Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Solnohradskem na kole s jedním starým bláznem, část 2.

19.12.2012 14:48

Teď už věcně a prakticky: oblast, kterou nazývám Solnohradskem – snad se to s oficiální polohou tak nazývané oblasti do značné míry kryje – si jde představit tak, že vezmeme posledních 70 km rakouské dálnice A1 z Vídně do Salzburgu jako severní hranici a tuto úsečku posouváme směrem k jihu až k masivu Dachsteinu.

Bookmark and Share

Udělá se nám tak jakýsi obdélník, ležící částečně ve spolkové zemi Hornorakousku, částečně ve spolkové zemi Salzburg a zasahující až do Štýrska. V prehistorii tu byly jednak ledovce, jednak moře – odtud jezera a solné doly – a prakticky stejná hranice ze severu ohraničuje Alpy. Traunsee – český název Travenské jezero jsem četla jen v hodně starých průvodcích – leží v severovýchodním rohu té oblasti. Řeka Traun tam vyplnila kotlinu po ledovci, jezero se táhne 15 km od severu k jihu, na jeho severním konci je Gmunden, který se rozprostírá po východním břehu tak daleko, jak to jde, na západním břehu prakticky souvisejí a v sebe plynule přecházejí Gmunden, Altmünster a Traunkirchen, pak je kousíček neobydlen a na jižním konci jezera leží Ebensee. Široké je to jezero 3 km a v nejhlubším místě má 191 m.

 

Pohled na Traunsee ze Sonnsteinu směrem k severu– od předu Traunkirchen, Altmünster a Gmunden

 

Z Prahy do Gmundenu je to 320 km přesně, přes České Budějovice, Dolní Dvořiště a Linec, a pro příjezd autem se potřebuje rakouská dálniční známka. Existuje na 10 dní, dva měsíce nebo na rok, dá se koupit v benzinových pumpách cca od Budějovic za koruny, levněji to vyjde za eura u pumpy či v trafice ve Freistadtu, ale to se ovšem musí vybavit německy. V jedné pumpě tam pracuje paní Alenka, která jezdí do práce z Čech, ale na to nejde spoléhat. Ale pozor, za Freistadtem už mnoho možností není a riskovat jízdu po dálnici bez známky naprosto nedoporučuji – rakouská policie je korektní a profesionální, ale v případě přestupku neoblomná a pokuty jsou vysoké. Jinak se dá taky z Prahy do Gmundenu dostat vlakem. Jak ví každý, jako doklad stačí občanka (a marně vzpomínám, kdy jsem ji vyndavala naposledy), cestovní pojištění mívá člověk ke kdejaké platební kartě – zatím jsem tu potřebovala lékaře jedinkrát kvůli opravě poškozené zubní protézy a nakonec to s mojí asi 20 € spoluúčastí dělali na kartičku pojišťovny co užívám doma (největší legrace přitom byl v příšerné a nesrozumitelné češtině napsaný dokument, který jsem musela podepsat – nabízela jsem se jim, že jim to přeložím líp, ale nemohli to přijmout, neboť ten šílený blábol byl oficiální).


Gmunden je město s cca 15 000 obyvateli a on sám i jeho okolí se dal před několika lety vidět v české televizi. Německá a rakouská televize udělaly tehdy velice zdařilý společný projekt v podobě mnohadílné série Zámecký hotel Orth . Na rozdíl od řady seriálů a mýdlových oper seriálem procházely jen hlavní postavy a nádherná příroda, jinak byl každý díl celkem autonomní příběh. V místě vzniku byla a je celá záležitost nesmírně populární, svého času byly i ateliery, kde se to točilo, přístupny veřejnosti a na řadě mist jsou dodnes cedulky připomínající ve které části příběhu to místo hrálo – obzvláště roztomilá je ta na zámku Orth upozorňující, že tam ale opravdu není žádný hotel. Zámek Orth je na ostrůvku v jezeře přístupný jen po mostě, v Gmundenu je dále krásná esplanáda a velmi speciální a jedinečné muzeum sanitární keramiky. To zase souvisí s tím, že se tu velmi typická (nikoli sanitární) keramika vyrábí, samozřejmě i prodává.

Pohled na zámek Orth

 

Kde bydlet? Napište do internetu www.traunsee.at či, jste-li ctiteli facebooku , www.facebook.com/traunseeregion a k přehledu ubytovatelů i s možností rezervace se proklikáte, jinak v Gmundenu (jako ostatně v každém místě v Rakousku) je “ičko”, tedy informační kancelář, kde dostanete seznam ubytovatelů tištěný. Kdo má na hotel, může další řádky přeskočit – určitě se dostane k pohodlnému bydlení se snídaní nebo polopenzí, personál bude i trochu mluvit anglicky a platit půjde bez problémů kartou. Na druhé straně v Altmünsteru i v Traunkirchenu jsou campingy, a kdo je zvyklý na tento způsob ubytování, se určitě chytí.

