I když to bylo fyzicky těžké, vzpomínám na to rád. Byly to pestré zážitky. Vždycky jsem o přípravě říkal, že je hlavní odměnou. Ne závod nebo vítězství samotné. Ten je jen motivem proč to dělat. Rád používám termín "návnada".
Další vyhodnocení ano či ne jsem si stanovil k datu přihlášení 1.1.2015. Nějak jsem trénoval, neviděl jsem překážky, tak jsem se přihlásil. Stálo přede mnou 6 měsíců s otazníkem. Těch 6 měsíců musím odtrénovat kvalitně, jinak to nebude mít smysl.
Nakonec jsem měl díky Markovi Chudějovi skvělou příležitost opět trénovat v Lanžhotě. Od Vlastíka Mlynáře jsem dostal jasnou vizi co dělat a co nedělat.
Abych objasnil. Vždycky jsem trénoval tak nějak bez plánu a s nejasnou představou. Nevěděl jsem jestli trénuji opravdu nejsprávnějším způsobem. Když to vezmu ještě víc zpátky, od roku 2012 vypadá nejdůležitější část mojí přípravy tak, že využiji několika prodloužených víkendů. 3 až 5x za rok sednu na vlak a trénuji část českých Mílí. Obvykle nejraději jezdím Jeseníky nebo na druhou stranu Orličky až do Nového Města pod Smrkem a zpět.
To znamená, že jsem českou část projel v některých místech už asi 17 - 20x. Nevím to přesně. Kromě toho jsem českou část jel celou v kuse během závodu 4x. Přestože českou část znám jako své boty, nebo spíš tretry, nespoléhám na věci po trase jako jsou penziony. Ze zkušenosti vím, že to klapne, když dobře, tak jednou za celý závod.
Teď jsem pochybnosti nemusel řešit. Věřil jsem tréninkovému doporučení od Vlastíka. Dařilo se mi ho plnit. Dokonce i práce i rodina mě pustily. Z plánovaných 300 tréninkových hodin nakonec bylo nečekaných 1400 hodin v sedle. Jsou v tom všechny formy tréninku, kdy jsem seděl v sedle a šlapal nohama (pod střechou, MTB, silnice, všechny závody MTB i silnice).
Prvně v životě si nechávám dělat testy výkonnosti. A to na MU v Brně. Výsledky z března 2015 ukazují žalostné:
- VO2 MAX / kg 61,2
- 5,7 W / kg
- max. 450 W
- VT1 140 VT2 162 maximální TF 172
- Odpadnul jsem před časovým limitem
V květnu přišlo uklidnění nervozity, kdy se mi potvrdila forma: Moje 1. vítězství v životě a zároveň rekord tratě na Třech Studních s převýšením 412 m - 24h. ">Nakroužil jsem 570 km, nastoupal šílených 11200 m n.m. což bolelo víc než ty kilometry. Vždycky na to budu rád vzpomínat.
Stanovil jsem si nějaké fyziologické a technické cíle. Od závodu v roce 2013 jsem vylepšil následující:
- tělesná váha -5 kg
- váha kola -3,5 kg
- váha vybavení -1 kg
- váha jídla a pití -1 kg
I když moje hodnoty sportovního vyšetření stojí za prd, snížení váhy je hodně poznat, takže se absolutně zlepšuji. Jsem šťastný, že mám správný směr. Což krom jiného znamená: bez pomoci internetu, s vyloučením informací o průběhu závodu od rodiny, známých na telefonu a tak podobně... Mám obyčejný telefon, který ani neumí internet. Po závodě zjišťuji, že už pravidla internet a tím i sledování pozic ostatních závodníků překvapivě dovolují.
Plán na samotný závod zněl: nejezdit v noci a spát o hodinu déle než v roce 2013, kdy jsem naspal 21 hodin. Pro srovnání mezi 2013 a 2015, letos 2015 jsem naspal 33 hodin. Proč tolik, vysvětlím později v části zabývající se taktikou a úseky zakázanými v noci.
