Právě předposlední dubnový víkend se letos odehrával přesně podle nastíněného scénáře. V sobotu proti sobě v kalendáři stály oblíbené Transbrdy a 14. ročník neméně vyhledávaného závodu Author 50 Český ráj. Věřím, že tento souběh způsobil velké dilema nejen mně, ale v jarní části sezóny mám dvě vyloženě srdeční záležitosti, a první z nich je právě maraton, který by si mohl jmenovat „Přes čtyři hrady“ (podobnost s letní akcí „Přes tři vrchy Vysočiny“je čistě náhodná). A proč takový název? Odpověď je nasnadě, Trosky společně s Kostí nepřehlédne asi nikdo, Valečov leží přímo na dosah trasy závodu a pozornější účastníci určitě zaregistrují i Hrubou Skálu. Jistě, znalci regionu by mohli správně argumentovat, že v okolí je památek daleko více, ale nelze zmiňovat všechny.
Zázemí závodu bylo již tradičně v zalesněném kempu u Komárovského rybníka poblíž Branžeže, kde není moc místa na parkování. S vědomím, že se určitě zase zúčastní více jak tisíc lidí, jsem proto naplánoval odjezd z domova na časnou ranní hodinu, abych nemusel zoufale kličkovat mezi stromy a pokoušet se kombíkem nacouvat někam, kde je místo tak maximálně na proslulého Malucha (Fiat 126p). Budík tudíž zazvonil krátce po páté, což je i pro mě nehorázně brzo, a to jsem uvyklý pravidelnému víkendovému dojíždění na závody. Krátce po sedmé hodině nás v Branžeži přivítal téměř prázdný kemp a komfort poklidného výběru místa vskutku stál za utrpení spojené se vstáváním.
Na břehu rybníka se ale projevil i další důvod, proč je možné závod v Českém ráji považovat za českou jarní klasiku. Stejně jako slavná silniční klání profesionálních cyklistů ho nezřídka doprovází nevyzpytatelné dubnové počasí. Během několika let, co se maratonu účastním, jsem v sedle kola zažil studený vítr, déšť a dokonce i sněžení. Příjemné slunečno snad jen jednou. Ale abych nebyl úplně kritický, letos se počasí docela umoudřilo, a i když to po ránu nevypadalo příliš povzbudivě, krátce před startem začala teplota výrazně stoupat. Jeden z četných komentářů na internetu situaci zhodnotil takto: „Nepršelo, nesněžilo, nakonec celkem slušný závod“.
Řazení na start je v Českém ráji přímo pověstné a závodníci, kteří nezískali v předchozím roce číslo do první vlny, musí na úzkou cestu začít najíždět minimálně tři čtvrtě hodiny předem. Jinak nemají šanci na slušnou pozici a uvíznou někde na konci dlouhého hada, skrz nějž si pak musí razit cestu kupředu. Sám si moc dobře pamatuji, jak jsem při první účasti na tomto maratonu téměř hodinu mrznul jen proto, abych měl čelo druhé vlny na dohled. To už naštěstí letos nebylo nutné, výsledek z loňska mi zajistil pohodové místo v čele pelotonu a tím pádem i dostatek času na pořádné rozjetí. Nicméně, pokaždé si vzpomenu na jezdce, kteří už dlouho před tím musí bojovat o pozice, aniž by zazněl startovní výstřel a roztřese mě při tom zima.
Start první vlny byl podle očekávání rychlý, ale skupina složená ze závodníků, kteří již mají něco za sebou, držela pohromadě. První lámání chleba přišlo až po odbočení na silničku směřující k Meziluží, kde v prudkém stoupání začali ti nejlepší získávat náskok. Čelo pelotonu se posléze rozdělilo na dva „balíky“ podle výkonnosti a v téměř nezměněné podobě vydrželo až do cíle. Já jsem zůstal v pomalejší části a držel se zuby, nehty v háku. Bylo mi totiž jasné, že jestli mě v nastoleném tempu utrhnou, nebudu mít už šanci dotáhnout se zpátky.