 

Zvláštní kapitolou jsou rodinné pensiony, respektive “pokoje se snídaní” – hranice mezi těmito dvěma pojmy je velmi neurčitá. Ty se dají najít i ve velmi přijatelných cenách, vždy se snídaní (mnohdy převelikou) a ubytovatelé jsou k hostu velice přívětiví – to bývaly naše destinace s maminkou a trochu jsme se smály, že vztah ubytovatele a hosta tam trochu připomíná nejstarší povolání, že totiž ubytovatelé prodávají za peníze přátelství. Zejména to platí v případě hosta, který se vrací – pojem “štamgast” je v Rakousku posvátný a faktem je, že naši ubytovatelé zůstali mými přáteli i teď, kdy už ode mne žádné peníze čekat nemohou, leda že jim někdy nějaké hosty dohodím.

 

Do podobné kategorie patří i “dovolená na statku”, kde k poskytovaným službám patří i přístup k domácímu zvířectvu a podobné požitky. Ve většině těchto ubytování je k mání lednice, ne však možnost vaření (a používání ponoráků a podobných zařízení na pokojích není dovoleno a vítáno). Jídlo a zejména pití v restauracích dovolenou v těchto končinách značně prodražuje, najíst se pod 10 € na osobu není zcela jednoduché, proto lze zejména rodinám dát k uvážení pronájem apartmánů (zde se jim říká letní byty), kde si hosté mohou vařit. Běžné potraviny v supermarketu přitom jsou cenově srovnatelné s Čechami, což je při porovnání kupní síly šokující – ale my nejsme na ekonomické exkursi, nýbrž na dovolené s kolem.

 

Snad ještě poznámku, kdo by si měl takovou dovolenou rozmyslet – každý, kdo má sklony závidět. Rakousko je země bohatá, mezi lidmi je hodně peněz, a neustále uvidíte rodinné domky až vilky, do jejichž údržby, vybavení a krášlení putuje pro našince těžko představitelné množství peněz i lásky. Tím pádem mnohé okrasy narážejí na to, co se našinec učil o vkusu a kýči (já si při takové příležitosti vždycky vzpomenu na kamaráda z USA, který po nějakých projevech na podobná temata jen poznamenal “přijde mi zas někdo říkat, co se mi má líbit?”) – komu by tyto věci vadily, ať radši zůstane doma a kritizuje chatu svého souseda, přitom aspoň nebude dělat mezinárodní ostudu.


Nám to ale nevadí, naopak pozorujeme spokojené obyvatele se sympatiemi a přijeli jsme sem jezdit na kole. Na to jsou tu podmínky báječné, spousta cyklostezek a i mimo ně na silnici je cyklista přijímán s velikou tolerancí. Cyklostezky mnohdy vedou po cestách pro pěší a vzájemná tolerance je předpokládána - na takových cyklostezkách se pohybují spíše lidé jedoucí turisticky, na silnicích cyklisté sportovnější. Já sama mám na kole tašky a nejezdím nijak rychle, nosím ovšem přilbu (pro dospělé tu není povinná) a trikot, a tak jsem přijímána vlídně v obou případech. Vůbec nejradši pak mám, když jde cyklostezka cestou značenou jako Guterweg, v překladu něco jako “zásobovací cesta” – to jsou perfektní asfaltky mezi vesnicemi, na kterých potkáme maximálně někoho ve staré dodávce, jak veze sousedovi brambory nebo jablka. Většinou panuje nesmírná tolerance, často nám řidič ukáže, ať jedeme, i když nemáme přednost. Trochu za to očekává úsměv nebo zamávání, stejně tak pěšáci, když nám na společné cestě uvolní průjezd, obzvláště, když jsme použili zde povinný zvonek. Nejde na to ale spoléhat a už vůbec ne to vynucovat – kromě toho výjimky existují a nesmějí člověka zaskočit, jako strejda na traktoru se zemědělským strojem, který mě schválně vytlačil z cyklostezky do louky, a nedávno mě u chemičky u Ebensee překvapili komisní řidiči cisteren, kteří mě na rozdíl od obvykléhu průběhu přinutili zastavit a sesednout v místech, kde sami dávají přednost souběžné silnici – měli českou SPZku.

 

Ještě jedno překvapení se může objevit – pozor na staré dámy na elektrokolech. Při jedné reklamní akci jsem si E-bike zkusila a musím (v souladu s lidmi, s nimiž jsem si o tom povídala) konstatovat, že tento výkřik techniky je dost těžký a v zatáčce o menším poloměru ho může babička neudržet v pravé polovině cesty. Slyšela jsem už i zprávy o tom, jak jela skupina, jeden zastavil a ti za ním neubrzdili – prostě ve špatných rukou je tato věc od splašené krávy k nerozeznání, jakkoli do kopce ulehčuje život velice.


Ještě jedna poznámka – vzhledem k množství horských hřebínků a vodních ploch je v těchto krajích i pro zkušeného turistu nanejvýš obtížné odhadovat chod mraků a vývoj počasí. I předpovědi v novinách/rozhlase/televizi se někdy až legračně liší, podle mé zkušenosti je nejlepší internetová předpověď na 24 hodin, ale i tam se mohou předpokládané srážky o pár hodin posunout. Naštěstí častěji se mi stává, že očekávám, že zmoknu a dešťový mrak někam uhne než naopak, ale obezřetnost je na místě.

 

Pokračování příště...

 

J.E.Klimpely

Diskusní fórum pro: "Solnohradskem na kole s jedním starým bláznem, část 2."

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |