Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Spišských 333 Extreme s českou stopou

22.9.2017 07:23

SPIŠSKÝCH 333 EXTREME je jeden z najťažších cyklistických MTB pretekov na Slovensku. Každoročně na něm startují ti největší extra mega ultra magoři z celého Slovenska. Všichni do jednoho sú odhodlaní zabojovať s prírodou Spiša na bicykli aj na hranici svojich možností. To vše pod heslem „Keď si myslíš, že už nemôžeš, môžeš ešte trikrát toľko!“ Letos se koná pátý ročník. Letos na startu nebudu chybět.

Bookmark and Share

20. 7. 2017, čtvrtek

 

Den věnovaný automobilového přesunu do místa konání. Na Slovensku je objížďka. Sunu se zvolna po úzké silničce překrásnou krajinou a hlavu mám plnou myšlenek na Juraje Jánošíka. Začínám být lehce nervozní. Nakonec jsem v autě odkrojil 630 kilometrů a úspěšně doputoval do místa určení.  Do Spišské Nové Vsi dojíždím tak akorát, abych se ubytoval, zaregistroval na start a mohl vyrazit na večerní procházku městem. Spišská Nová Ves se rozkládá na řece Hornád v nadmořské výšce 430 metrů a ač tomu název nenasvědčuje, patří mezi dvacet nejlidnatějších měst na Slovensku. Turistů hodně. Večer příjemně prosluněný.


„Závod je obrovskou výzvou, pri ktorej otestuješ sám seba, zabojuješ so svojím ja v extrémne náročných pretekoch bez podpory. Siahneš na dno svojich fyzických aj psychických síl, ale v cieli sa všetko premení na pocit skutočného uspokojenia,“ tak stojí psáno v propozicích závodu. Není tedy nač čekat. Závod bude dlouhý a náročný. Strategickou přípravu je třeba zahájit již teď. Usedám ke stolu a objednávám si k večeři špagety a jedno pivo na lepší spaní. Porce těstovin je malá, můj hlad po vítězství nezasytila. Jako další chod následuje pizza a druhé pivo na ještě lepší spaní. Pizza je pro změnu velká, přesto vítězně dojídám. Když se ukládám do postele, cítím se nafouknutý jako Maxipes Fík po soudku rumu.

21. 7. 2017, pátek

 

Vstávání je časné. Nejprve se dere ven pizza a po ranní hygieně i špagety.  Výborně, alespoň se na start postavím řádně odlehčený. Čas startu se blíží. Lehká nervozita mě tahá za sedlo. Kam jsem se to zase přihlásil? Vím, že to bude bolet. Vždycky to bolí. Trasa dlouhá 333 kilometrů s převýšením 8291 metrů. Rozhlížím se po soupeřích. I je to bude bolet. Jsem jediným cizincem mezi šedesátkou startujících a to je zavazující. Nesmím té naší kotlině udělat ostudu.

 

"Keď české, tak kráľovské," přečetl jsem si včera reklamní slogan na stánku s pivem. Toho se musím držet! Když dojedu do cíle v TOP 10, budu spokojený. Jenže jak to udělat? U nás většinu extrémních cyklistů znám. Vím, kdo mi ujede hned. Vím, kdo mi ujede za chvíli a vím, komu bych mohl ujet já. Po očku pozoruji soupeře. Všichni do jednoho mocní z bryndze, rýchli z žinčice. Neznám nikoho. Přesto se z chování některých jedinců a z chování ostatních k nim dá vyčíst, kteří borci jsou považováni za favority. Těch se budu držet. Musím!
 

Osmá hodina klepe na dveře. Na poslední chvíli do sebe soukám banán. Na lačno bych to nedal. Ještě trošku loknout pití. A už se odpočítávají poslední minuty do startu. „Pre niektorých z vás to bude najdlhší závod v živote,“ zahušťuje předstartovní atmosféru moderátor.

8:00 hodin. Start! První kilometry městem za asistence policie jsou pojaté  jako propagační jízda. Projíždíme náměstím kolem nejvyšší kostelní věže na Slovensku. Je vysoká 87 metrů. Mačkáme se loket na loket, rameno na rameno. Špalír diváků přihlíží. Za městem se do toho celý peloton řádně opřel. Konečně! Valíme vpřed rychlostí přes třicet kilometrů v hodině. Celkem svižné tempo na to, že nás čeká 330 kilometrů. Držím se nalepen na záda favoritů. Na osmém kilometru přichází první prudší stoupání. Peloton se trhá. Favorité jdou do úniku. Ujíždějí mi i ostatní. Propadám se startovním polem jako zbloudilec bažinou někde na šumavských blatech.

Na třináctém kilometru přichází lahůdka. Asi půlkilometrový průjezd temným tunelem korytem potoka. Vzrušující záležitost. „Ambiciozní cyklista více než ženu potřebuje jeden pár nevypraných ponožek,“ pronesl někdy kolem roku 1893 francouzský novinář a vizionář Henri Desgrange a rozhodl se uspořádat cyklistický experiment pod názvem Tour de France. Po průjezdu tunelem se ve startovním poli nikdo takový nenajde. Všichni máme ponožky důkladně vyprané. Teď je jen třeba vyčkat až jízdou na slunci uschnou. A že dnes bude pekelná sluneční výheň, o tom nemůže být pochyb. Hned za tunelem, po výšplhu z potoka, objíždíme jakési výkaliště. Podklad písčitý. Kolo se boří a písek se lepí všude.
 

Lesy a kopce a lesy a kopce. A taky pot v očích. Na třicátém kilometru jsem na trase osiřel. Žádný soupeř v dohledu. Na čtyřicátém kilometru mě přešla chuť závodit. Okolní krajina je kouzelná. Je to ale dřina. Na šedesátém kilometru jsem se silami v koncích. Došlo mi pití. Začala bolet hlava. Spišských 333 Extréme je závod pro vrchaře. Za vrchaře se nepovažuji. Krize. Trápím se i přes to, že projíždím rájem a to doslova. Kolem se rozprostírá Národní park Slovenský ráj. Líbezný to kout země. Studánka u cesty se objevila v pravou chvíli. Jsem zachráněn, žízní nezhynu. Nekonečně dlouhý výjezd do kopce. Chvilku pohoupat po hřebenech. Nadmořská výška lehce pod tisíc metrů. Nekonečně dlouhý sjezd do doliny.  A pořád dokola. Na tak dlouhé výjezdy nejsem zvyklý. To vše pod tvrdou palbou slunečních paprsků. Dýchám pravidelně a to je důležité.

Každé stoupání tady cyklistu nutí
k pořádnému nadechnutí
a ten, kdo se nenadechne,
cestou do kopce určitě zdechne.


Palcmanská Maša


Prašným sjezdem mířím k blankytně modré hladině vodní nádrže Palcmanská Maša. Oko zalité potem se kochá pohledem. Osmdesát kilometrů mám za sebou. Palcmanská Maša je největší vodní nádrž na území Slovenského ráje. Byla dokončena v roce 1956 na horním toku řeky Hnilec a zabírá plochu přibližně 85 hektarů. Tohle všechno mi je ale tak nějak úplně jedno. U přehrady fandí hlouček diváků. „Jsi sedemnásty,“ halekají na mě. Tak to je lepší, než jsem čekal. Chvilkový záchvěv optimismu. „Přepočítávám,“ hlásí mi hlava, jako bezradná navigace. Přepočítává, jak jsem na tom se silami. Dobře tedy. Nedám svou kůži lacino. Jdu ze sedla. Budu bojovat. Ale jak to udělat, když mi to nejede? Zpocený se bořím do sedla zpět. Nohám se nechce. Krize přetrvává.       


Úžasné výhledy do krajiny a úžasné sjezdy jsou vykoupené úžasnou bolestí při výjezdech. Slunce peče. Nahoru do kopce, pohoupat na hřebenech, dolů z kopce. Míjím kolo se startovním číslem opřené o strom, cyklista nikde. Buď v tom horku hledá studánku nebo někde v sedě na bobku vytváří hodnoty.  Na rovince v údolí řeky Hnilec jsem dohnal borce, který mi to před chvíli při stoupání pod vrchol Šajby (1095 m n.m.) pěkně nandal. V obličeji má překvapený výraz. Nečekal mě. Trápí se víc než já. Jeho trápení mi dodává křídla. V následujícím stoupání mu ujíždím.
    

U cesty si na kempinkových židličkách hoví dva strejdové. Do kopce kolem nich funím zvolna. Fandí a soucítí. Dávají mi z kanystru napít svěže studené vody. Díky. Filozofují o tom, že je lepší kdyby nám pršelo ve dne než v noci. Neříkám nic, ale myslím si, že by lepší bylo, kdyby nám nepršelo vůbec. A následuje lahodně dlouhý sjezd do Nálepkova. Proč dolů do Nálepkova? No přeci proto, abychom zase mohli stoupat vzhůru.

Z Nálepkova čeká záludné bezmála sedmikilometrové stoupání pod přísným slunečním dohledem bez kousku stínu. Hlava rozumu již mdlého si jen tak mimoděk vzpomněla na můj včerejší příjezd na Slovensko. Jako první po příjezdu mě přivítala obec Drietoma, což by se volně do češtiny dalo přeložit „Dře to mě.“ A to sedí dokonale! Pot mě dře všude, pálí v očích i na rtech, o tajemných zákoutích spodní části těla raději nemluvím.

 

Z letargie mě probouzí partička cikánských výrostků lelkujících v zatáčce před vesničkou Závadka. Nudu si krátí kopáním do poloprázdného míče původně snad na volejbal. Jeden z nich vytahuje ze škarpy zrezlé přední kolo s rozlámaným výpletem. „Zastavte! Mojí sestru srazilo auto,“ požaduje a jako důkaz zvedá nad hlavu rozbitou relikvii. Nereaguji. Nejsem ani policie ani sanitka. Jestli se tak skutečně stalo, je to určitě záležitost staršího data. „Hej, zastavte!“ Rozkazuje. Dlouze se na něj mlčky dívám. On mi pohled opětuje. Ruku s výpletem spouští dolů k tělu a mlčí. Jedu dál, ale letargie je rázem pryč. Přesně tohle jsem asi potřeboval. Voda ze studny v Závadce musí být pitná, protože jsem si ji napumpoval do bidonu. A jestli není pitná, tak je alespoň příjemně studená.

Stoupání končí na jakési vysokohorské louce, které vévodí bílá kaple. Luxusní výhledy na zbytek hornatého Slovenska. Svěží vítr fouká do zad. Propocený dres studí. A pak mi úplně došly síly. Sedám si, lehám si. Potřebuji se najíst. Železná zásoba oříšků s rozinkami přichází vhod. Jak tak sedím a plnými hrstmi požírám tu dobrotu, rozhlížím se všemi směry. Co jsem spatřil za sebou mě překvapilo. Obloha černá jako boty do tanečních, neslyšně se blýská. Někde tam v dáli za mnou řádí bouřka a vypadá to, že se blíží. Rychle jsem polknul sousto  a vyrazil vpřed. Jestli mě bouřka zastihne tady na louce, nevím, kam bych se schoval. Blesky se staly slyšitelnými, hřmí! Vítr zesílil. Šedivá záclona deště se blíží a já se pořád pohupuji na hřebenech. Nadmořská výška těsně pod tisíc metrů. Okolní lesní porost nízký.
 

Sjezd přichází v pravou chvíli. Klesám střemhlav do Poráčské doliny. Vítr hvízdá kolem uší. Občas přibrzdím a myslím na rozhovor, který jsem před nedávnem zaregistroval. „Na co máš ten ibalgin?“ „Kdyby bylo nejhůř. Bojím se jezdit z kopce, tak do sebe vždycky dva kopnu a nemusím šahat na brzdy…..“ Ibalgin sebou nevezu a tak jsem ve sjezdu raději obezřetným.

Rekreační středisko PORAČ Park relax & sport centrum lze považovat za polovinu trasy.  Přijíždím deštěm neposkvrněný. Každý ze startujících tady má k dispozici porci těstovin, banány, melouny, iontové nápoje. Taková malá oáza hojnosti. Kdo chce, může mít i masáž. Hltám porci těstovin a zjišťuji, jak moc chraptím. Při komunikaci se servírkou mám hlas zabarvený jako Dalibor Janda v dobách své největší slávy. Chvatně do sebe láduji už druhý plátek melounu a poslouchám proslov domorodého znalce. „Premnožili sa nám tu medvede, ale za posledných sedem rokov som tu žiadneho nestretol.“
    

