Aktuality

• Jak to začíná

Konečně jaro, pár odvážných vyjížděk v chladu a mokru a očekávaný první závod. Moment, na který se řada z nás velmi těší. Pro mě osobně je osvědčeným zahajovákem jedomělická klasika (letos 9. ročník) Přes dva kopce.  I letos vyšlo počasí a pořadatelé se každým rokem zlepšují, není tedy nad čím váhat. Jen je třeba přihlásit se zavčas. Letošní limit 600 startujících byl vyčerpán 2 týdny před startem. A na startu to bylo znát – více aut v ulicích vesničky, více kol, ale také více diváků.

Tradiční povídání přes startem a již všichni nedočkavě podupávají před startovacím nafukovacím půlkruhem. Ještě si vyfotím profíky vepředu. Kamarád Vítok se mi mezi ně připlete a zapózuje - naposledy v čele startovního pole. Ale už je čas nacpat se zpátky ke kolu do startovního koridoru.

• První kilometry

A je odstartováno. Snažím se jet svižně a na rozbité panelce se trochu posunout kupředu. Daří se, ikdyž je tam dost blokařů. Ti opatrnější výrazně dobržďují před průjezdem stodoly. My ostřílení víme, že průjezd selským dvorkem zakončeným skokem je malina. Kolem fandících místních i přespolních se v prostoru startu mihneme podruhé a tradá na zbytek náročné 84 km trati.

První kopec je náročný, ale trénink mezi silničáři nese ovoce. Udržím se poměrně vepředu a na následující louce a hlavně v lesním sjezdu si polepšuji o nějakých deset míst. Pak přichází lesní houpačky nahoru a dolu a pak už spíše nahoru. Dochází mi dech, a také se s ohledem na zbývající kilometry šetřím. Dojíždí mě několik borců.

• Střet s taky cyklistou

Vracíme se sjezdem v úvozu mezi poli zpátky k Jedomělicím. Opět pouštím brzdy a snažím se na rozbité polňačce co nejvíce vytěžit z výhod fulla. Blížíme se čtyřicítkou k hlavní silnici. na které máme pokračovat ostře vpravo k Jedomělicím. Pořadatelé tam vzorně zastavují auta.
Bohužel nezastavili cyklistu v pokročilejším věku na jízdním kole. Ten se tak nějak otráveně podíval kdo se to řítí seshora a pokračoval dále v cestě. „Pozór, uhni!“ křičím, ale načuřený pantáta moc nereaguje – sotva pohnul řidítky, natož aby zastavil. A tak se stalo, že posledních 5 metrů beru smykem a zároveň musím ostře zatáčet doprava co to jde. Ve finální části oblouku jsem o cyklistu přece jen zavadil ramenem, ale ani jeden nepadáme. Dokonce ani nohou se neopřeme o zem. Po odplynutí největšího děsu si uvědomuji, že něco není v pořádku – kolo se pode mnou jaksi vlní a plášť drhne o zadní stavbu.
Opravdu naštvaně (řečeno eufemisticky) řvu na pantátu. K čemu jako má oči a uši a proč neuhnul. Panáček má taky namíchnutou tvář a cosi podobného vyčítá naopak mně. Nicméně na rozdíl ode mě jede bez zastávky dále, zatímco já slézám z kola a obhlížím tu spoušť na zadním kole. Osmice jak vyšitá. Kolo neproleze stavbou, ráfek patrně na odpis, tenhle závod tím pádem taky. Na desátém kilometru.

• Fotoreportéřina a oprava kola

Nevím co dělat. Nakonec beru kolo na ramenu a šlapu do prostoru startu a cíle. Cesta je ve směru závodu. Za chvíli mě dojíždí kamarádi a známí. Snažím se je alespoň vyfotit na mobil, ale nedaří se mi to, jsou na uzávěrku foťáku moc rychlí. Tak alespoň už více v klidu pořídím pěkné fotky druhého průjezdu stodolou.  Cestou ke startu se poptávám ve stáncích vybavenějších týmů zda nemají náhradní zadní kolo na zapůjčení. Kupodivu nemají a ani ohledně mého ráfku to nevidí s opravou příliš optimisticky. Co teď? Kolo nepojízdné a klíče od auta má Niky, který bude nejspíše ještě 3 hodiny šlapat. V cíli si alespoň vychutnám průjezd čela závodu přes nastražený valník. Prvních osm jezdů jeden po druhém poctivě překážku zdolávají, další už ji spíše objíždí.

U servisního stánku mě nejprve s opravou odmítají. Naštěstí tam kolo ladí zkušený bajker a ten mi radí, že podobně zrušené kolo dokázal narovnat pomocí kolena. Beru tedy zadní koleso a rovnám ho po svém. Tlačit na brzdový kotouč se však ukázalo jako holá blbina. Bajker mi raději bere kolo z rukou a skutečně se mu daří z velké osmy tlakem rukou na ohnutá místa oproti kolenu zapřenému na opačné vypouklině udělat menší osmičku. Povzbuzen ukázkou pokračuji dle návodu a za chvíli i přihlížející mladý mechanik uznává, že se spletl a bere do ruky centrklíč, aby to doladil. Pak už jen sikovkami zpátky rovnám brzdový kotouč, který jsem si před chvílí ohnul. Mezitím projel Niky a přestože na něj křičím ať mi hodí klíče od auta, mizí v dáli. Nu což, kolo už je jakž takž pojízdné, tak zkusím zbývající část závodu pojmout coby polozávodní vyjížďku.

