Díky průpravě ze závodu 1000 Miles Adventure jsem na svou první 12hodinovku vlastně ani moc netrénoval. Občasné „vyjížďky“ se Štěpánem Stránským, předloňským vítězem Mílí, jako trénink nepočítám. Na to jsou až moc občasné (i když, takových devadesát nočních kilometrů ve zmrzlém, bahnitém terénu…).
Je 21. května, vyrážím do Jihlavy. Abych si závod trochu ztížil, když už jsem si jej poloviční tratí natolik ulehčil, rozhodl jsem se, že se do Jihlavy dopravím veřejnou dopravou, a že si tedy s sebou vezmu jen to, co se mi vejde na kolo. Na co bych se vláčel s autem…. Chci přece v Jihlavě jezdit na kole (ne?). Můj počin je hned první skupinkou, kterou se v ptám na letní kino (tam se má odehrávat registrace), oceněn obdivným mumláním („…po vlastní ose..!“¨). Koukám, že budu asi trochu výjimkou. Je nádherné sobotní ráno, budete se divit, ale ve 4.10 se mi vstávalo prostě dobře. Akorát za kuropění, to by babička ocenila. Na pražském hlavním nádraží se mě u automatu na kafe ptá místní obyvatel (bezdomovec?), kam jedu. „Do Jihlavy na závod!“ - odpovídám. Na další otázku, co z toho mám, mu líčím možné výhry pro vítěze. Ale to ho nezajímá. Takže, proč to dělám? Pro uspokojení? Když s odpovědí chvíli váhám, odpoví si sám. „Pro uspokojení.“ A odchází zpátky do nádražní haly.
Jihlavské letní kino, místo registrace i hlavního zázemí závodu, jsem našel hladce, číslo jsem získal během minuty, a co teď? Nedočkavě se pořadatelů ptám, kde jsou ty „pit stopy“? Nevím, co si mám pod tím neznámým pojmem představit. A chci si tam rozbalit karimatku… V mysli mi vyvstávají takové ty plastové pásky, které se na závodech používají jako mlíko. Představuji si malé kójky o velikosti 3x6 metrů, ohraničené tímhle„mlíkem“, kde budou mít závodníci svoje jídlo, případně židličku, aby si mohli odpočinout. Bodré pořadatelky, které mi přicházejí do rány jako první, slovo „pit stop“ neznají. Asi mají na starosti catering, myslím si a pátrám dál. Jsem prostě zelenáč, je mi jasné, že se asi ptám hloupě. Mířím k pořadateli na kole. Vysvětluje mi, že louka, na které se nacházíme, je vlastně takový jeden „pit stop“. Každý závodník si tu může postavit stan, trať vede přímo skrz louku. Jsem na trati!
Většina závodníků už tu evidentně je od pátečního večera. Zatímco si vyhlížím nejlepší místo na dnešní nocleh po závodě, líně vylézají ze stanů. Zrovna když nafukuji karimatku a říkám si, že jsem tu trochu jako chudý příbuzný, přichází Katarína Ludvíková a zve mě pod jejich přístřešek - v noci tu prý hodně padá rosa. Neváhám ani minutu…
Závod odstartoval na jihlavském náměstí v pravé poledne. Start se mi hodně líbil …. Do poslední chvíle klábosím s Katarínou a s Davidem Žižkou, kolegou z týmu Eleven. Čtyři startovní výstřely rozhýbou líné startovní pole, ale žádná tlačenice se nekoná. Jedeme městem, klesáme zpátky do kempu. A tam to začíná. Prudké stoupání na nejlehčí převod, prokládané překonáváním menších terénních schodů. Při náležité snaze a troše šikovnosti jde stoupání vyjet. No…spíš „vyrvat“. Někteří závodníci tady tlačí od prvního kola. Já odolávám deset kol, pak střídám tlačení a jízdu podle aktuálních pocitů. Následuje sjezd, ostrá zatáčka na pravou ruku a další stoupání, tentokrát trochu lehčí, ale o to delší. Houbičkový sjezd.
Pořadatelé jsou asi vtipálci. Ostatně, své vlastní sdružení nazvali „Sliby chyby“. Krátký adrenalinový stoupák, pořadatel tu staví dopravu, přejíždíme silnici, sjezd! Brněnský most, sjezd, zatáčka na levou ruku…stoupání pod mostem…tipuju na D1. Nahoře děti, v každém kole si chtějí plácat rukou. Levá, stoupání pokračuje, pravá. Tady občas nešikovně parkují auta. Asfalt, místo, kde se dá pít. Sjezd a výjezd, travnatý chodníček a nahoře parta u garáží, od pravého poledne tu mají židle, k večeru je jich víc, se západem slunce pijí panáky, s východem měsíce se loučí.
