V předchozích ročnících se jednalo spíše o méně obsazovaný závod, takže jsem doufal, že ani letos nebude plzeňský maraton dosahovat maximálních čísel, která bývají na jiných akcích KPŽ obvyklá. Tentokrát to ovšem až tak neplatilo a i když se nesešlo tolik lidí jako třeba na jarních Transbrdech, bylo dva dny před startem přihlášeno téměř patnáct set účastníků ve všech kategoriích. Situace, jež určitě těší pořadatele, já doufal spíš ve větší pohodu.
O opaku mě přesvědčila už snaha zaparkovat auto na obvyklém parkovišti v Lochotínské ulici naproti odbočce do zázemí akce na bývalém plzeňském výstavišti za nově vybudovaným obchodním centrem. Jenže tentokrát už bylo i přes včasný příjezd plno, naštěstí zůstalo ještě několik volných míst pod nedalekým mostem přes Mži. To, společně se startovním číslem 210, které mi přidělil přihlašovací systém, jasně ukazovalo, že na náměstí Republiky bude před startem asi docela plno. Ačkoliv v letošním roce seriál KPŽ až na výjimky vynechávám, zařazení do čtvrté vlny jsem opravdu nečekal. Bodový zisk z předchozí sezóny a letošního Hustopeče Agrotec tour dovoloval doufat v podstatně lepší startovní pozici.
Jak už jsem psal na začátku, trasu závodu dobře znám, takže s ohledem na nepříliš dobrou výchozí pozici mě přepadly oprávněné obavy z prvních kilometrů závodu. A že to nebylo bezdůvodné, dokazovaly zkušenosti z loňska. Po průjezdu okolo areálu bývalého výstaviště, a tudíž i zázemí závodu, naváže úzká cesta skrz zahrádkářskou kolonii. Ta představuje první krizovější úsek, kde už minulý rok došlo k nejedné komplikaci, a to bylo moje startovní číslo podstatně lepší. Zařazení více zpět ve startovním poli proto mohlo jen těžko zajistit hladký průběh první fáze maratonu.
Modrá obloha doprovázející dlouhou chvíli před stratem na náměstí sice trochu rozptýlila nepříliš pozitivní pocit, ale naštěstí jsem se nenechal ukolébat k nepozornosti. Po přejezdu Rooseveltova mostu a odbočení do Lochotínské ulice totiž přišel pád, doslova kousek přede mnou. Naštěstí se však obešel bez účasti většího počtu jezdců, zůstali v něm jen dva nebo tři nešťastníci, takže místa na včasné vyhnutí bylo dost. Při objíždění jednoho z nich mě napadlo, že se máme na co těšit, když už na široké silnici dochází k prvním ztrátám (naštěstí ne na životech).
Možná právě proto, že výstraha v podobě prvního střetu přišla včas, nedošlo v kritičtějším úseku mezi zahrádkami nedaleko plzeňské ZOO k žádné větší kolizi. Na druhou stranu se ale nedá mluvit o hladkém průjezdu. Bylo to pořád jen „rozjet, zabrat, zabrzdit, zastavit, rozjet...“. Pokud má člověk větší ambice, než jen maraton absolvovat, tak jej v tu chvíli rozhodně přepadají ty nejčernější myšlenky. Vidina zvětšujících se mezer a ztráty na závodníky, kteří získali lepší startovní číslo, náladu příliš nezlepší. Současně to ale může povzbudit k lepšímu výkonu při snaze dohnat, co se dá.
Po několika kilometrech však úzká cesta náhle vyústí zpět na širokou silnici do Radčic, kde se rychlost balíku téměř okamžitě zněkolikanásobí. Jestliže do té doby odpadali jezdci se slabšími nervy, kteří neměli dostatek drzosti, drát se kupředu každou možnou skulinkou, nyní převládla fyzická připravenost nad psychickou odolností. Široké pláště začaly hučet tak, že to muselo být slyšet široko daleko a startovní pole se začalo ještě více trhat. Jenže to netrvalo dlouho. Ve zmíněných Radčicích čeká na závodníky první lesní cesta, což okamžitě způsobilo další zastavení a mě místo původního vzteku začala přepadat beznaděj a bezmoc.
