Hostýnské vrchy jsem nechal za zády. Hory a kopce na delší dobu skončily, docela příjemné zjištění. Mám představu, že pojedu co nejrychleji a projeté mapové listy ode mne budou lítat jako při znělce Večerníčku. Ranní obloha je jemně růžová. Ticho a klid. Vítr si asi vzal neplacené volno. Mlha se líně povaluje do metrové výšky nad zemí. Všude kolem rovina a pole, v dáli z mlhy vystupuje kostelní věž. Úchvatná síla okamžiku. Neočekávaný nával pocitu svobody mi skoro až vhání slzy do očí.
Jet sám je možná trochu nebezpečnější, ale o to intenzivnější prožitek. Zůstal jsem sám se svým odhodláním, zůstal jsem sám se svými obavami. Zůstal jsem sám se svým otlačeným zadkem. V Kroměříži vede trasa v těsné blízkosti psychiatrické léčebny. Je v tom snad nějaká symbolika? Mají se tady účastníci Loudání nechat vyšetřit?
Nejvyšším vrcholem Litenčické pahorkatiny je Hradisko s nadmořskou výškou 518 metrů. Trasa vede právě tudy. Po delší době se ke slovu dostávají lehčí převody. „Co kdybych zkusil chvíli tlačit? Ne, to bych nikoho nedohnal!“ Modré nebe nad hlavou, daleké rozhledy do krajiny a les, který mě za chvíli pohltí. Ve stínu lesa je příjemně, slunce na mě nemůže. Na polích v okolí Vyškova mi však svou nadvládu nechává patřičně sežrat. Cítím vlastní pach potu, nebo snad pot pachu? Už i mouchy mě objevily. Nic netrvá věčně. Když vjíždím do Moravského krasu, je pod mrakem a mouchy nikde.
U čerpací stanice si kupuji bagetu, pití a rád bych si trošku opláchnul obličej. Musím ale počkat, pětičlenná asijská rodinka se v umyvadýlku o rozměru školního penálu rozhodla snad vysprchovat. Co tam dělají tak dlouho? Čas je drahocenný, takhle nikoho nedojedu.
Chráněná krajinná oblast Moravský kras je významná i z pohledu Loudání. Ze závodu tady odstoupil Radek Uher. „Zdarec všichni, dojel jsem do Moravského krasu a bylo to na mě akorát. Už mi to moc nejede a asi jsem z té celkové únavy nachlazenej. Nejsu na takovou porci kilometrů zvyklej. Bylo to dobrý, ale těžký. Moje známá doktorka říká, že po dlouhém fyzickém výkonu máš být unavený tak, že ještě trochu můžeš, jinak ti to může uškodit. No a já jsem si hlavně ty první dva dny užil v tom blátě, kdy se mi přestávalo točit zadní kolo až dost. Díky za pořadatelskou činnost a těším se někdy příště.“
V Moravském krasu odstoupil ze závodu i Dan Chroust. „Rozjel se mi kašel, nemůžu mluvit natož se pořádně nadechnout. Dál to nepůjde. Nedá se to udýchat ani s coldrexem ani s rumem. Jsem v Blansku a otáčim to na vlak.“
Moravský kras patří mezi nejvýznamnější krasové oblasti ve střední Evropě. Nejvyhledávanější zdejší jeskyní je Punkevní jeskyně. A právě u Punkevní jeskyně nastal psychický zlom. Právě tady se závod láme do své druhé poloviny. Tu první, doufám, že náročnější část závodu, mám úspěšně za sebou. Snad budu mít víc štěstí než kluci přede mnou, jež ve druhé polovině museli odstoupit. Nejmladší účastník Loudání, Adam Záviška, odstoupil na 390 kilometru. „Odstupuji ze závodu z technických důvodů. Totální devastace řazení.“ O sto kilometrů dále, na 492 kilometru, vzdal i Aleš Kostohryz. „Potupně vzdávám, Loudání bylo silnější než já.“
Blížím se k vesničce Kuničky, v itineráři je uvedena poznámka „pozor nezaměňovat!“ Nejprve ale musím projet lesem, a právě tady jsem je spatřil. Stáli vpředu napravo kousek od cesty. Trpaslíci! Neutíkali, stáli a nehybně si mě prohlíželi. Jen ty jejich zelené trpasličí čepice do špičky se občas zachvěly. Neuvěřitelné. S otevřenou pusou přijíždím zvědavě blíž a… asi halucinace. Žádní trpaslíčci, jen pařez, několik větví a velké zelené listy. Nejspíš bych měl někde zastavit a odpočinout si.
„Dobrý den, dojedu tudy ke zřícenině hradu Rychvald?“ „Jo jedete správně. Tam ale nejezděte, je to strašně do kopce a nic tam není, jen hromada kamení zarostlá trávou.“ „Když já tam právě musim.“ „No tak to vám přeji upřímnou soustrast.“ Získal jsem první informace o dalším kontrolním bodě od paní na procházce se psem. Zřícenina leží jenom 484 metrů nad mořem, ale cesta necesta k ní je brutálně prudká. Hlavu mám níž než řidítka a moc nechybí, abych ji měl i níž než horní rámovou trubku. Nejprve po jehličí lesem, pak úzkou pěšinkou mezi vysokým kapradím a pichlavým trním. Chudák ten, kdo ji prošlapával jako první. Občas má své výhody pohybovat se na chvostu startovního pole. Někdy ani nemusím koukat do mapy, jen jedu ve stopách rychlejších borců přede mnou. Vrchol Rychvaldu vypadá přesně, jak ho popsala paní. Hromada kamení, zarostlá trávou.
"Cesta" na Rychvald
Sjel jsem terénem do údolíčka a najednou nevím, kudy se dát, najednou nedokážu z mapy nic vyčíst. Snažím se soustředit, ale vůbec to nejde. Opodál babka okopává zahrádku. Strkám jí pod nos mapu, aby mi ukázala, kudy mám pokračovat. Bez váhání mi ukazuje směr. „Tam nemůžu, tam vocuď sem přeci přijel,“ bráním se chraplavým hlasem. „Kdepak, já vás viděla přijíždět. Vy ste přijel támhle odtud!“ A ukazuje mi úplně jiný směr. Snažím se soustředit, seč můžu, ale mozeček ne a ne pochopit, co mi paní říká. Spíš než to, co mi říká, mě zajímá to, co se se mnou děje. Jsem nejistý a úplně ztracený.
Poslušně se vydávám směrem, kterým mě posílá. Chvíli jedu v sedle a pak do kopce tlačím. Na Loudání se hodně kopců tlačí. Jak tak tlačím loukou vzhůru, nabyl jsem pocitu, že tudy už jsem dneska jednou tlačil. Motám se snad v začarovaném kruhu? A vůbec, mluvil jsem před chvíli s tou babkou, nebo se mi to zdálo? Nejsem si jistý vůbec ničím. Mám strach, že se neudržím v sedle. Mám strach, že sjedu z trasy a nevšimnu si toho. Mám strach, že se ztratím ve vesmíru. Mám strach, že se mi tohle všechno jenom zdá. Ale kdepak, nezdá! Jsem úplně v prdeli!
Záchranou je Kozárov, kam jsem se v mátožném stavu chvíli pěšmo, chvíli kolmo motavě doploužil. Bufet nad vesnicí je mou záchranou. Musím jíst, pít, doplnit cukry, doplnit kofein. A hlavně si trošku odpočinout. Navíc začalo poprchávat, nebo se mi to také jenom zdá?
Půlhodinka odpočinku a dlouhý sjezd do údolí dělají divy. Na kamenité pěšince podél řeky Svratky už jsem zas v naprosté pohodě. Jedu vpřed vyladěn jako Stradivariho housle.
Žlutý nápis „Peklo začíná“ na silnici za Nedvědicemi nelže. O následném dlouhém nekonečném asfaltovém stoupání by se dalo stručně říci, že je dlouhé a nekonečné. Jet či jít? To je, oč tu běží. Jedu, ale kdybych šel, byla by rychlost stejná.
Dnešní den byl velice zajímavý. Ráno jsem začal v Bystřici pod Hostýnem, večer končím v Bystřici nad Pernštejnem. Ráno jsem se probudil ve křoví, obklíčen myší čeládkou. Večer usínám v čisťounké postýlce hotýlku na náměstí. Už jsem si nutně potřeboval umýt všechny žlábky i ostatní části těla. Dnešní den jsem urazil 213 kilometrů, a aniž bych to zaregistroval, předjel jsem někde Volfína a Moniku Malečkovou. Na čele závodu jede Vašek Brož. Na druhém místě Jarda Semík, kterému dýchají na záda Honza Jirka se Štěpánem Stránským. Vloni jsem dojel do cíle společně s nimi, letos jim už nezahlédnu ani záda. Zítra určitě dorazí do cíle. Výborně si vede i Šelda, už je pátý.
Za pondělního úsvitu nechávám liduprázdné ulice Bystřice nad Pernštejnem za zády a každým šlápnutím se přibližuji Žďárským vrchům. I když už druhý den jedu sám, dnes zas tak úplně sám nejsem. V hlavě se mi usídlila Tereza. Nikoliv bikerka Tereza Huříková, jak by se dalo předpokládat, ale zpěvačka Tereza Kerndlová. V hlavě se mi odvíjí pořád dokola jakási smyčka její písně Anděl: „Mít v sobě chtíč, to se smí, to se dělá. Tys mi to řek, o to víc já chtěla.“ Ať dělám, co dělám, nemůžu se toho zbavit. Možná ten její chtíč nějak souvisí s cyklistikou.