Cesta Poráčskou dolinou je stinná, křivolaká a plná louží. Občas brod. Cítím se skvěle. Doslova letím krajinou. Téměř neuvěřitelné, co s lidským organismem dokáže provést jedna porce těstovin. Můj starý dobrý diesel se rozjel. Poráčská dolina je úzké asi devět kilometrů dlouhé krasové údolí, které tady ve vápencových skalách za ty roky vyhloubil Poráčský potok. Cítím se skvěle. Je mi do zpěvu. Z pestré nabídky písní se nakonec v mé hlavě uhnízdily dva základní songy. První od skupiny Mirai. „Když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic, že slovo nejde – neexistuje…..“ Druhý od skupiny Kabát. „Těžko to, těžko to přežiješ. Hlavně že, hlavně že užiješ, nad hrobem zahraje kapela, pozůstalí zazpívaj ti: Ou jipi jé jipi jou jou jou....“ A střídají se pořád dokola, až se mi slily v jeden text.

 

 

Je mi skvěle. Nohy jedou. Tělo poslouchá. Hlava funguje. A po temném deštivém mraku na obloze ani památky. Pršet nebude. Kdyby to takhle vydrželo až do cíle, vůbec bych se nezlobil. Jenže do cíle zbývá ještě 150 kilometrů. „Těžko to, těžko to přežiješ. Hlavně že, hlavně že užiješ, nad hrobem zahraje kapela, pozůstalí zazpívaj ti: Když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic, že slovo nejde – neexistuje...Těžko to, těžko to přežiješ….“ A takhle pořád dokola.


Dlouhý asfaltový úsek přichází jako na zavolanou. Ve stoupání válcuji jednoho ze soupeřů. Vypadá odevzdaně a sleduje mě utrápeným pohledem. Ten pohled znám. V první polovině trasy jsem takhle čuměl pořád. Dalšího soupeře předjíždím ve vesničce Dúbrava. Došla mu voda, musí ji u nějakých dveří vyškemrat. S každým předjetým soupeřem mi roste chuť. Vyjel jsem kopec, zatočil doleva a znenadání spatřil monument v krajině. Může to být Spišský hrad? No tak určitě! Je to Spišský hrad. Na vápencové skále dosahuje nadmořské výšky 634 metrů a okolní krajinu převyšuji o celých dvě stě metrů. Na Spišský hrad ještě řeč dojde, nejprve se ale musím prokousat přes Levočské vrchy, kam trasa neomylně směřuje.
 

Slunce nepálí. Večer už klepe na dveře a všechno nasvědčuje tomu, že nejvyšší bod závodu budu překonávat v noci. Levočské vrchy dosahují nadmořských výšek přes 1200 metrů. Horské hřbety jsou zde masivní, doliny vlhké, lesy hluboké a stoupání nekonečná. Někde tam na mě čeká Javorinka s nadmořskou výškou 1154 metrů nejvyšší hora na trase. Asfaltové silničky jsou ve stavu, že ani ony už si nepamatují, jestli vůbec někdy asfaltové byly. Šotolinové cesty mají povrch složený z kamenů až o velikosti pěsti dospělého chlapa. Nelze si odpočinout ani ve sjezdech. Kolo poskakuje v nesouladu. Přední hopsá vpravo zatímco zadní vlevo. Vrchol Jedlinka s nadmořskou výškou 930 metrů zdolávám už za šera.
    

Ve sjezdu na křižovatce míjím zaparkovaný automobil. U něj opřené kolo a jeden ze závodníků si z otevřeného kufru vytahuje teplejší oblečení na noc. Není tohle zakázaná podpora na trase? Vesnička Nižné Repaše je zahalena kouřem. Doma si zatápí snad všichni Repašáci. Neklamné znamení, že plíživě přicházející noc bude chladná.
 

Trasa Spišských 333 Extreme

 

Čím vyšší nadmořská výška, tím chladnější vítr fouká. Když stoupám na nejvyšší bod závodu, vrchol Javorinku, nacházím se na pátém místě celkového pořadí. Do cíle zbývá stovka kilometrů převážně z kopce. Na vrcholu si vyčerpaně lehám na záda. Všude ticho, klid a mír. Na obloze jasně svítí hvězdy. Jsem zaskočen, jak jsou blízko. Možná stačí jen natáhnout ruku a dotknul bych se, ale únava je silnější. Jen ležím a hledím. „Jo, jo, jen si tak poležet v noci na vrcholu Javorinka, to by si přál každý.“ A půlnoc se stala minulostí.