Krkavec
V následujícím mírném stoupání lesem se situace naštěstí začala trochu srovnávat, když se začaly zvětšovat mezery mezi skupinkami. Přesto posun vpřed stál poměrně dost sil kvůli nutnému objíždění pomalejších přes kořeny a listím mimo cestu. Na louce před Chotíkovem už to ale bylo o poznání lepší, pole jezdců se definitivně rozpadlo do menších hloučku, takže se dalo vydechnout a začít zvažovat, jak dál. I když ono vlastně nebylo moc co řešit. Plán zněl jasně, zabrat! Cestou nahoru na Krkavec postoupit co nejvíce kupředu a v další rovinatější části přes Horní Břízu do Krašovic zisk zvolna zvyšovat nebo přinejhorším udržet.
A docela se dařilo, dotahoval jsem i závodníky s podstatně nižšími čísly, ale je také pravda, že jsem rozhodně nebyl sám. Občas se kolem mě doslova prohnal i někdo s ještě horší startovní pozicí. Kus za Horní Břízou v místech šotolinového stoupáku kolem kaolínky, který vyloženě tahá za nohy, se moje pozice v roztrhaném pelotonu stabilizovala. Dojel jsem větší skupinu a dokázal jí ještě poodskočit, ale bylo zřejmé, že se síly vyrovnávají. Přesto jsem to zkoušel stále dál, i když už to možná nebylo úplně taktické.
Sylvánský vrch
Za Krašovicemi, jež jsou jakýmsi předělem závodu, kdy trasa nabere směr Plzeň, se ale zároveň začne přibližovat závěrečný úsek s nejnáročnějšími výjezdy. Podruhé na Krkavec lesní pěšinou plnou kořenů a poslední docela prudké stoupání na Sylvánský vrch. Výchozím bodem ke zdolání těchto výškových metrů je druhá občerstvovačka v Ledcích, kde jsem konečně získal nový bidon náhradou za ten původní, jež se mi podařilo neúmyslně zahodit v Horní Bříze. Ostatně už bylo načase, kopce čekaly a v krku jsem cítil nepříjemné sucho.
Zprvu to vypadalo docela dobře, jenže jak lesní pěšina získávala čím dál strmější úhel a kořenů přibývalo, začala se projevovat únava způsobená počátečním výdejem energie, bez nějž bych neposkočil kupředu. Několik lidí, které se mi před tím podařilo předjet, ještě před vrcholem Krkavce zmizelo v nedohlednu, ať jsem se snažil sebevíc. Na Sylvánu jsem sice znovu získal ztracenou rovnováhu a sebedůvěru, ale i tak jsem propadl přibližně o deset či dvanáct míst.
I když trasu dobře znám, celkově jsem měl pocit, že se mi tentokrát jelo opravdu dobře a výsledný čas pokořil loňský výsledek o několik minut, přišlo v cíli zklamání. Původní vize zajet do stého místa nevyšla, což zamrzelo obzvláště, když mi přišlo, že forma je na slibné úrovni. K dovršení všeho jsem nakonec ve sprchách zapomněl tretry, které se i přes snahu pořadatelů nepodařilo objevit (tímto jim děkuji za pomoc).
Subjektivně tedy plzeňská padesátka mezi moje nejlepší letošní závody patřit nebude, což však nelze zobecňovat. Celkově se mi trasa tohoto téměř domovského závodu líbí a rád se na Birell Plzeňskou MTB 50 zase vrátím. Zároveň ale bylo očividné, že mě letošní vynechávání série KPŽ odsunulo do zadních řad, což se zákonitě muselo projevit na výsledku. Počáteční probíjení kupředu totiž stálo více sil, než jsem si mohl dovolit, takže v druhé polovině už se nedostávalo energie k udržení nebo i vylepšení pozice, nemluvě o posledních kopcích.
Ondra Hladík
foto: archiv KPŽ
