I profesionálové mají jeden takový - největší, nejznámější, nejtěžší. Tři poslední ročníky dojel i náš nejlepší silničář Roman Kreuziger. Poslední dva ročníky se umístil shodně devátý, což ho řadí mezi nejlepší cyklisty planety … Má to něco společného s touto reportáží. Uvidíme.
- Prolog
Bezprostřední přípravou na Krušné hory byl odpočinek po Tatry Tour. Chtěl jsem hlavně dát do pořádku levé koleno, které se objevilo před i během Tater. Podezření padlo na pedál, proto jsem na tréninky vyjížděl na jiném kole a před závodem samotným pedály na „jedničce“ vyměnil. Předpověď na víkend nebyla dobrá již od počátku týdne. Moc jsem se tím nezabýval, předpověď počasí není nic z toho, na co spoléhám. Podobná předpověď byla i pro Tatry. Tam přestalo pršet v okamžiku startu. Snad nám zůstane štěstí nakloněno.
Teplice jsou ze startovních míst maratónů Praze nejblíže. Stačí vyjet před pátou, před půl šestou se zaregistrovat a v sedm odstartovat. Oproti půlnočnímu startu do Tater (tam se startovalo až v 9, ale po 7 hodinách transferu z Prahy) luxusní záležitost. Počasí odpovídalo pesimistické předpovědi od samého rána, déšť nepolevoval ani v Teplicích, počet jezdců registrovaných na dlouhou trasu během registrace stále klesal, že by „Krušnotonská anomálie“?
Sedím v suchu auta do 6:50, pak vyrážím na start, krátké kalhoty, krátký dres, pod ním noviny, plné vydání :-), tenké návleky nahoře i dole, neoprénové návleky na tretry. Nelogicky jedu na start v pláštěnce, tu pak strkám na startu do zadní kapsy a vezu celou cestu sebou. Jakoby těch deset minut něco znamenalo proti věčnosti pod „vodopádem“, který mne čekal. Po bitvě je každý generálem, ráno se mi to zdálo jako dobrý nápad a cítil jsem se s ní v kapse bezpečněji. Zato noviny se ukázaly jako správná volba, rozhodně neuškodily, dovezl jsem je až do cíle.
- Balík i sólový „únik“
Krátce po sedmé vyráží posledních 80 jezdců, kteří se rozhodli neodhlásit, na trať závodu, budícího respekt i při ideálním počasí. Hned po pěti stech metrech museli všichni povinně do brodu. Chvíli po průjezdu jezerem je tu první kilometr stoupání. Žádné pekelné tempo. Začíná se opatrně, nikdo nespěchá, spíš se snaží najít metodu, jak se co nejméně namočit, umazat a nespadnout. Teď ještě všichni věří, že se to musí zlomit a bude lépe. Profil není náročný. Rovinky, vlnky, hupy malé brdky. Za jednou zatáčkou střídám Malinu na špici balíku, trochu přišlapávám a jsem v úniku. Malina kotví, získávám náskok a jedu v sólo úniku. Náskok stoupá, balík nic. Hmmm. Co teď? Už je tu motorka magazínu Roadcycling, tak držím tempo a čekám, až mne vyfotí :-). (Viz reportáž Roadcycling >>). Po úsměvu (aspoň doufám) do foťáku ještě chvíli pokračuji a pak se nechávám dojet a řadím se zpět do balíku. Mám hotovo, ukázal jsem se v úniku, teď už je to na Malinovi.
- (Umění) včas vystoupit
Za jedním z dalších brodů (popis trati byl poměrně podrobný, ale tento typ na MTB maratónech vyhledávané atrakce tam nebyl zmíněn ani naznačen, nešlo ani tak o vodu jako o to, co vše se může skrývat pod hladinou), se začne trochu nastupovat, balík se natáhne. Zůstávám v čelní skupině. Výborně. O pár kilometrů dál periferně zaregistruji Malinu s defektem. Kruci. Už bez Maliny, ale s Olinem, Kolíkáčem a Dreamerem se dovalíme do Děčína. Tam ostrá levá a stojka jako hrom. Teď to bude na krev. V prudké části držím krok, ale následuje dlouhé, předlouhé stoupání na Maxičky (5km), propadám se skupinou, která řídne a řídne. „Vystupuji“ a řadím se do menší skupiny. Je tam se mnou i Eda Pinkava a Pavel Sovák. Tahá Eda, já jsem rád, že visím. Stoupání pokračuje dalších 10 km na Sněžník. Eda stále tahá, díky. Kdo si věřil, že déšť bude slábnout, už ví, že se mýlil. Nepadají však žádné kapky. Z nebe se valí proudy vody, jako by tam nahoře někdo li vodu z kýble. Neoprénové návleky na botách jsou dávno durch, v botách voda, ale nezebou. Dres, kalhoty i návleky jsou zcela promočené, noviny také, nechávám je ale pod dresem, voda v nich se „zahřála“ a chrání před větrem.
- Řemeslo, aneb Šlapej dál
Sjezd a pár dalších hupů. Eda balí, předjíždí mne Malina. Zkouším se háknout, ale nejde to. Pak se z toho pár kilometrů vzpamatovávám. A je tu další stoupání, 5 km dlouhé, Nakléřov. Jedeme ho ve třech. Po vrcholu krátce dolů a zase 4 kilometry vzhůru do Adolfova. Ve všech sjezdech je třeba dávat bacha, brzdy potřebují 20 metrů na odvodnění, silnice je kluzká, proudy, vody, kaluže. Díry a kameny nejsou vidět. Proudící voda je lepší, nad dírou či kamenem dělá vír. Oči na šťopkách, nechci trefit ani díru, ani kámen. Promočené jídlo nejde rozbalit, prsty kloužou, obaly jsou pevné. Tuby jsou lepší, jdou zuby odšroubovat. Spíš než na závodě si připadám jako na Survival akci.
