Rovinatý úvod dovolil nájezd na úsek s kostkami čtyřicítkou, takže to ani moc nedrncalo a had cyklistů se pomalu začal natahovat do lajny a stoupák v Pavlovicích přesně dle předpokladů pořadatelů sloužil k nadělení pelotonu. Byl konečnou i pro mě, neb zmizelo tak padesát lidí ve dvou skupinách a přes jakous snahu jsme už nikoho do cíle neviděli. Na větru se ukázala síla skupiny, takže úsek pod Tesák docela odsejpal. Ani 10 km dlouhé, postupně se utahující stoupání nezpůsobilo síto v našich řadách. Jen se zatáhlo a bylo vlhko, mlhavo. Takové počasí mi při jízdě nevadí, dolů už to bylo v mém podání tradičně slabší a na Troják jsem skupinku musel nahánět. Na vrcholu byla první občerstvovačka, kterou ale všichni projížděli a hned se padalo směr Kašava. Nádherný sjezdík, v balíku to pěkně svištělo a hup, je tu „stěna“ k Fryštáku. Vydobyl jsem si malý náskok, takže do sebe stihl nacpat aspoň gel.
Tradiční Hadovna se letos jela relativně brzy, takže strašák z let minulých letos ani moc nebolel a díky chladnějšímu počasí z nás ani nelilo. To sjezd plný bahna, klacků, jehličí apod. už tak fajn nebyl, ale po těch lijácích se nebylo čemu divit. Dole pěkně regulovčík a už to mastíme do Rusavy. Obávaná stojka na Grapy je vskutku luxusní. Znal jsem ji z bikemaratonu Drásal a bylo to fakt drsné. Borci s compacty měli možná výhodu, ale i na 39/24 se to nechalo vyjet desítkou. Pohled na had kroutících se silničářů s maximálním úsilím šlapajících do pedálů byl jistě pastvou pro oči divákům.
Podařilo se mi odjet ze skupinky a docvaknout v lese Roberta a další borce. Asfaltka v lese byla opět mokrá s jehličím, jenže kdo počítal, že bude trvale lejt … Sjezd je mou slabou stránkou a na mokru hodně ztrácím. Naháním tak skupinku v následném kopci. Uf, povedlo se! Na bufetu stavíme, beru šáteček, tyčinky, stoly super zásobené, poklona! Po rozdělení tratí nás zůstává asi 10, takže dost na kolotoč, ale pod Tesákem se všichni nějak šetří a moc se nejede. Neustálé hupy „na stojáka“, sjezdy po nepříliš kvalitních silnicích, k tomu vítr.
Pravá vrchařina začíná až za Rajnochovicemi, čeká nás tradiční HP Foncky. Poklidný úvod, jsme pěkně schovaní v lese, docela to fičí. Po asi 2 km se silnice zvedne a odjíždí Robert + dalších 5 co pošetřili síly. Rychle se propadám, ale nahoře mobilizuji síly a rychlostí nějakých 14 km/h se skoro dotáhnu. Robert si z trávy vyhrabe zanechané bidony a už mě se svým BMC předjíždí ve sjezdu pod Troják.
Hm, na to nemám, stejně potřebuju zastavit na bufetu. Doplním ionťák, dva šátečky, k tomu rohlík se salámem a do dresu putují musli sušenky. Paráda, už je nás zase víc, svištíme táhlým sjezdem, který končí až poslední velkou zkouškou maratonců – kopcem Lázy. Začíná to nevinně, dokonce se nechá jet „na pilu“, pak shodím, prudší úsek do dědiny zvládám ještě s přehledem, ani se mi nechce věřit, že to bude bolet. Před sebou vidíme grupu s Robertem, ale nemáme na to je sjet. Škoda, moc nechybělo. V kopci jsem byl nejlepší, ale díky čůrpauze jsem vyjel spolu s ostatními. Úseky, kdy silnice stoupala po louce, byly fakt výživné, jistě se těch 16% někde našlo. Byly to takové schody, takže si člověk aspoň na chvilku „odfrknul“. Nejhorší bylo, že to ne a ne skončit. V lese už se sjíždělo a znova kratičká rampa! Tradiční bordel po silnici beru tak nějak samozřejmě. Sjezd je prudký, úzký, silnice hrbatá, takže borec z KC Brno už ve škarpě mění, my to přežíváme bez úhony a znovu formujeme skupinku.
Vida, už jenom 1,5 hodiny a bude hotovo! Síly rapidně ubývají, takže hodlám viset co nejdál to půjde. Docela si vyhovíme, pravidelně točíme, takže kilometry vesele naskakují. Počasí vypadá všelijak, bojím se deště, ale nakonec ani nekápne. Vítr duje, ale v závětří skupiny to jde. O tom silniční cyklistika je, v kopci se dá něco najet, ale na větru sám bych ztratil minuty, spíš desítky. Dneska se mi podařilo „viset“, takže z toho byl i slušný výsledek. 32.místo musím brát jako úspěch. Poslední kopec v lese, znovu hrbatá silnice, ale zase tu nejsou auta, takže jsme pěkně roztažení a každý má místo pro lámání ze strany na stranu.
Pár hupů a sjíždíme do Pavlovic. Vida, už jenom 10 km! Proletíme kostky, znovu trošku technicky náročné proplétání mezi baráky a už jenom 4 km absolutní roviny do cíle. Rozjíždíme to přes 35, teprve na posledním km se v sedmičlenné skupině taktizuje. Jako nespurtér to nechávám osudu. Za zatáčkou k výstavišti chybí asi 250 m, zvedáme zadky a každý chce urvat nějaké to místečko k dobru. Jsem na chvostu, vrchař Dušan vypouští, jednoho dám, fičím 52/13, blížím se, ale čtyři jsou přede mnou, byť to bylo těsné.
Beru foťák, počkám na Kolíkáče z Vinohradských šlapek, za chvilku dojede i Pepa Komárek. Bikeři opodál „wapkují“ biky a je to fajkt potřeba. Pak přesun do jídelny zajíst těch 205 km řízkem. Jo, dnešek se mi líbil, byť mám pěkně vyklepané zápěstí z těch silnic. Jenže kde jsou silnice v ČR dobré … Kopce byly výživné, po letech změna a dle mě k lepšímu, byť takový Slavkov byl delší. Lázy jen pro dlouhou, to beru jako správnou volbu.
Zajištění super, bufety na jedničku, prezentace klapala, bidon potěší každý rok, snad jenom na vyhlášení v hale bylo „mrtvo“ a přebíralo se občas v zastoupení za pohledů sotva desítek lidí. Na vítězný stupeň vystoupal Jiří Ježek, v ženách Lenka Sýkorová. Musím říci, že pořadatelé za těch pár let, co do Přerova jezdím, udělali výrazný pokrok a letos prostě spokojenost na všech frontách, hlavně to počasí vyšlo.
Jan Herda