Letošní noclehy vyšly takto:
1. chata Hrešná
2. před Liptovskou Osadou
3. CP1
4. koupaliště Hadinka před Slezskou Hartou
5. CP2
6. Bernatice
7. Krásná Lípa
8. Fláje (zámeček)
Pár dnů před závodem: "Tak jsem si myslel, že touto dobou budu pryč a odpočívat. Pak teda, že nebudu pryč, ale budu mít dovolenou. Nakonec pracuju přes závit. Dnes zase totálně stresový den, všechny možné komplikace. A na internet musím jezdit do města, protože už několikátý den tady prostě i přes ujištění providera nejede. Jak mám vést desítku lidí a internetový obchod bez internetu?? Čistá hlava před závodem, co víc si přát."
Cesta na start byla naštěstí už poklidná.
2015 startujeme ze Slovenska.
První zakázaný, noční úsek se nacházel hned za chatou Hrešná. To znamenalo vynucený delší spánek, protože do lesa jsme směli až od 6 h ranní. Pokud by se někdo chtěl tomuto zdržení vyhnout, musel by se do soumraku dostat za tuto hranici, což znamená ujet přes 176 km průměrnou rychlostí přes 25,5 km / h. Jedině tak by se dostal za oblast a po probuzení by mohl bez omezení pokračovat.
Z toho je zřejmé, že zakázané úseky na Slovensku budou hrát důležitou, taktickou roli. Pro tato omezení bude stanovení nového rekordu ve směru SK - ČR obtížné. Start závodu se o pár hodin odkládá (na 16h), proto jsme s Ondrou šťastní, že se nám na Hrešnou podařilo dojet. Původně jsem to tak neplánoval, ale Ondra to hnal.
Na videu dobržďujeme před srnkami, které se nám hnaly přes cestu.
Následující den vstávám z favoritů jako první. Potkávám jen Dalibora Beka a ještě někoho, ale brzy jedu dál sám. V Poračské dolině spoléhám na hotel Lopušná. Najíst se tam, doplnit pití a zásoby. K tomu však schází ještě nějaká desítka kilometrů a vlivem horka nejsem ve své kůži. Musím se přemlouvat.
Projíždím kolem stavení v lese, vidím tam několik osob, odhaduji na místní. Skupinka asi 4 žen různého věku a dva muži, jak se později ukázalo. Zaváhám, zpomalím, otáčím a kroužím na cestě. Ne pojedu dál! Po 50 m jsem to přehodnotil, otáčím a vracím se k nim. Poprosil jsem je o trochu vody. Vylili na mě konev ledové vody a teď si povídáme odkud jsem, jak se jmenuji, jestli mám rodinu, jak se jmenuje syn...
Ležím na betonu ve stínu za stavením, chladím se. Byli sklízet seno. Hotel Lopušná je prý zavřený, protože prochází rekonstrukcí. To bych byl namydlený a bez vody, kdybych tady nezastavil. Na to si postěžuji, jak jsem se ale těšil, že si tam dám normální jídlo. A jdu si do kola pro tyčinky. Paní, která si se mnou nejvíc povídá vytahuje svoji svačinu. Zdvořile odmítám, je mi to hloupé. I když bych byl rád za pouhý chleba s máslem. Dostal jsem dvojchleba s máslem, salámem, šunkou a s množstvím uzené parenice. Takovou svačinu mi nedělala ani maminka :) Dostal jsem také zeleninu. Jenže jsem v takovém stavu, že druhou půlku do sebe soukám na sílu, ale vím, že mi to pomůže.
Po cestách na Slovensku mě provází Vít Huspenina, letos šéf CP1 a kamarád. Víťa je příjemným společníkem a pořizuje dokument, za který jsem mu obrovsky vděčný.
Další velikou krizi tento den mám při prudkém klesání z Čierného Váhu. Ve sjezdu se mi vysloveně motá hlava, tak dávám minutovou vynucenou přestávku. Vybavují se mi vzpomínky co se tady odehrálo v roce 2013. Za Poračskou dolinou nás opustil Honza Vaculík kvůli kolenu a cestou na Čierný Váh jsem ztratil Pavla Macháčka a připojil a opět odpojil Radka Musila. Zrovna tady v Lehotě jsem objednal pokoj, s tím, že Pavel mě dojede..