Ráno je chladné, přesto nádherné. Na loukách a lesních pasekách se líně povalují chuchvalce mlhy. Slunce se po noci pomaličku vzpamatovává a zvolna přidává na intenzitě. Skupinka srnek se pohybuje téměř neslyšně. Je to radost. Jede se mi skvěle, nohy se točí skoro samy. Tělo už si na pravidelné dávky cyklistické zátěže zvyklo. Až Loudání skončí, bude mi tohle všechno určitě chybět. Chvíli asfalt, chvíli, jehličí, chvíli bláto. Mírně nahoru, mírně dolů. Lesy a zase lesy. Stále blíže nejvyšší hoře Žďárských vrchů a zároveň druhé nejvyšší hoře celé Českomoravské vrchoviny, kterou je Devět skal s nadmořskou výškou 836 metrů nad mořem. Už sám název napovídá, že to na cyklistiku nebude. Blížící se kontrolní bod bude z nejobtížnějších. Leží na samotném vrcholu Devíti skal. Je nutné vyšplhat a vyfotit se na vrcholové vyhlídce i s kolem.
A je to tady. Devět skal. Temná mlčenlivá skaliska uprostřed lesních hvozdů. Určitě jsou vysoká přes deset metrů, možná ke dvaceti. Musím až na samotný vrchol. Jak to zvládnu, nevím. V mžiku jsem si vzpomněl na Boryše, na starého dobrého Boryše. Doufám, že znáte Boryše! Každý by ho měl znát, vždyť se o něm zpívá i v naší české hymně. „…Voda hučí po lučinách, Boryš umí po skalinách…“
Z kola sundávám láhve s pitím, ze zad batoh a na lehko s kolem na rameni hop a skok po kamenech stoupám k vrcholu. V jakémsi závodním transu či cyklistické poblouzněnosti si nebezpečí neuvědomuji. Musím s kolem na vrchol, je jediné, na co myslím. Poslední kamenný stupeň pod vrcholem už s kolem na rameni nemůžu dát. Nahoru ale musím. Povoluji rychloupínáky, bicykl rozebírám a dostávám na vrchol po součástkách. Přijde mi to jako jediné možné řešení. Nejprve přední, pak zadní kolo, rám a nakonec já. Pro sestup volím stejnou strategii. A je to, Devět skal mám úspěšně za sebou. Přeci jen tu nebezpečí pádu bylo. Jak dostat kolo k vrcholu? To byla otázka, kterou museli řešit všichni účastníci Loudání, kteří vydrželi až sem. Třeba Vašek Brož ho táhnul za sebou na popruhu provizorně vytvořeném z náhradní duše.
Nastala změna. Výšplh na Devět skal hudební vystoupení Terezy Kerndlové v mé hlavě přerušil a pro dnešek navždy ukončil. Nádherné ticho. Vychutnávám si jízdu. Nejprve lesní stezkou dolů a pak lesní stezkou vzhůru na Žákovu horu (809 m.n.m.). Vrchol dostal název podle pověsti o chovancích žďárského kláštera, kteří na hoře zabloudili a už nebyli nikdy nalezeni. Snad mě podobný osud nezastihne. Ve sjezdu to kulím na plno. Chci dohnat borce přede mnou, počítá se každá vteřina. Předním kolem jsem najel na balvan. Kolo mi uskočilo do strany, kde však číhal jiný balvan, a ten mi brnknul o dráty. Ozvalo se hlasité „ting.“ Nejslabší jedinec ve výpletu předního kola náraz nevydržel a prasknul. Náhradní drát nevezu. Ráfek naštěstí nezměnil tvar. Prasklý drát se dá vyšroubovat, dál pojedu bez něj.
Bez nich by to nešlo...
Čeká mě kopec Tisůvka s nadmořskou výškou 792 metrů. Vrchol vypadá jako hradby nedobytného paláce, naštěstí na samotný vrchol nemusím. A znovu lesem dolů z kopce. Civilizace je vítána. Ke slovu se hlásí hlad. Krámek ve vesnici Škrdlovice je pro nákup ideální. Mám jasnou představu, co chci koupit. Hermelín, dvě housky a láhev kokakoly. Po vstupu do prodejny jsem ztracen. Všude spousta barev, nápisů, ceníků, obalů. Oči ani hlava se nedokážou správně zorientovat. Bloudím mezi regály a nemůžu nic najít. „Prosim vás, kde máte sýry?“ Zeptal jsem se chraplavým hlasem prodavačky. Od rána jsem nemluvil a teď mám pocit, že i maličko zadrhávám. „Přímo před vámi,“ zněla odpověď. Jsem z té záplavy barevných obalů v regálech zmaten. „A kde housky?“ „Přímo za vámi.“ „A ještě bych potřeboval kolu.“ Prodavačka ukázala mlčky rukou a teprve teď jsem si všimnul velkého výklenku plného limonád a bas s pivem. Tak to jsem slušně wotroubenej.
Po pravé ruce míjím v těsné blízkosti rybník Velké Dářko, že se jedná o největší rybník Českomoravské vrchoviny, vůbec neřeším. Jsem rád, že mi to jede. Koupat se nemám v úmyslu. Žďárské vrchy mám úspěšně za sebou, a to se počítá, protože do cíle už mě žádné kopce nečekají. Mýliti se je lidské, a já se právě teď mýlím.
Pokračování příště...
Milan Silný
foto: Lukáš Kozák
P.S.: přihlášky na další ročník Loudání spustíme na našich stránkách 11.11.2011 v 11:11 hod.
