Není divu, že jsem dostal chuť zkusit těch 1000 mil. Já jim to budu muset předvést, jak se tyhle závody jezdí, říkal jsem si, když jsem četl zážitky jezdců s 27-kilovými batožinami, stany a zásobami konzerv na týden.
První krok – přihlásit se. Limit je sto účastníků. Ti, co jeli loni, dostali přednost, takže volných je 55 míst. Přihlašování bylo otevřeno na přelomu roku, přesně ve 24 hodin. Tož to mě ani nehne – být vzhůru do půlnoci zrovna na Silvestra. Pustil jsem počítač na Nový rok o půl osmé, a už jsem byl sedmý náhradník. No toto... Věřím, že se do kádru dostanu. Do prázdnin se pár míst určitě uvolní. Taky že jo. V červnu jsem obdržel startovní číslo 009.
Tohle mě čeká
Start v nejzápadnější vesnici Česka – Hranicích - je stanoven na 1. července – první den prázdnin. Telka i radio sugestivně straší strašlivými návaly ve vlacích. Není divu, že občané radši cestování odkládají. Z Brna až do Chebu jsem si lebedil vleže v prázdném kupé.
Předpověď počasí není zrovna příznivá. Má být extrémní vedro. Meteorologové nabádají občany, aby omezili pobyt na slunci a fyzickou námahu. Biopředpověd: supr nejhorší zátěž. Ještě jsme se nerozjeli, a už takové útrapy... Před půlnocí je ještě hic jako v peci, ale v dálce křižují oblohu blesky. Že by? Jsou však tak daleko, že zvuk se sem nedonese. Poslední (a první) pivo večera, špunty do uší (kvůli přilehlé diskotékoidní hospodě), a jdu se rozložit do tělocvičny. Parkety tlačí do kloubů přes mou netlustou karimatku. Po pár dnech na trati mě už nevzruší ani sebetvrdší beton. Mám to vyzkoušené.
Ráno před pátou se začínají ozývat mobilní budíky. Pracující je v předstartovním stresu zapomněli vypnout. Příjemně uspávají. Jen vychutnávejme ranní horizontální polohu. V příštích dnech jí moc neužijeme... vlastně asi určitě vůbec.
Vychutnáváme ranní horizontální polohu
Čas do startu se krátí. Závodníky poznáš podle toho, že maximálně šetří pohyby. Od lenochodů se odlišují tím, že nevisí na haluzích, v tomto případě na kruzích nebo bradlech, hlavou dolů, nýbrž leží bezvládně na zemi, ti šťastnější obletováni rodinnými příslušníky a přáteli/přítelkyněmi.
Honza Kopka sdělil před startem z podia pár rad a informací. Tady je výtah z jeho projevu: „Pozor na nečekané závory přes cestu. Komplikace představují taky lesáci. Mějte oči na šťopkách. Na Slovensku se přidávají další nebezpečí – medvědi a cikáni. Při setkání s medvědem dodržovat pár pravidel: nedívat se mu do očí, žádný prudký pohyby, aby se nelek, pomalu ustupovat, nesmrdět jídlem, ani smrtelným potem, pokud možno se v noci vyhýbat lesu, na stezce nebýt úplně potichu. Ovčí zvoneček je fakt užitečný. Pokud jde o cikány, tady žádný pravidla nejsou."
Počasí – prognostici se zase jednou vyznamenali. Beznadějně leje jako z konve, teplota něco málo přes 10°. Náměstíčko v Hranicích je i tak plné kamarádů, co nám přišli dát poslední sbohem.
Tož gou! Nemaje zkušeností s gpskou, musím se co nejdýl držet spoluzávodníků. Až mně všichni ujedou, nezbude, než se s ní skamarádit. Okolnosti jsou však proti mně. Po pár kilometrech jsem přetrh řetěz, takže má tlupa ujela v dál. No nic, dostihla mě další. A za chvilku znovu přetržený řetěz. Tuším zradu. Ten řetěz bude nepochybně v posledním tažení. A já, blb, si toho nevšim. Zrovna tady mě to musí postihnout! Holt osud. Při třetím přetržení se namotala přehazovačka. Na to, jaký při tom vydávala zvuky, dopadla ještě dobře. Po jemném přihnutí se dalo jakž takž pokračovat. Za těchto okolností mně spousta bahna připadala jako druhořadá potíž. Jedu teď s dvěma novými kamarády Vsetíňáky. Leje a leje, takže jsme už dlouho mokří i zevnitř. Nesmíš zastavit na moc dlouho, aby se zima nedostala ke kůži.
