A letos tomu nebylo jinak. Loňský ročník jsem vynechal, a tak jsem letos s údivem den předem zjistil, že start a cíl se v sobotu 21.5. přestěhoval do Dolan. Tajně jsem doufal, že tomu tak je kvůli každoročnímu špuntu na začátku závodu. A co byste řekli? Byl tam.
Takže jsem se vypravil do Dolan, prezenci jsem stihl minutu před uzavřením a byl jsem opět mile překvapen zázemím seriálu Kola pro život. To mi vydrželo až do chvíle, než jsem zjistil, že při řazení na start jsem odsouzen postavit se do neuvěřitelného pytle za 400 závodníků, co jsou věrní této sérii. Pořadatel nahlásil přes 1000 startujících, což čítalo i rekreanty na fitness jízdu, kteří se vedle mě tlačili kupředu. Do toho mluvil vepředu mistr světa v cyklokrosu Zdeněk Štybar něco o tom, že při tak pěkném a teplém počasí by se mělo hodně pít. Doufám, že mi můj styl na velblouda opět vyjde. Jsem tu přece, abych si uhnal žízeň na pivo.
12.00 Start! Takže tu máme špuntíka, který letos umocnila objížďka v Dolanech. Místo rozjezdu po asfaltu se najelo do prašného pole. Již zdáli jsem viděl obrovský mrak, který se zvedal před námi. Polykám prach a začíná tvrdá práce dostat se kupředu. Trasa je částečně po té „Bělkovické“, jen závěrečný brod tentokrát přichází hned v začátku. Bohužel není významnější stoupání, kde bych se rychle prodral kupředu a na rovinatém terénu k Šternberku to trvá déle. Je to tvrdá dřina.
U Šternberka se konečně trochu kopec zvedne a dočkám se rychlejšího postupu i pěkných výhledů na Hanou. Když člověk vytočí hlavu, jsou vidět i Jeseníky. Nahoře na tankodromu se dobře předjíždí a postupně se dostávám do velkého balíku, s kterým přijíždím na občerstvovačku v Bělkovicích . U pověstného brodu se to diváky jenom hemží. Pořadatel na občerstvovačce marně hledá na mém kole košík, aby mně vyměnil bidon a já se stejně marně domáhám sýru a banánu. Asi jsem už moc vepředu. Musím slézt a obsloužit se sám. Vím, že hned za občerstvovačkou je stojka, a to přijdou mé chvíle. Ztrátu z občerstvení brzy stahuji, což mě dodává nálady a chce se mi komunikovat. Sice párkrát jsem požádán, abych držel hubu, ale třeba Michal od Drásalů podléhá dobré náladě se mnou a hned se nám jede do kopce rychleji.
Závěr je neuvěřitelně rychlý (zde je trasa oproti ročníkům, které jsem znal, nová) a o to víc mě mrzí, když sedm kilometrů před cílem rozseknu plášť. Rána to byla taková, že fitness jízda skákala leknutím do lesa a já jsem na prázdném kole putoval za nimi. Měním duši a můžu dofouknout jen jeden a půl atmosféry, aby duše moc nevylézala, takže závěr jedu vylepený na předním kole velmi opatrně. Nevím, jak vyhodnotit v závěru spojení klasické trasy s fitness jízdou, kde se výletníkům hnaly přes záda balíky bajkerů dvojnásobnou rychlostí, ale to nechám na pocitu každého účastníka.
I tak jsem si to užil. Cíl musím jen chválit. Birellu dávali, kolik si člověk řekl a vládla všeobecná pohoda. Bezva jídlo z bohaté nabídky, a to říkám přesto, že jsem si na něm rozpůlil stoličku – rozuměj zub. Asi mi tam spadl šutr nebo jsem si ho rozlomil při eskamotérském manévru, když mi praskl plášť. V tichém úžasu jsem si umyl kola v boxech, které byly bez front, jelikož bylo osm hadic. Vyhlášení jsem letos ovšem vzdal. Koupil jsem nový plášť a vyrazil si zrekonstruovat ústa.
Tonda Liebel