Ve sjezdu po silnici ke Kosti přišlo zvolnění, které dobře posloužilo k vydechnutí po předchozích kopcích. Zanedlouho se mi ale zdálo, že jedeme docela pomalu, tak jsem víc zabral, zvolil co nejaerodynamičtější polohu a ostatním z kopce trochu poodjel. Ve stínu věží hradu Kost se mi podařilo prosvištět v krátkém úniku, o němž jsem od začátku tušil, že dlouho nevydrží. Šlo mi ale jen o získání krátkého náskoku před dalším strmým kopcem, který začíná za hotelem Helikar a pokračuje směrem k Sobotce, a zároveň o prověření připravenosti skupiny likvidovat případné nástupy. Pravou zatáčku na počátku stoupání se mi ještě podařilo projet s malým náskokem, ale vzápětí jsem byl převálcován soupeři, jejichž bojová morálka se ukázala jako nadmíru dobrá. Taktika pro příští kilometry tedy jasně říkala – udržuj kontakt s ostatními, nevyváděj žádné další nepředloženosti a šetři síly na rozhodující úsek za Olšinou.
V nastíněném duchu závod pokračoval, přičemž mě mile překvapilo, že mi nedělá velké potíže udržování tempa s ostatními. I když mám občas ve zvyku rozhlížet se po okolní krajině, tentokrát na to moc času nezbývalo. Okolo mě se proto jen míhaly cedule s názvy vsí Libošovice, Roveň, Troskovice a další. Poté začaly nad dosavadními silnicemi převažovat zpevněné lesní cesty, ale nic, co by nutilo ke zpomalení. Jen místy se zvolna stoupalo lesem. Avšak ani výjezdy kopců mi tentokrát nedělaly větší potíže, dokonce jsem měl pocit, že mám nad částí soupeřů převahu.
Zakrátko po stoupání kolem Hrubé Skály přišla občerstvovačka poblíž Olešnice, na jejíž pestrou nabídku v podstatě nikdo nereflektoval. Jeden či dva marné pokusy o převzetí kelímku skončily jen rozlitím jeho obsahu a totálně promočeným pořadatelem. Za bufetem už byl tradičně poznat blížící se konec závodu. Balík očividně znervózněl, někteří závodníci se chvílemi poněkud nesmyslně cpali kupředu v místech, kde to nemělo příliš velký význam a bylo patrné, že všichni už koncentrují síly na poslední kopec, kde se dal očekávat rozhodující boj o výsledky. V popsaném rozpoložení jsme téměř proletěli po rovině okolo rybníku Žabakor (vedlejší rybník nese ještě podezřelejší název Oběšenec). A právě u jeho hráze, zrovna když jsem byl až na konci celé skupiny, došlo přede mnou k dosti nepochopitelnému pádu.Ten mě zdržel natolik, že jsem posléze musel dotahovat nepříjemnou ztrátu. Naštěstí v tu chvíli nikdo nechtěl využít problémů k nástupu a úniku, ale přesto mě dojíždění stálo zbytečně moc sil, jež mi zakrátko chyběly.
Krátce před cílem totiž přichází na řadu zmiňovaný kopec, který každoročně ukáže, kdo na co ještě má. Není sice dlouhý, ale po absolvovaných závodních kilometrů fyzickou připravenost dostatečně prověří. Stoupání začíná v Olešnici a vede přes Dneboh k Zásadce, kde je krátký odpočinkový sjezd. Pokračuje pak finální fází na Mužský, kde mi došly síly a ještě s několika lidmi jsem se postupně propadal na konec skupiny a poté ještě kus za ní.
Kopec se ale nevyjíždí celý až na Mužský a trasa asi tak v půlce uhýbá na louku svažující se k Branžeži. Když už se mi podařilo vydolovat zbytek sil a situace se nejevila jako úplně ztracená, přišel rozhodující smolný okamžik. Ve sjezdu po travnaté stráni jsem zrovna jel vedle jednoho z týmových kolegů, když se vpravo před námi stojící závodník rozhodl, že se rozjede a nenapadlo ho ohlédnout se (nebudu jeho počínání blíže komentovat, nechci být veřejně hrubý). Nebezpečná situace naštěstí neskončila pádem, jen nutností uhnout z trasy šikmo dolů svahem. Avšak i to stačilo ke ztrátě, kterou se mi už nepodařilo eliminovat.
Poslední kilometry přes Branžež a po hrázi Komárovského rybníka do kempu, kde byl cíl, jsem už jen kontroloval situaci za sebou a proklínal počínání neopatrného soupeře.Výsledek ale rozptýlil veškeré chmury. S přehledem se mi podařilo pokořit loňský čas a celkově 57. místo představuje zatím nejlepší výsledek této sezóny. Poslední chvíle před odjezdem domů mě pak doprovázela vyloženě pohodová nálada a chuť příští rok dojet ještě lépe a rychleji. Nicméně laťku jsem si letos nastavil hodně vysoko.
Ondra Hladík
foto: Aleš Verba