Spousta bahna mi připadala jako druhořadá potíž
Pud sebezáchovy velí večer splašit hospodu stůj co stůj. Po deváté sjíždíme mimo trasu do vsi Luby. Řetěz jsem už nepřetrhl. Hospoda stojí při hlavní silnici. Zbytky od zabíjačky k večeři a spaní v peřinách akceptuju, ale sprchu teda nee. To by ještě zcházelo! Vždyť jsme ve vodě celej den! Kamarádi se na pokoji přezuli do papučí. No toto! Jeden šetří každý gram, a oni takhle!
„Víš, jak je to příjemný, se večer do nich přezout?“
„Mně by ten pocit kazila vyhlídka na zítřek, že zas budu celej den vláčet těch 10 deka navíc.“
Kochačka panorámatama se dnes nekonala. Snad zítra...
- Pondělí 2.7.
Vzbudil jsem kamarády, aby nenadávali, a o půl páté jsu už na cestě. Oni mě doženou.
Neprší. Mraky na nebi jsou pochmurně tmavé. Jinak to být nemůže, takhle brzo, ještě před rozedněním. S gpskou to jde pomalu, ale daří se držet směr. Les je nasáklý vodou jako houba. Cesta je rozměklý sliz. Máme červenec. Jestli nezačne znovu pršet, do večera stezka oschne. Mraky a mlhy se plouží a válí v údolích a po stráních.
Bolševníkový prales
Altán u cesty a v něm dva... zrovna vstávají. Nepochybně spoluzávodníci, kdo jinej by tady takhle spal. O kus dál míjím dalšího, bivakujícího tentokrát pod širákem. Borec má problém. Pootočil se mu nosič na sedlovce a prodřel pneumatiku. Žel, jede na 29-palcovém kole, takže mu nepomůžu (předjel mě až ve středu, že musel pro tu gumu až do Chebu). Divoké prase mi přeběhlo přes cestu. Doufám, že to neznamená totéž, co černá kočka.
Dohnal jsem a odjel Vaškovi na koloběžce. Znovu jsme se potkali v Kraslicích u snídaně. Tři koblihy a obložená maxi-houska v pekárně, krabice mlíka v Zapomněnce... přijeli kamarádi Vsetíňáci a objevili lepší krám, přímo mléčný bar, kde nám i uvařili kafe. Cykloshop tu otvírá v devět, za hodinu. Doufám, že řetěz už dá pokoj, a tak jedu promptně dál. Fatální chyba. Vyrážím na další cestu dřív – další chyba. Jaksi jsem nebyl štont se podle té gpsky zorientnout. Jezdím chaoticky sem tam... za chvilku jsem už nevěděl kam je doprava a kam doleva, o „tam / zpět“ nemluvě. Určitě by pomohl kompas, ale nechci se zdržovat přehrabováním v chaosu batožiny. Trvalo dlouhé čtvrthodiny, než jsem konečně jaksi omylem nabral správný směr. Samozřejmě, že spolujezdci jsou dávno v trapu. A nepochybně si myslí, že jsu před nimi. Ke všemu jsem přejel odbočku ze silnice a musel se vrátit víc než kilometr. Jestlipak se ještě potkáme... Přízemní mlha se už rozpustila, a já si nevšimnul, jestli nevystoupila nahoru. To by bylo špatný znamení.
Ranní mlhovno
Dlouho, dlouho stoupám, až jsem dohnal a předehnal Vsetíňáky. Na rozcestí ostře doprava. Koukám na obrazovku gpsky – jako bych jel rovnoběžně vedle trasy. Počítám, že je to špatným zobrazením a valím dál. Hmmmm... už je to divný. Stáčím se ostře doleva a sjíždím k nádraží Pernink. Křach, a řetěz je zase v čudu. Naděje, že už to bude dobrý, je pryč. Nedaří se články spojit, až s pomocí sekery a hřebíku, co mně půjčil hodný strejc, jsem byl úspěšnej. Tohle spojení asi dlouho nevydrží. Náhradní články docházejí. Safra, safra... Úkol číslo jedna – sehnat řetěz. V Perninku v hospodě jsme se zase všichni potkali... teda všichni ne. Jen asi pět osob. Dávám polívku a pivo. Před chvilkou jsem obědval v přilehlé samošce.
Pokračuju s jezdcem ze Slovenska. Po hladké tvrdé cestě svištíme jako závodníci. Až k odbočce doprava do lesa. Další cesta je strmě stoupající kamenité koryto – potůček se smrky, ležícími napříč. Nahoře mně Slovák ujel, a když jsem znovu přetrhl řetěz (dalo se čekat, že nepodařené spojení dlouho nevydrží, teď už to snad bude dobrý), definitivně mně ujel. Zato se za mnou objevili Vsetíňáci s kamarádkou Silvií v dresu holešovského Drásal teamu.
