Rozhodně nejtěžší na celém podniku bylo vykopat manželku ráno (rozuměj v 9:25) z pelechu. Pečlivě všude zatáhnout, aby nebylo vidět, jak celou noc pršelo a jaká je venku kláda a vichr. Následně ji rozespale dostat do auta, z kterého už nebude návratu a postavit před hotovou věc až na prezentaci v Drahouši. Bohužel moji fintu se závěsy prohlédla záhy. Dostal jsem několik nových přízvisek, některých i poměrně kořeněných. Přesto se nakonec nechala přesvědčit a na prezentaci do Hostince Drahouš jsme dorazili s luxusní rezervou skoro 30 sekund.
Los nám přidělil poslední startovní pozici, tedy 11:44, takže jsme v klidu stihli ještě kokošku s kávičkou. Pohled z tepla hostince ven do nečasu nebyl dvakrát povzbudivý a manželka mi vysvětlila, že nějaký rozjíždění před závodem si můžu strčit… Tak jsem nám alespoň do mapy zakreslil postup s minimem silnice a maximem terénu. Bylo mi sice trochu divné, že všichni jedou po startu jiným směrem než je můj plán, ale co už, gymnázium mě naučilo, že co vobšlehnu je většinou na...
Hned, jak jsme si pípli první kontrolu na startu a rozjeli se po polňačce do kopce, bylo jasné, že dneska to tedy celé neobjedeme! První dvě kontroly jsme šli poměrně na jisto, sice pomalu, ale na jisto. Vono taky vytahovat pořád mapu zpoza trika není nic moc, že jo? Kdykoli jsme měli možnost vybrat si cestu lesem sice zjevně delší, ale zato pěknější, neváhali jsme, resp. já jsem neváhal a manželka šlapala poctivě za mnou.
Po dvou hodinách se začalo schylovat k manželským rozepřím. Kamenem sváru je obvykle něco jako: “Miláčku proč to kolo z kopečka vedeš? „ Jeď první a neotáčej se, znervózňuješ mě! Já to sjet neumím!“ V tuto chvíli, nastává takzvaná tatranská chvíle, tzn. vybalit tatranku pro manželku, na chvílu se zašít, počkat, až doplní cukry a přestane brblat. Testováno na ženách! Funguje! Bohužel jen na cca 45 minut.
Dalších pár kontrol jedem opět na „ miláčku nechceš tatranku“ a „ já tě do kopečka malinko zatlačím“, nicméně pořád bez nějakého brutálního záseku! Bohužel jsem si onen zásek schoval až na jedinou 100-ku! Nabízela se taková pěkná zkratečka skrz les, no a já ji totálně pohnojil! Tzn. řev, skoro brek a „po lese já jezdit neumím“. Kurňa kdo by hledal rozhlednu v údolí! Nakonec jsme ji našli, já vyběhl navrch, pípnul kontrolu a už jsme mohli valit do Jesenice pro kontrolu u Muzea a hurá do cíle. V kopci, kilometr před cílem, jsme zjistili, že poslední kontrolou má být to, co jsme sebrali hned začátku! Kua! Kua Kua! Znovu do kopce po polňačce dva kiláky tam dva zpět! A to stačilo přečíst si propozice!
Nakonec jsme posbírali 770 bodů a obsadili krásné 9. místo z 13 v kategorii mixy! Trasa vítěze a bodový zisk viz níže. Ale hlavně, že nás to bavilo. Jako nejenom mě, ale i manželku! A to jako fakt! Sice jsem ji po dojezdu odvezl domů, uložil do poste a donesl jídlo do pelechu, ale druhý den mě už hnala na kolo, že prej příští rok musíme dát alespoň o 200 bodů víc!
Pánové, to už něco znamená! Nenechávejte manželky doma. Dyť je na ty prdelky v elasťácích tak pěknej pohled!
Jindra Volný