Ve sjezdu nás předjíždí borec ve žlutozeleném dresu KL Most. Vydávám se za ním a necháváme skupinku za námi. Borec to pěkně švihá i na rovině. Je místní, říká že má pomalejší starty, ale teď, že restartoval. Vypadá, že si to užívá. Držím se s ním, občas potáhnu i já. Pak s úsměvem hlásí: „přijde kopec na Komárku - 6 kiláčků“. Je vidět, že se těší. Na úpatí kopce v Krupce se nás pár sjede. Každý už dávno jezdí své tempo, takže se v kopci zase rozsypeme jako korálky. V horní části mne dojíždí vedoucí dvojice krátké. Vypadají čerstvě, závodí o premii na vrcholu, takže mě urvou po pár metrech. Pokračuji svým tempem na vrchol. Po závodě se dozvím, že tady někde to zabalila i motorka s fotografem. My šlapem dál.
Nahoře je za horizontem další z hlubokých jezer přes silnici. Přebrodíme a pokračujeme další 2 km do kopce na Cínovec, mlha, proudy vody, protivítr. Doráží vedoucí skupina z krátké trasy - neuvisím, jsou moc čerství. Být lepší počasí je to tady nádherné, takto je to očistec. Na hřebeni přichází rovina a po ní sjezd. Nejsem čerstvý, ale nic mne nebolí. Postupně se zase sjíždí skupinka. Je tu několik lidí z krátké a dva z dlouhé. Tak dojíždíme pod stoupáním na Dlouhou louku (7 km). Tam je to zase boj jednotlivců s kopcem a počasím, jedu své tempo, lehké převody, prostě „řemeslo“.
- Krize (když šlapu, tak žiju)
Na občerstvovačce ve Flájích nám oznamují, že kvůli počasí je dlouhá trasa zkrácena o 30 km včetně 8 km stoupání. Asi je to dobře. Ve sjezdu piju energetický nápoj ze zadní kapsy, je potřeba se dostat z letargie a ještě trošku popojet. Znovu dojíždím borce z KL Most a společně projíždíme Litvínovem vstříc poslední sérii výzev: Mrzlice (stoupání 6 km) – Lukov (2 km) – Milešov (3 km) – Rtyně (1,5 km). V jednom z kratších stoupání mi začínají divně škubat stehna, snažím se to ignorovat a najít kadenci, která to rozežene. Daří se to. Před Lukovem se pro změnu nepozván hlásí hlaďák. Jedl jsem výhradně gely, do tyčinek jsem se nemohl dostat, výsledek se dostavil. Teď je tu „konečně“ opravdová krize. Znovu se dobývám do tyčinek ze zadních kapes. Nakonec prokousávám obal jedné ze zahraničních tyčinek s nápisem Go-Go. Postupně ji žvýkám a obal vyplivnu. Skupinka mi ujíždí, jsem v módu "pomalý návrat na základnu". Nad vodou mne drží snad už jen heslo z našeho dresu „Když šlapu tak žiju!“. Čekám na „restart systému“. Adrenalinovou vložkou je sjezd z kopce nad Milešovem – rozbitá cesta se šotolinou, pískem, kameny, koryty a proudícími potoky vody byla ideální příležitostí pohřbít všechny šance na dojetí defektem či pádem. Uff, je to za mnou.
- …a „Top 10 útok“ na závěr
Na následující rovince začíná tyčinka fungovat, je „restartováno“. Skupinka je stále na dohled, zdá se, že neujíždí. Zezadu se přiřítí borec v dresu SOS. Hbitě hákuji. Kopec ve Rtyni vylámu ve stoje a držím hák. Skupina je na dohled a postupně ji stahujeme. Teplice se blíží. Předjíždíme odpadlé jednotlivce a dotahujeme skupinu, co mi ujela. Vypnout hlavu a jet, není na co čekat, na co se šetřit. Už jsme těsně za nimi. Bez zaváhání a zpomalení jdeme před ně. Jeden se chytí, ostatní ani ťuk. Pak odpadne i ten, co se háknul. Cedule Teplice. Poměrně složitý dojezd. SOS borec drží vysoké tempo. Po pár kličkách po městě dojíždíme na náměstí, dáváme kolečko po kostkách a spěcháme na stadion. Už vidím bránu. Můj tahoun se ohlíží, snad má strach, že budu spurtovat. Ne, nebudu, díky moc za hák. Díky němu a zmrtvýchvstání v posledních kilometrech jsem nakonec dojel devátý v kategorii, říkám si: „Dobře, jako Roman na Tour“ :-).
Žádná gesta v cíli, žádné jásání, veškeré uspokojení je hluboko uvnitř. Ohromná úleva. Fyzická i psychická. Rychle kolo do auta a do teplé sprchy. Pak napít, špagety. Teprve pak se vrací řeč. Dlouhá tiskovka se Šlapkami v restauraci na stadionu.
Díky všem, co se podíleli na organizaci. Vše bylo perfektně připravené a zabezpečené. Ani nepřízeň počasí je nezaskočila. Gratuluji všem, kdo dojeli. To je něco, co se počítá a na co se nezapomíná. Podobně těžký závod už možná nikdy nepojedou. Extrémně těžká trať ve spojení s kalamitním počasím (Sever Čech včetně míst kudy vedla trať byl postižen těžkými povodněmi) bude těžko někdy zopakována. Mimořádným výkonem se prezentoval Malina. Po defektu, mne předjížděl se ztrátou 15 minut za čelem a po sólo časovce na 180 km dojel na třetím místě v kategorii do 29 let. Fyzicky obdivuhodné, psychicky nepochopitelné.
Pavel Zach