Už je to lepší, tak nasedám a ve sjezdu potkávám Víťu. Udělá pár záběrů. Dole jsem už nadoraz. Zastavujeme v Kráĺově Lehotě. Jím a odpočívám asi 90 minut. Přicházím o drahocenné světlo, ale není jiné cesty jak se zmátožit. Také za to v následujících kilometrech potmě zaplatím daň. Terén je jiný než jsem si pamatoval - spletl jsem si posloupnost dvou úseků za sebou. Přijíždím na značky s už 3. dnešní krizí, tentokrát jak hrom, až kolem půlnoci. Bod označuje zákaz závodu během noci a časného rána, čili další strategický bod. Nikdo nikde, tak bych měl být teoreticky první, kdo v 6 ráno vstoupí do lesa. Ale nevěřím tomu, že mě při tom dnešním flákačství někdo nepředjel.
S Víťou se loučíme za Liptovskou Osadou, on vyráží budovat CP1.
Na Križné se při mírném sjezdu z hřebene poprvé odvážu a je z toho okamžitě ošklivě proražená pneu. Ztrácím všechen tmel. Souvisle pokryje rám kola i celou zadní bagáž, ale účel splní. Hrozivý příčný řez skrz běhoun až do plátna zacelil, takže nemusím nic opravovat. O kousek níže na horském hotelu Kraĺova Studňa pán oznamuje, že jsem 2. nebo 3.
Ovečky na Križné
Včera večer už nějaký závodník ohlašoval polohu dole z města. Tak přece mě někdo během mých slabostí předjel. Objednávám zajíce na smetaně s knedlíkem. To je jediné řešení situace. Dezert bohužel v nabídce žádný. Což je ale špatné. Jen tatranky a utopence.
Než bude jídlo na stole, jdu přes šatny na WC. Hle, tady je vlastně sprcha. Bez zaváhání, tak jak jsem, jen bez bot. Během 3 minut 3-v-1, osvěžení, očista těla proprání oblečení od soli a prachu. Na terase už mě očekává rovná půlka zajíce. Paní mi najednou oznamuje, že můžu mít i domácí dezert: řezy s citronovým sirupem. Výborné a 3x větší než jsem schopen po zajíci spořádat. Balím část s sebou. Vzpomínám zase na 2013, kdy tady seděl Dalibor Bek a kdy mi začal hrozivě upadávat pedál.
Sjíždím z hor do nížiny, kde mě praští neskutečně suchý, teplý protivítr jako v sušárně. Pohybuji se s pocitem korábu pouště. Oči vysychají, není radno otevírat pusu. Vysvobozením jsou až lesy na Homoĺku. Zbytečně jsem se ale těšil na pořádné jídlo (chleba se škvarkovou a s cibulí). Zapomněl jsem, že místní bufet brzy odpoledne zavírá. Večeřím s nechutenstvím nanuk zakoupený na baru, zatímco pozoruji zábavu dětí z letního pobytu. Zhroucený na lavičce si během toho popovídám s vedoucím. Už se mi nikam nechce. No nic, musím.
Nakonec mě ten nanuk nějak nakopl. Jedu naprosto temným lesem, náhle prudké klesání. Cestou zaříznutou do terénu, spíše korytem dotvářeným dešťovou vodou, sjíždím po mokré hlíně. Ujíždí, ale naštěstí se příliš nelepí. V kuželu světla prosvítají jen bílé kameny a najednou.. se zvedají hejna bílých motýlů. Plný les. Ano, je to tak! Nemám halucinace. Beyk po příjezdu popisuje totéž. Z mokré hlíny se vznášejí desítky, teď už stovky, bílých křidélek, třepotají se mi před reflektorem jako lesní přeludy. Vytvářejí lesní plankton, kterým proplouvám.
V CP1 se ptám kdo je přede mnou a jsem tam 1. !
Ráno vyrážíme překročit hranice do ČR
Jak je dobré používat hlavu.
Pokračování příště...
Filip Degl