22. 7. 2017, sobota

 

Dolů z kopce. Chlad mi vhání slzy do očí. Chvíli asfalt, chvíli štěrk, chvíli obojí. Ve světle z čelovky občas nějaký výmol přehlédnu. Ve sjezdu mě dojíždí cyklista, z helmy mu vlají dlouhé vlnité vlasy. Ve svitu čelovky vypadá jako přízrak mušketýra. Jen místo koně sedlá kolo a jede pěkně svižně. Za chvíli zmizel ve tmě přede mnou a odsunul mě na šesté místo. Po chvíli mě předjíždí další borec. V předním kole mu cosi hlasitě drnčí a rachtá. V noční tmě už ho dávno nevidím, ale pořád ještě slyším. Na okraji Levoče ho dojíždím. Kolo má opřené pod pouliční lampou a hledá závadu. Noční Levoča je jistě ideálním místem na opravu porouchaného kola. Stále si držím šesté místo.  


Nekonečná jízda nocí. Nejdřív vás opustí radost, potom vás opustí síly, pak odhodlání a nakonec zjistíte, že jste v lese zůstali úplně sami. Tak daleko jsem naštěstí nestihl dozrát,  protože se přede mnou objevilo světlo. Hodně světla. Objevil se přede mnou nočně nasvícený Spišský hrad a to je výjimečný skvost ve dne i v noci. Založen byl ve druhé polovině 12. století jako pohraniční pevnost a centrum oblasti Spiš. Dnes je jedním z největších hradních komplexů v Evropě a nejrozsáhlejší hradní zříceninou na Slovensku. Je chráněn jako Národní kulturní památka a v roce 1993 byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Jako jeden z mála hradů odolal Spišský hrad i tatarskému nájezdu v roce 1241. Odolá i našemu nájezdu dnes, neboť trasa nevede na hrad, ale v těsné blízkosti kolem něj. „Spiš?“ Položil jsem si nahlas otázku, na kterou jsem si hned odpověděl. „Nespim,“ a v té chvíli noční samoty jsem sám sebe pobavil náramně. Někdy člověku stačí opravdu málo. 

Spišský hrad

 

U Spišského hradu se kolem mne prohnal soupeř zakousnutý do řídítek jako silniční profíci při časovce. Přilepil jsem se mu na zadní kolo a chvíli držel jeho tempo, s velkým důrazem na slovo „chvíli.“ Setřásl mě brzy. Nevadí. I tahle chvíle mě nakopla. Hlava se probrala a nohy už se znovu točí zlehka. Do cíle zbývá 70 kilometrů a mně je do zpěvu. „Když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic: Těžko to, těžko to přežiješ. Hlavně že, hlavně že užiješ….“ Nic nevadí, že jsem se propadl na sedmé místo v pořadí. Mám radost, cítím se křišťálově šťastný, neboť cíl je na dosah.
    

Svižná jízda růže přináší. Ze tmy přede mnou se vyloupl cyklista. Z helmy mu vlají dlouhé vlnité vlasy. Ve svitu čelovky vypadá jako přízrak mušketýra. Každý přízrak mušketýra má své jméno, tenhle se jmenuje Julian Badiar a je z Košic. Vzápětí jsem mu ujel a znovu se posunul na šesté místo v pořadí.
    

Noc ztrácí na síle. Brzy začne svítat. Tyhle chvíle na půli cesty mezi nocí a svítáním jsou vždycky nejhorší. Je hrozná zima. Údolí zahalila studená mlha, není vidět na krok. Na cestě přibylo louží a bláta. Snažím se jet pořád naplno a doufám, že žádná louže nebude tak hluboká a žádné bláto nebude tak kluzké, aby mě to poslalo k zemi. Z nosu mi odkapávají nudle, prsty na rukou zebou a v mlze nevidím prakticky nic. Snad od studeného vzduchu se mi začíná zvedat žaludek. Hlavu zachvátila panika a do myšlenek se vtírá úplně jiná píseň skupiny Kabát. „Já vím, je to zlý. Jak ti je? No lidi žádná sláva. Jednou nás to všechny zabije, zatím to nakopává….“ Rychle jsem zastavil. Žaludek mě nakopl tak, že jsem šťávy neudržel. Motor se zadřel. Slezl jsem z kola a 14 kilometrů před cílem se poblil. Nohy se klepou, jako bych z nich vyzvracel poslední zbytky sil. Že by úžeh z té denní horúčavy? Nebo mi uškodil chladný noční vzduch? Nebo snad voda ze studny v Závadce nebyla nezávadná? Marně hledám příčinu, když pěšky tlačím mírné stoupání vlhkou loukou a chladná mlha mi cupitá po zádech.