• Znovu v sedle

Zkraje opatrně, ale po prvním táhlem kopci plném hupů a kamenů již výrazně odvážněji šlapu do pedálů. Odpočatý více než půlhodinovým zpožděním poměrně rychle dojíždím závodníky přede mnou. Oproti mě mají navíc v nohách nějakých 10 náročných kilometrů.
Po dvanácti kilometrech vidím na nejexkluzivnějším místě trati = lanovém výstupu Vaška. Vybral si strmější variantu a i se svým lehkým karboňákem má co dělat, aby se po laně vyškrábal na vrchol. Tam jako správný cykloredaktor zastavuje a fotí šplhající zoufalce a mě. Já se chytil lana vlevo, které vedlo mezi stromy méně strmě. Nahoře se s Vaškem pozdravíme a jedeme chvíli spolu. Dozvídám se, že mu to moc nejede a pojede dále „na zevla“. Já si chci dopřát trochu intenzity a tak se mu po chvíli vzdaluji.

Ve stoupání celkem dávám, na druhou stranu to nehrotím a celkem bez výčitek extrémy tlačím. Z kopce si dávám pozor, ale přece jenom po hodině jízdy se zadní kolo nějak povoluje a začíná se trochu vlnit. A už je tu občerstvovala v Milým. Výborná. Tolik dobrot pohromadě! Nálada se hnedle zlepšuje a s nacpaným žaludkem se vydávám vstříc dalším stoupáním.

• Neopatrný skok a konec ráfku

Po každé stojce následuje sjezdík. Tak to má být. A občas jsou kamenité. Tak to má být. Ale když si nedáte pozor a pustíte to trochu více a máte nemocný ráfek, tak na to doplatíte. Tak to být nemá. Ale stalo se mi. Rozradostněn tím, že cíl se blíží a kolo drží, pustil jsem to v lese trochu víc. Při průjezdu náročnější zatáčkou, jsem musel skočit mezi šutry a jeden z nich byl silnější než můj ráfek.  Ránu jsem pocítil hned, ale až na cvakání v následujícím výjezdu jsem nic zvláštního nezaregistroval. Říkal jsem si, že to dobře dopadlo, a že začíná zlobit přehazka. Zabral jsem víc a stojku zdolal. V následujícím sjezdu přešlo cvakání nejprve v tření, aby následně zmizelo. Ale jen na chvíli. V dalším kopci prásk a kolo se vlnilo skoro jako na desátém kilometru po skorosrážce s pantátou ignorantem. Slezu s kola a vidím, že tentokráte to nespravím ani kolenem a asi to nespravím už nikdy. Ráfek se roztrhnul na dvě části. Pásek pod pláštěm jakž takž držel směr. Zato „U“ profil, ve kterém jsou uchyceny niple vybočoval nějakých 5 cm vlevo. To je konec. Vlastně není, do cíle zbývá ještě 15 km.

• Dlaha ráfku a dojezd

Nezbývá než tlačit. Jenže to je dost pruda. Několikráte zkouším vybočující část ráfku vtlačit na původní míst a popojet. Jde to jen pár metrů. Dotlačím 2 km na poslední občerstvovačku. Těsně před ní mě dojíždí Václav a fotí si mě. Pomoci mi nedokáže, tak jede dál a já to zkouším na občerstvovačce. Tam mi jsou schopni dát něco dobrého do zobáčku, ale poradit nejkratší cestu do cíle ani půjčit lepící pásku nesvedou. S navigací mi pomohla děvčata na křižovatce, ale žádná zkratka se nekoná. Do cíle je to nejblíže přes kopce ve směru trati.
Naštěstí dostávám nápad a ohnutou část ráfku trochu narovnám za pomocí dvou suchých zipů co mi v camelbacku zbyly po minulých závodech. Ujedu s tím s přestávkami 2 km a pak řešení vylepšuji o jakousi dlahu sestrojenou ze smrkové větvičky. Tu dokonale zbavuji vybočujících výhonků vlastními zoubky. Vypodložený ráfek vydrží zatížení déle a já mířím k cíli. Po spojení tratí mám ve sjezdu problém s vyhýbáním se rychlejším jezdcům, ale na silničce s nimi dokonce držím krok. Přes Hřešice dojíždím do Pozdeně, kde fandí několik místních. Když vidí mé postižení, stávám se rázem oblíbencem. Musím je však zklamat, dalších 5 km terénem nehodlám riskovat pevnost své vysprávky a raději odbočuji a po okresce stoupám k Jedomělicím. K cíli přijíždím z druhé strany fyzicky i psychicky značně unaven.

• A byl konec

Odevzdám čip a jdu se pozdravit s přáteli. Okamžitě se stávám vyhledávanou atrakcí a opakovaně líčím, strasti svého "závodu“. Byl tak odlišný a přitom ve stejném duchu: hlavní asi fakt není zvítězit, ale bojovat co to dá…

Pavel Macháček

foto autor a Václav Brož