Travnaté stoupání pokračuje a mění se v klesání…. Zahrádky trail! Krásný sjezd, u pravotočivé vracečky zahrádkářská komunita žije až do půlnoci. Možná déle, ale to už nejsem na trati. Singlík ve svahu, nahoru, dolů. Tady hodně předjíždějí štafety. Přejezd louky po panelech, Irská lavice! Nahoře posezení, před soumrakem tam parta dělá oheň, v jednom z večerních kol nabízejí panáky. Další singlík a další parta, od samého startu mají na stole vyrovnané lahváče. S každým dalším kolem les lahví roste, vzrůstá i intenzita fandění, postupně se měnící v šílený řev. V pozdním odpoledni zbývá z party už jen jeden člen - leží bezvládně na stole a objímá psa.
Mostek. Klesání mezi domy, zpátky pod dálniční most, lávka přes další potok. Další klesání, následované vracečkou do stoupání k hradbám. Nepříjemná dlažba vysypaná štěrkem, nejlehčí převod. Další vracečka, kolo nesmí podklouznout! Přicházejí schody. Nahoru. Tři, jeden, sedm. Tři i jeden vyjedu, sedm ne. To je pro největší frajery. Vracečka podél hradeb, blížíme se ke sjezdu schodiště u hospody! Největší atrakce závodu, tady každý brzdí co nejméně, protože aplaus hostů na zahrádce v restauraci po každém sjezdu ….za to stojí. Zpět na náměstí. Tak to je, přátelé, popis jednoho osmikilometrového okruhu Jihlavské 24. Po prvním kole jsem to vůbec nechápal. Jak je možné, že trať závodu, který je možné jet až celý den a noc v kuse, je takhle náročná?
Po třech kolech krátce stavím, doplňuji vodu. Mám pocit, že jedu rychleji, než bych asi v takovém závodě měl. Ale ženou mě štafety, stejně jako profil trati, který prostě člověku nedá spát, diváci…. Po třech a půl hodinách, co je takový můj běžný limit pro většinu jízd na kole, toho mám vysloveně dost. Svaly bolí, páteř vzdychá. Je vedro. Situaci řeším nealko pivem. Spolehlivé. Servisní zastávka si vyžádala asi dvacet minut. Do bidonu si nechávám natočit růžovou limonádu, vodu už nemůžu ani vidět. Vydrží mi asi dvě hodiny. Je mi špatně. Mám hlad. Ale nemůžu jist ani pít. Po devíti hodinách jízdy na mě přichází velká krize, ležím na karimatce, dusím se kašlem v reakci na prach a čekám, až se žaludek vzpamatuje. Kolem mě roztomile běhají Kataríny děti, dokonce přinesou další nealko pivo. Katarína po celou dobu jezdí jako divá. Nechápu.
Je nádherný úplněk. Závodníci za svitu čelovek pokračují dál, jakoby se nic nedělo. Okolo půl jedenácté v noci se vzpamatovávám a jelikož mě nenapadá, co jiného bych dělal do těch čtvrt na dvanáct, kdy musím tak či tak projet časomírou, aby moje účast byla počítaná do výsledků, vyrážím do dalšího kola. A vlastně, docela se na trať těším, přesněji - je mi líto, že ji budu za hodinu muset opustit. Prostě, přirostla mi k srdci.
Před půlnocí projíždím časomírou, na kontě mám 20 kol a 170 kilometrů, jsem spokojen. Ve své kategorii se umisťuji na 9. místě! Dávám si ve stanu guláš a konečně normální pivo, kapela hraje „Vínečko bílé“. Kladu své bolavé tělo do spacáku, Katarína ovšem krouží dál. Krouží celou noc a pokračuje, i když už vstávám…Nechápu! Ne nadarmo se stala vítězkou mezi ženami.
Jihlavská 24 je závod, na kterém se mi líbilo úplně všechno. Nádherná trať, promyšlená do posledního detailu, tvrdá, ale spravedlivá, lesní pěšinky uprostřed města, skvělí a ukáznění diváci. Pořadatelé odvedli kus práce. Díky!
Lucian Otáhal