- Loudání na start
Jelikož jsou Brdy opravdu ten závod, který je mi nejblíže terénem, kde často jezdím, kopce zvané Hřebeny, rozprostírající se od Cukráku po Plešivec u Jinců, nechal jsem vstávání a odjezd opravdu na poslední chvíli a nezbylo mi, než využít vjezdu na Pražské Hlavní nádraží, primárně určeného pro "mnohé" klienty autovlaku a porušit asi tři zákazy, abych se dostal do prostoru, kde cestující normálně žijí.
Při přechodu trati
K čemu tam je zákaz
Napadli mne cajti
Málem dávám průkaz
Hodlám Brdy jeti
K padesátipěti
Prezentace za pár
Hned jsou z toho moudří
Nemám času nazmar
Nad mnou oko mhouří
České Dráhy jsou pod hrozbou Jančury vstřícné, a tak kromě kol je možno z Prahy do Dobřichovic přepravit i dalších sto položek nad kapacitu vagónů, jako je pes olizující kotníky a jeho chytrý pán, který nahlas glosuje: „Á, strakapoudi si vyrazili!“ Je holt jiná doba a situace z roku 2005, kdy byl vypraven speciální historický vlak do Řevnic pro závodníky i s kolem zdarma, se už asi nebude opakovat.
Z Dobřichovic už je to do Let, co by pumpičkou dohodil, a tak jsem včas před místní hasičárnou, kde probíhá prezentace závodníků. Je to kromě minulého Drásala můj první závod KPŽ, a tak pozoruji všechny zajímavosti. Již u prezentace zírám na počet závodníků, kteří mají na stroji opěrku a nemusí kolo odírat o sloup, když si jdou vyzvednout číslo. Nezanedbatelný je i počet aut z celé republiky, zaparkovaných po celé obci. Po upevnění čipu a čísla na mojí raketu mířím do cílového prostoru, kde se divím dál. Již probíhají dětské závody a je na co koukat. Od určitého věku se jezdí na standardních 26“ kolech, a tak na tom ti klackové vypadají trochu divně. Na hrbolaté louce mají co dělat, aby se udrželi v sedle, a stejně tak otcové mají co dělat, aby nepřišli o hlasivky. Ve stejný moment si dělá několik desítek stánkařů s cyklistickými vychytávkami naděje, šéfvydavač těstovin kontroluje, že má dost talířů a hudbu z ampliónů přehlušuje svištění kovových válců rozjíždějících se eliťáků ze stáje Spešl Spořka, zatímco jim jejich dvorní mechanik bouchá ty správné psy. Do příjezdu vítěze je tři a půl hodiny, přesto je vše v podstatě připraveno. Profi akce, to musí člověk uznat.
Následně klábosím na návsi o gramech a karbonu, načež mi dává radu kámoš s přezdívkou Teepex, že bych se měl přesunout na start, když už je za minutu.
- Výjezd na Hřeben
Po pětiproudé dálnici stoupáme na ten hřeben. Špunt se nekoná, možná díky tomu, že jsem startoval z první vlny, kam jsem byl omylem zařazen. Vlny byly celkem dvě a většina natěšenců musela počkat pár minut, než bude vypuštěna za námi. Nemohu se ale zahanbit a poctivě se snažím tam, kde jsem. Tepovku mám na opravdový max 190. Tak si tak libuji, že je to opravdu vysoko, když míjím závodnici, která dosahuje stejné frekvence svým dechem. Na chvíli mám o čem přemýšlet. Je vidět, že to všichni berou vážně, v první vlně nelze ukázat slabost, a tak i já dávám hranu celý kopec.
Na kopci je ovšem překvapení, hned pár metrů spadneme dolů, abychom si lépe nadjeli stojku nad Černolice, kde je první vrchařská prémie. Ve zlomu to chrčí vyprošťovákama (řazení největšího pastorku v momentě, kdy řetěz ještě nespadl z velké pily) a dva siláci opodál v mechu nýtují. Když tam jsem, prémie už nikomu nehrozí, fotografové už taky prchli na další spoty, a tak se většina nestydí posledních pár metrů vyklusat pěšky. Hřeben je náš.
- Pracné hákování
Hřeben Hřebenů je skoro rovina, i když se tam nějaká vlnka najde. Další převážná část závodu je tedy o taktickém hákování. Musím přiznat, že tento styl jízdy je v masovém závodě větší zábava, protože se častěji najde tahoun, kterému ještě nedošlo. Tahoun je opak chrta. Chrt chce být co nejužší, aby měl lepší aerodynamiku, a pak chce mít velké zrychlení. Tahouni, které mám rád, naopak zrychlení nemají žádné, za to jsou širší, aby za nimi nefoukalo. Tahoun se pak ještě často vyznačuje tím, že neumí požádat o vystřídání zažitým „Jedem!“ a naopak se snaží předvést, jak to umí osolit.
Takto tam taktizujeme celá řada bojovníků. Snažím se vytěžit vždy maximum jak z profilu trati, tak z povrchu. Například hned kousek po křižovatce U Šraňku je mírný šlapací sjezd a nejednomu se nevyplácí zde nastupovat mimo nejudusanější stopu v jinak velmi hrubém štěrku. Jelikož to znám, držím stopu a tím i flek. Dál jedeme za obstojným tahounem, který po více kilometrech naznačuje střídání.
