Sešlo se nás tam tentokrát skoro tři stovky závodníků a závodnic. To vše bylo podpořeno množstvím ochotných a příjemných pořadatelů a pomocníků. Obraz velké polní kuchyně, která již kouřila na návsi u zvoničky, se mi potom často zjevoval během nejhorších krizí dnešního brdského bahnění.
Je pravé poledne a vyrážíme. Vypadá to, že všichni vyjíždějí tak nějak v pohodě. No, bylo to jenom zdání. Asi jsem se postavil nějak moc dozadu. Zatímco jsem ještě na mostě přes Berounku, čelo závodu už to drsí po lesní cestě směrem k vrcholové prémii na hřebeni Brd.
V tomhle zahřívacím stoupání se dalo celkem dobře předjíždět, a tak jsem se snažil dohnat svoje předstartovní zaspání. Na šutrovaných stezkách už jsem se pohyboval ve skupině, která mi celkem vyhovovala. Bahna bylo požehnaně, a tak bylo třeba jet trošku víc technicky. Pokud se ovšem časté balancování ve vyjetých kolejích plných vody a bahna dá takto nazvat. Nikdo nenadává, zdá se, že to je právě to pravé. Že je to To, proč sem mnozí z nás rádi váží cestu často i ze vzdálenějších končin.
Ale také rychlejší úseky jsou tentokrát plné bahnitých kaluží a výmolů. Občas je vidět situace, kdy to snaživý biker při předjíždění bere rovnou tou největší louží, chudák loudal dostává plný zásah kbelíkem studené břečky. I tak to v životě chodí. O pár kilometrů dál za občerstvovačkou s tradiční griotkou to už bude stejně všechno jedno. Ty pravé bahenní lázně se totiž odehrávají až na jižním úbočí Brd při „zpáteční cestě“. Brýle jsem už dávno sundal, a tak chytám všechno bláto rovnou do očí.
Tenhle závod jsem jel mockrát v létě i v zimě. Tentokrát to však, co se týká bahna, bylo skutečně nej. Kluzké bahno skoro všude, balancování jako na mejdle. Párkrát jsem měl tedy docela namále, vždycky jsem to však nějak vybral. Nejsušší byl asi Drahlovický kopec. Nekonečné stoupání zpět skoro až zpátky na hřeben je prověrka vůle. Říkám tomu cesta smrti. Bohužel jsem si to ještě ztížil přikousnutím nafasované tyčky Deli, prostě jsem se tou čokoládou málem udusil. Deli je sice jinak skvělá, ale pokud při konzumaci člověk ještě potřebuje dýchat, jde o život.
Potom pokračuju ve stíhací jízdě malé skupiny jedoucí přede mnou. Do cíle ještě zbývá více jak deset kiláků. Sil mám celkem dost. Bahno a štěrk lítá od kol. Je to paráda. Roje bahňáků se řítí lesy k Řevnicím. Brod před Halouny byl jetelný, mokrý už stejně jsem, tak jsem si ho také střihnul.
Poslední vzrušení je tradiční veselá klouzačka ve sjezdu po rozbahněné louce k Moklickému potoku a prolomená lávka u lesního divadla. Ještě trochu cyklistické ekvilibristiky v něčem, co se dá jen těžko popsat, v maliní kousek nad řekou. V cíli jsem byl o dvacet minut později než minulý rok, zato na stejném stodvacátém místě jako posledně. Celkově to vypadá, že všichni byli o něco pomalejší. Neplatí to snad jen pro vítěze Jana Škarnitzla, který zvítězil v čase 1 hodina 43 minut 23 sekund.
V cíli vládla obvyklá pohoda. Guláš, masová roláda, buřtíky, griotka a vysoké koše s plápolajícími poleny. Vody na mytí kol z hydrantu byl dostatek, bohužel jsem díky čekání ve frontě na mytí propásl vyhlašování výsledků. Počasí toho dne asi bylo nějak uplacené, protože sluníčko bylo jenom na závod. Druhý den již zase pokračovalo podzimní šero a mrholení. Bylo to celé prostě žůžo a už se těším na další Brdy
Vít Pokorný
