěkně před sebou. Setřásávámm pána, který jel snad půl hodiny tvrdošíjně za mnou (ano, nevystřídal), jednoduše tak, že dávám těžší převod. Cítím, že se konečně zapíná motor, očima zkoumám kamínky pod předním kolem, je to docela zábava. Všechno mě bolí, ale vrátil se mi pocit, že jedu. Potvrzuje se u stoupání k dnes již bývalé občerstvovačce nad Rochotou, kde začínám sbírat odpadlíky. Tenhle scénář se pak opakuje i ve výjezdu na Babku a i v posledním stoupání k Obrázku, novince letošní sezóny. Do cíle dojíždím v ambiciózní skupince, která mi do posledního centimetru nic nedaruje, snažím se předjet borce přede mnou, ale nedal se, diváci nás vyhecovali tak, že v cíli asi minutu popadám dech. Inu hochu, pěkně jsme si ale zazávodili. Čas 3:04 není špatný, na pódiové umístění ale nestačí. Žel, i dnes zde byli lepší.
V týmovém stanu NilfiskAlto pro Cycling klábosím s ostatními závodníky a střídavě přemýšlím, proč se stovky zdánlivě normálních lidí převlékají do těsných oblečků, řadí se řídítko na řídítko do jakéhosi „startovního koridoru“, aby se na povel rozjeli šílenou rychlostí do lesa, přes kameny a kořeny, bahnem. Zřejmě jen u některých z nich v tom bude touha stát se vynikajícím cyklistou. Většina lidí asi podvědomě touží nechat se zorganizovat, být součástí většího celku, s někým se poprat, někoho přetlačit, aspoň na tom kole. A cyklistika je prej „sport individualistů“. Tak nevím. Všichni, kdo dnešní závod odjeli, museli splnit celou řadu povelů. Ráno vstát, dostavit se na určité místo v určitý termín, zaplatit startovné, vybavit se povinnou výbavou, připevnit si na řídítka číslo s čipem, rozjet se po zaznění startovního výstřelu, projet celou trať podle značení pořadatele, a tak dále, a tak podobně. Anebo se jen chtěli na pár hodin zabavit?
Po závodě
Lucie Otáhalová