Nikdo ale nestřídá a já taky ne. Nemá to ani smysl, protože začíná další typická pasáž tohoto závodu, kořeny kolem Stožce. Tyto kořeny obstály zřejmě již mnohé zatěžkávací zkoušky, je tam navíc celoročně trochu bahna a po divoké zvěři rozryto koryto, no pro mlíko z bandasky není prý to. Zkušení berou rámy do ruky a pár metrů popoběhnou, snaživci naopak trénují nadhazování předního kola občas i při couvání. První občerstvovačka je jim a nám všem naštěstí odměnou. Doposud držím náročné tempo, jelikož mám foťák v opravě, mobilem beru jen některé pasáže, a tak si odpočinek rád nastavím ještě zde, abych také stlačil pár banánů. Beru si i do foroty.
- Skoro jako do Haloun
Po otočce za vlnkou jménem Hradec následuje první zkouška trpělivosti. Jde o utahovací rovinku po asfaltu k Vysoké Jedli. Od dob, kdy se kámoš Pendolino vsadil, že to dá ne na španěla a kdy jsem ho pro kontrolu následoval, vím, že se to opravdu utahuje, a že je to dost na morál. Je tam v podstatě jen jedna levotočivá zatáčka, která měří celý kilometr. Vyplatí se na pár minut přestat přemýšlet a drtit to, co to jde, s osobním tahounem pokud možno. Mám ale co dělat, abych uvisel toho mého, musím se dost kousnout.
Z Vysoké Jedle se padá skoro až k Muchovu dvěma riskantními sjezdy. S trochou štěstí se vyvaruji proražení i zapletení klacku a míjím sebevraha, který to štěstí neměl a jal se opravovat dvacet čísel od frmolu. V Rakousku už by měl pokutu za nenošení reflexní vesty. Když se vzdaluji, slyším nějaká sprostá slova, možná někoho právě koupil.
Znovu se hákuje. Trochu mi to přestává vycházet a pokaždé, když nastoupím, nejsem schopen dojet další náklaďák, takže si mne docvakává stále stejný zelený dres. Setřesu ho snad až před druhou občerstvovačkou, kde si to holky pěkně zorganizovaly, že stojí v řadě a po sobě hláskují „jonťák-voda-banán-tatranka“. Stoupá se k nim krátkou asfaltovou dávačkou, a tak mají čas mi zopakovat třikrát, z čeho je výběr, než ze sebe k jejich pobavení vypravím ufuněnou objednávku na jonťák.
Už se to blíží. Výjezd k Jezírku ale není zadarmo. Je to předposlední delší hoháč. Mám sice výhodu, že to vím, ale na síle mi to nepřidá. Minimálně mám nadhled a když míjím chrta, který musel slézt a svíjející se v křečích mi říká „To snad není pravda!“, zcela klidně mu odpovídám „Je.“ Pro neznalé uvedu interpretaci: Chrt si myslel, že nebude mít křeče takhle v úvodním závodě seriálu, kde chtěl pokračovat v dobré formě z minulé sezony a překvapilo ho, že přes zimu nedokázal formu přes četné návštěvy spinningu udržet. Uvažoval jsem chvíli počkat, jestli neřekne „Proč zrovna já?“ ale nechtělo se mi brzdit do kopce, tak jsem ho tam nechal doufaje, že se z psychické krize vyhrabe sám. Z Jezírka jedeme do Haloun. Sjezd je to vyhlášeně malinový. Dole mám nutkání uhnout vlevo a dostavit se na standardní kontrolu hospody u Paviána, ale přemůžu se a zůstávám na trati. Kluci, to musíte pochopit.
- Cílovka
Výjezd na Babku, který nás nemine o pár zatáček dál, mi naopak docela sedne. Asi proto, že vidím přesně, kolik mi zbývá, a že pak už je to jen z kopce. Jsou tam ještě nějaké drobné brody, z nichž jeden je trochu trialový, a když tam dokumentuji situaci, dozvídám se názor, že by to mohli značit, neb závodníkova klíční kost ještě svrbí.
V mém tajném plánu pro zdolání dvoustovky Salzkammergut jsem si vypočítal pro danou vzdálenost, převýšení a terén, že musím dnes dosáhnout času 2:52. Když to nedám, budu muset více trénovat. Jak se blížím k Řevnicím, začínám mít tušení, že to vyjde úplně přesně. Užívám finální pěšinky zakousnuté ve stráni, kde se jeden právě sápe zpět na trať z desetimetrového srázu. Dole ve městě je už jediná záludnost: cyklistovi na míru dělaný tunýlek pod tratí a pak ještě možná deset schodů na most. Nechávám asi čtyři snaživce vyspurtovat si cílové křeče a hned je fotím. Nádhera.
- Zamyšlení
Kolo pro život hodně zarputilých skalních čistých jezdičů kritizuje, protože prý oslovují i jezdiče, kteří nejsou tolik zarputilí skalní čistí. S mým umístěním 274. z 939 jsem ale neměl ani jednou pocit, že by mi někdo ubíral na zábavě například úmyslným blokováním pěšinky, naopak dal jsem jeden z mých nejlepších výsledků. Neměl jsem ani pocit, že by někde selhalo cokoliv v organizaci. Je ale pravda, že 55 km, které dala špic za dvě hodiny bez dvou minut, to už je jen půlmaratón, a z toho titulu určitě nejkratší závod, co letos pojedu. Protože když se trápit v kopcích, tak alespoň čtyři hoďky, no to jo.
Václav Brož