Prérie Krušných hor
Odpoledne jsme dosáhli Božího Daru. Povede se získat řetěz? Je to docela napínavý. Lítám po city a hledám cykloobchod. V zoufalství zkouším i půjčovnu kol, bohužel hlavně lyží. Nic, nikde. Na Božím Daru chcíp pes. Domorodci radí zajet do Němec – do Oberwiesenthalu. Tak jo. Musel jsem ještě kus do kopce, a tam, za opuštěnou celnicí, jsem spatřil to letovisko zoufale hluboko v sevřeném údolí. Dvakrát jsem se otočil, že se na to vybodnu, a pak si to rozmyslel. Cykloservis jsem objevil, aniž bych musel až úplně dolů na dno údolí. Sortiment nic moc, ale úzký řetěz tu mají. Jen jeden, ale ten mně stačí. Přišel na 16 €. Snad nebude moc střílet, až dojde k aplikování. Svou tlupu jsem dostihl v hospodě hore na Klínovci. Rozrostla se o Standu z Tetčic, takže nás bylo pět.
Vašek na koloběžce
O půl osmé hledáme možnost zrestaurovat se ve vsi Kovářská na 143.kilometru. Kamarádi plánují zůstat tu na noc. O tom vůbec nepřemejšlím. Je příliš málo hodin. Pojím v místním penzionu a valím dál. „Když se tu chcete nudit až do rána – vaša věc.“ Ham and eggs, pivo, cafe..., a pak přišla bouře s průtrží mračen a já vyměk. Stydím se a slibuju, že zítra ten výpadek pevné vůle nahradím zvýšeným úsilím.
- Úterý 3.7.
„Kamarádi, my jsme zaspali!!“ budím tlupu po čtvrt na pět. Venku už je světlo, už jsme měli být on the road! Paní krčmářka už je v kuchyni a vaří kafe. Borci vstali půl hodiny po mně, když já už sedlám svého železného motýla. Osychání stezky se teda odkládá. V měkkém slizu to jede těžko a pomalu. Od pasu dolů jsu mokrý od trávy, nahoře od křoví a haluzí.
Osychání stezky se odkládá
Před Horou Svatého Šebestiána přišla vážná krize. Gpska zmatkuje. Trasa se nedá identifikovat. Beru na pomoc papírovou mapu a deru se po přímce k dědině. Kopřivama, lopuchama – ty nejsou naštěstí ještě zralé. Kuličky ještě nefungují jako suchý zip. Hustý les obcházím. To je trest za to, že jsem před chvilkou ždímal ponožky. Tohle si podruhé hodně rozmyslím. Konečně asfalt. Musel jsem se držet, abych ho nezačal líbat. Problém s gpskou se vyjasnil. Byl jsem na konci první z dvaceti etap a bylo potřeba navolit další.
Jedu jemně, opatrně, na lehký převody, abych něco neurval. I tak je další defekt řetězu otázkou času. Došlo k němu před Mníškem. Nasazuju ten nový... je to dobrý. Dá se jet. Střílí jen trošku. Největší zubaté kolečko vzadu nepoužívám, abych neriskoval další kontakt přehazovačky s výpletem kola. Trasa vede kus po německé hranici. Na cestě se objevila malá rozkošná pruhovaná prasátka. Volám na ně zdálky, ať běží za mámou. Poslechly.
Stará cesta z betonových panelů vede alejí bezprizorních ovocných stromů
Celý den je ponuře zataženo, mlhovno. Chvilkama mrholí. Takhle nám ta stezka neoschne. Nemůžu se opřít do pedálů. Je to na figu. Ale Cínovec s azylem u paní Fialové se blíží.
Sláva, nazdar! Dnes jsme prakticky nezmokli, a jsme tu. Na 232. kilometru. Očistit kolo od blata, popít, pojíst, pokecat s dalšími jezdci a s paní domácí... Je teprve osm pryč, ale je tu přiliš velká pohoda, než aby se dalo odjet. Pokračování zítra. Večer se přiřítili čtyři moji kamarádi. „Zejtra pošlem dom balík zbytečných věcí. Máme to moc těžký. Ale papuče nee“, říkají s úsměvem furianta.
Trochu prší. Zdenek se Silvií, místo aby věnovali všechen volný čas jezení a spaní, klábosí u ohně dlouho do noci. Jsu zvědav, jak daleko dojedou.
Pokračování příště...
Honza Vlasák