Než se ze mě stal znovu šarmantní gentleman schopný jízdy, několik švarných šohajů mě předjelo. Přestal jsem je počítat. Rezignoval jsem. Hlavně ať už jsem v cíli. Konečně asfalt. Po něm už do cíle dojedu. Pod cílovým obloukem jsem projel v sobotu v čase 04:21 hod jako desátý v pořadí. I když jsem v závěru už nevěřil, moje mise byla úspěšně splněna. „Každé trápenie raz skončí,“ je oficiální motto tohoto závodu. Na trase jsem strávil 20 hodin 21 minut a v závodě zanechal celkem slušnou stopu.

Spišských 333 Extreme je fakt parádní závod. Doporučuji všem, kteří si chtějí pořádně zacyklit v překrásné slovenské krajině. A kdo vlastně vyhrál? Stejně jako v letech 2014, 2015 i 2016 vyhrál slovenský bikerský démon Peter Benko z Popradu. Ztratil jsem na něj zhruba tři a půl hodiny.  
   

Můj start na tomhle slovenském extrému však není jedinou českou stopou. V kategorii žen obsadila druhé místo jako jediná cizinka na dlouhé trase Martina Bujáčková ze Suché Loze. Závod dokončila v čase 30 hodin 30 minut. Na krátké trase dlouhé 222 kilometrů (může být takhle dlouhá trasa nazývaná krátkou) obsadil šestou příčku Zbyněk Dráňa z obce Věžky a korunu všemu nasadil Aleš Melichařík z Liptálu, který sice skončil hluboko v poli poražených, ale jako historicky první startující dokončil Spišských 333 Extréme na ryze silničním kole.
   

Ovšem finále bylo nachystané až na slavnostní vyhlašování výsledků. Tady byla česká stopa nejvýraznější. Při závěrečném ceremoniálu jsem totiž v tombole vyhrál hlavní cenu – nové horské kolo. A to se vyplatí.

23. 7. 2017, neděle

 

Dnes mě domů čeká cesta autem dlouhá 630 kilometrů. Bude dostatek času na interní rozbor chyb a hloubkovou analýzu mého výkonu. Bude dostatek času na vyhodnocení výsledku a možná dojde i na rozhovor s Bohem:

Já: Bože, mohl bys mi splnit jedno přání?
Bůh: Jaké? Co by sis přál, synu?
Já: Chtěl bych jednou vyhrát Tour de France.
Bůh: Velmi těžké přání. Lehčí bys neměl?
: Dobře. Chtěl bych vyhrát Spišských 333 Extreme.
Bůh: A tu Tour de France chceš vyhrát letos nebo až příští rok?

 

Milan Silný
 

Diskusní fórum pro: "Spišských 333 Extreme s českou stopou"

Názor Autor Datum a čas
RE: Spišských 333 Ex... Palo 23. 9. 2017, 22:13
RE: Spišských 333 Ex... Canyon 325 22. 9. 2017, 17:42
RE: Spišských 333 Extreme s českou stopou
pekný report z akcie, hneď som sa mi v hlave vybavili všetky miesta na trase... ja som ten s tým rapotajúcim kolesom, nakoniec to bola len vysunutá zarážka na brzdovom strmeni :) myslím, že sme sa aj bavili po pretekoch
RE: Spišských 333 Ex... Martina 22. 9. 2017, 13:38

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama

Pro nejlevnější
cestovní pojištění online
Vám doporučujeme
navštívit ePojisteni.cz.


Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.


Sjednejte si cestovní pojištění u profesionálů.



Tipy pro Vás

Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
nic
 
nic2
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Galaxy série 2013
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz