Ještě během ubytování to vypadalo na příjemný odpolední trénink, bylo jasno a krásně teplo, což mě zlákalo k vybalení letní varianty dresů. Jakákoliv další vrstva se jevila jako zbytečnost. Jenže po přibližně deseti minutách jízdy se náhle setmělo, venkovní teplota klesla, blesk střídal hrom, a aby toho nebylo málo, zanedlouho se přidaly kroupy, které jakoby chtěly nahradit poctivou předstartovní masáž. Ještě, že alespoň hlava zůstala díky helmě ušetřena, jinak bych nejspíš skončil s otřesem mozku. Proudy vody valící se po cestách zkrátka slibovaly nevšední zážitek během závodu.
V poněkud pochmurném naladění a za vytrvalého deště jsem zvažoval, jestli místo na start nepojedu radši domů, představa závodu s krupobitím upřímně děsila. Ráno se počasí naštěstí trochu umoudřilo, takže mi přišlo zbytečné vzdávat druhé letošní podralské klání bez boje. A dobře jsem udělal! Přes počáteční peripetie bylo nakonec příjemně teplo, navíc téměř bezvětří, což je pro cyklistiku ideální.
Je sice pravda, že ještě cestou k registraci v areálu bývalých mimoňských kasáren jsem znovu zmoknul, ale pak už bylo jen lépe. Stejně jako já se rozhodlo přibližně tři sta závodníků i přes to, že v nedaleké Mladé Boleslavi jako každoročně ve stejném termínu konala koloproživotní Škoda auto tour. Trochu mi to připomíná situaci v českém pivovarnictví, kde velké množství konzumentů stále nakupuje výrobky marketingově výrazných výrobců, ale skuteční fajnšmekři už dávno zaměřili svojí pozornost k malým, často rodinným pivovarům, které mnohdy překvapí kvalitou i pestrostí nabídky a jejich obliba proto stále roste.
Leč, stejně jako se nemusí vždy úplně vydařit každá várka pěnivého moku, může mít i sebelépe zajištěný závod sem tam nějaký nedostatek. V případě Tour de Ralska trochu nevyšel pokus o utvoření první startovní vlny, byť je původně dobrý úmysl zřejmý. V rámci elektronické registrace předem totiž byla možnost zařazení do vlny Elite, startující o minutu dříve. Jenže chyběla informace, komu je určena a reálně to vypadalo, že jde pouze o jezdce s licencí „elite“, takže coby „masters“ jsem možnost nezvolil. To se však projevilo jako chyba, jelikož této příležitosti využil každý, kdo chtěl. Chaos bohužel navýšili ještě jedinci, kteří se po zjištění, že to nikdo nekontroluje, nacpali bezohledně dopředu. S několika poctivci jsme pak v druhé vlně trochu skřípěli zuby, když odstartovali (čas startu byl naštěstí ve výsledcích zohledněn). Nelze ale přehlédnout to, jak se s komplikací organizátoři vypořádali. Ještě před vyhlášením vítězů byla ředitelem závodu veřejně pronesena omluva za nastalé zmatky, což je až nečekaně pozitivní sebereflexe a záruka, že příští rok bude této záležitosti věnována větší pozornost.
Po startu první vlny jsem s ostatními čekal, až se vrátí doprovodná motorka, což určitě trvalo déle než avizovanou minutu a kalkuloval, jestli alespoň někoho budu s takovým handicapem schopný dojet. Na druhou stranu se mi ale tato skutečnost stala výrazným hnacím motorem, když jsem se celý závod hecoval, že musím ztrátu co nejvíc stáhnout. Snad i proto mi první táhlé stoupání z okraje Mimoně alejí do Vranova nečinilo potíže, takže jsem na jeho konec dorazil příjemně rozjetý.
S vědomím dalšího stoupání k Písčitému kopci, které následuje po oddechovějším sjezdu okolo Pavlina dvora, jsem však prozatím trochu šetřil síly a jen pozvolna se propracovával na úplnou špičku druhé vlny. Zanedlouho však přestalo být zřejmé, kdo kam patří, protože ti nejslabší, co se přidali k první vlně, začali propadat sítem výkonnosti hluboko do zadních řad. Nedlouho po projetí okolo hvězdovských rybníků a Zemského vrchu bylo čím dál víc patrné, že nevelký balík, který postupně vznikl dotahováním jednotlivců, je v čele a před námi už se až na výjimky nachází jen elita. To mě opravdu výrazně posilovalo, takže největší kopec závodu, kterým je bezpochyby Velká Buková, mě nijak výrazně neunavil.
Sestava vedoucí skupiny byla proměnlivá, někdo odpadl, občas přibyl další dojetý, až se pozvolna utvořilo zdravé jádro tří jezdců, které pak skvěle spolupracovalo. Snad nejsem přílišný optimista, když si dovolím tvrdit, že se situace ohledně akceptování pravidel jízdy v balíku konečně zlepšuje i na bikových maratonech. Sezona je ale stále pořád ve své první části, takže nějaké zásadnější zhodnocení si nechám až na říjen.
Už před zdoláváním Velké Bukové nás trať zavedla do CHKO Kokořínsko-Máchův kraj, který je známý dlouhými kilometry písčitých cest, kde není snadné jet. Asi poprvé v životě jsem byl rád za předchozí deště, protože vsakující se voda z noční průtrže písek zhutnila a výrazně tak usnadnila jízdu na kole. Někde v těch místech se nacházejí také každoročně avizované Hradčanské stěny, což má být zajímavé místo plné pískovcových převisů a skalních útvarů. Bohužel ani letos se mi nepodařilo zjistit, kdy konkrétně touto oblastí projíždíme, soustředění na výkon asi opět výrazně omezilo vnímání okolních přírodních krás – asi každý zná chvíle, kdy je závodní koncentrace tak veliká, že by z něj jezdce nevytrhla ani sličná slečna pořadatelka.
Hradčanské stěny
Přes vrchy a pískovce jsme se propracovali až do poslední části maratonu v okolí Brenné, odkud už je Ralsko téměř na dosah ruky. Současně jde také o úsek, kde loni zaúřadovala škodolibá individua, která ztrhala značení. Stejně jako jsem měl v úvodní části reportáže kritickou poznámku k registraci, je téměř v závěru naopak potřeba vyzvednout snahu pořadatelů zabránit opakování podobného problému. Všechna kritická místa této pasáže závodu byla totiž dobře zajištěna pořadatelskou službou, takže sabotáž nepřicházela v úvahu. Vlastně celá trasa tentokrát vykazovala známky pečlivé přípravy a až na jedno přehlédnutí odbočky, způsobené spíše vlastní nepozorností, nepřinesla žádné problémy s orientací.
Na závěrečnou cestu vedoucí přes pole k cílové rovince na okraji Mimoně jsme vjížděli ve zmíněné tříčlenné sestavě a bylo víc než jasné, že si navzájem nedáme nic zadarmo. Každý z nás očividně zatoužil po malém soukromém vítězství a rozjíždění spurtu proto začalo dost daleko před cílem. Tentokrát jsem se však nenechal zaskočit, takže jsem měl připravenou taktiku s ohledem na znalost dojezdového prostoru.
Na polní cestu navazuje dlouhý asfaltový úsek mírně z kopce, jenž je jako stvořený k závěrečnému nástupu. Nejprve jsem tedy ještě daleko na polní cestě zkoušel výdrž jednoho ze soupeřů, když jsme jeli hodný kus téměř naplno těsně vedle sebe. Dotyčný ale nevydržel a odpadl, načež se z háku vyvezl druhý jezdec a pro změnu testoval mě. Jenže já věděl, co chci a nenechal se moc brzo vyprovokovat očividně silničářským finišem, kdy soupeř přejížděl cestu ze strany na stranu a sledoval, co dělám. Přivezl si mě tak za sebou až na závěrečnou silnici, kde jsem teprve nastoupil já. Povedlo se, ale myslím, že kdyby trochu víc šetřil síly až na úplný konec, měl bych to podstatně obtížnější.
Přes počáteční rozmrzelost kvůli řazení na start zajela naše trojice velmi povedený závod, během něhož se podařilo dotáhnout a udolat hodně lidí z elitní vlny, což pro nás znamenalo velký bonus oproti jejich času. Tomu odpovídá i 10. místo v kategorii a 29. celkově, byť si myslím, že v případě zařazení dopředu bych měl ambice na lepší umístění. To mi ale s odstupem času zase až tak moc nekazí skvělý pocit z dobře odvedené práce, obzvláště když bylo po dojezdu oproti očekávání krásné počasí, které výrazně zpříjemnilo konzumaci pozávodního guláše (jen toho masa mohlo být víc).
Ondra Hladík
