Přísnou dietu jsem nedávno završila tím, že jsem si koupila štangli uheráku a na posezení ji sežrala. Dietolog můj výkon ocenil, neboť to byl prý projev neobyčejné vůle, sežrat to naráz. Prý moje tělo asi strádá a napsal mi víc jídla. Pomalu přestávám doufat v to, že někdy zhubnu. Hold tahle sezóna je z hlediska bikování už zabitá. Dospělo to tak daleko, že jsem se potupně nahlásila do kategorie "urostlý biker", kde jsem jediná žena. Napadlo mě, že bych ty kila mohla mít aspoň na kšeft a opět se přihlásit do televize.
Olomouc nebyl můj den. Závod jsem si skutečně protrpěla. Ten den jsem šla do závodu zřejmě dost unavená. Připadala jsem si jako malá mořská víla, která byla odsouzena v každém šlápnutí cítit bolest, jako když ji nohou projede nůž. Pak se začaly hlásit o slovo záda. Dokonce se mi začalo chtít i spát. Prostě celkový úpadek. Je to fakt hnus, když jste naprosto vyčerpaní a 4 hodiny se plácáte na trati, naprosto zoufalí.
Sešlo se toho víc naráz. Sťalo mě smrtící trio. Kombinace naprostého vyčerpání, vedra a ultrazvuku byla zdrcující. Nejvíc mě snad ničil ten ultrazvuk. Vydávala ho jedna čtyřicítka se startovním číslem, která zrovna prodělávala druhou mízu. Ta ženská měla takový ten "holomocké" přízvuk o vysokém kmitočtu. A jako by to nestačilo, pojala závod jako seznamku. Z několika mužů dokonce vyloudila fiktivní adresy. Furt cosi štěbetala, něco organizovala a všechno připomínkovala. Byla to nekonečná slovní smršť. Dokonce si vzpomínám, že už jsem skomírala. Tlačila jsem obrovský kopec, už jsem neměla sílu ho jít ani pěšky. V tom slyším za sebou zase tu ženskou. I v naprosté agonii jsem se dokázala zvetit , vyhoupnout se zpátky do sedla a vyjet celý kopec, kde všichni v zadních pozicích tlačili. Asi u mě funguje dobře adrenalin, jak říká brácha.
Prostě mi to nesedlo. Nebyl den. Myslím, že jsem nebyla ani celkově moc při vědomí, jelikož si spoustu věcí nepamatuju, a co si pamatuju, bych radši zapomněla.
Jinak všichni ostatní říkali, že ten závod byl jezdivý a lehký. Asi jo, když to říkají ostatní. Mně to přišlo, že jedu buď do kopce, nebo z kopce. Abych ale zhodnotila závod. Trať by mohla být lépe značena, zejména v místech, kde se křížila krátká trať z dlouhou. Ze značení pro mě nebylo jasné, kudy mám jet a několikrát jsem se musela vracet. První občerstvovačka byla až na 30 km, což je pro mě daleko. A druhá občerstvovačka 5 km před cílem. Asi to nešlo jinak. Až na tyto nevychytanosti se mi ale závod moc líbil. Krásné byly sjezdy a 2 brody byly opravdu pěkným osvěžením. Jídlo v cíli mi pak moc chutnalo.
Lucie Pouchová
foto:Jitka Slabá
