Už při včerejší odpolední projížďce vidím, že je v okolí nepřeberné množství lokálních cyklostezek, které nejsou zobrazeny na jinak nepostradatelné mapě cest v Bavorsku. Důležité je, že na některých vidím cíle na Chiemsee a volím tu do obce jménem Chieming.
Když jsem na okraj této obce po 17 km dojela, dohnaly mne dějiny – nejdřív šel proti mně divně oblečený pár tmavé pleti s pytli odpadků a na rozdíl od místních nijak nereagoval na moje poděkování, že mi uvolnil cestu a u nedalekého někdy snad hotelu nastupovali pod dozorem policie uprchlíci do autobusu. Neviděla jsem potenciální islámské teroristy, viděla jsem k smrti unavené a vyděšené rodiny včetně malých dětí, bylo to vše, jen ne příjemné. Naštěstí tyto pocity odezněly, když jsem narazila na vodu a mohla dát vítěznou fotku.
Na břehu Chiemsee
Pak jsem našla okružní cyklostezku a rozhodla se po ní jet ve směru ručiček hodinových a opustit ji v Seebrucku, ze kterého taky vedla do Traunwalchenu stezka. Celé kolečko kolem jezera mělo měřit 67 km.
Cyklostezka kolem Chiemsee
Začínala jsem v blízkosti dálnice z níž jsem kdysi viděla „bavorské moře“ poprvé, byla to jízda velice příjemná, chvilku jezero opouštějící kvůli přírodní rezervaci při ústí potoka Tiroler Aachen. Tedy přes Übersee do Bernau a dále do Prienu, asi nejznámějšho místa na tomto jezeře. Chtělo se mi tam symbolicky všechno oslavit, ale to mne rychle přešlo, na můj vkus i v září vše nesmírně orientováno na komerci, půjčovny všeho možného i nemožného a nabídky nejrůznějších aktivit a radovánek.
Kousek za Prienem směrem na Rimsting jsem objevila přízemní stavení se spoustou stolů venku a mraky odstavených kol - báječná rybí restaurace. Tak jsem chvilku sekýrovala paní šéfku dožadujíc se směsi malých dávek specialit (já vím, že do paštik a rosolů přicházejí odřezky, ale bylo to výtečné), paní nabídla křen se šlehačkou, sklenku bílého střiku (v Rakousku se mu říká Spritz, tady Schorle) k tomu – a paní trochu legračně začala být velmi přátelská až poté co jsem dala náladě přiměřené spropitné a prozradila mi, že zbytek okruhu je přírodně mnohem hezčí. Byl. Kdybych si na Chiemsee měla vybírat místo k trávení dovolené, byl by to asi Breitbrunn. Chiemsee i s jedním z ostrovů, kam lze jet na výlet lodí odtud vypadá jak přiloženo.
Chiemsee od Breitbrunnu
Cyklistů je na té stezce mnoho, větší provoz jsem snad viděla jen jednou v minulosti v okolí Neziderského jezera. Restaurace při cestě si jich patřičně hledí, např. nabídnutím pumpičky.
Pumpička k obecnému použití u jedné restaurace
V Seebrucku mám kolem jezera najeto 50 km, i když do Chiemingu zbývá jenom pět, zřejmě jsem si cestu zkrátila volením alternativ co nejblíž u břehu. Následuje 17 km do Traunwalchenu cestou, kterou neznám, ale její ráz je stejný jako všech ostatních. Příjemné ježdění mezi samotami a vesničkami, nakonec podél zdejšího Traunu.
Celkem 84 km – a mohlo být 88, kdybych se rozhodla si jet večer koupit něco k jídlu do Traunreutu na kole, můj hotel měl zavírací den, ale já se radši prošla pěšky. Jedna pekárna hned na kraji měla „šnekový den“, tak byl jeden šnek s rozinkami a druhý s mákem a moje už zase co do zažívání zdeformované tělo bylo spokojeno.
Mapa 6. etapy:
Den sedmý, 9. 9.
Aneb návrat na rakouské území
Vyrážím kolem 9. hod cestou, která začíná stejně jako předevčírem vyzkoušená cesta na Waging a dobře jsem si vybrala, do Traunsteinu vjíždím asi za hodinu, chvíli i příjemnou cestou při zdejší řece Traun.
Německá Traun před Traunsteinem
Městu s pro mne tak sympatickým jménem nelze upřít jeden primát – snad nejlíp značené promotání, co jsem kdy ve větších městech viděla.
Značení v centru Traunsteinu
Na zobrazeném rozcestníku je pro mne důležité jméno obce Teisendorf. Pokud by někoho zaráželo, že se k němu jede na stejnou stranu, jako do Traunreutu, odkud jsem vyjížděla, tak to je právě to dobré značení výjezdu z centra ke křižovatkám. Zakrátko pak nacházím název dálkové cesty Bodensee – Königsee, dokonce dřív přejmenovanou na pro mne důležitou Salinenweg. Krátce po tom, co se mi toto slovo začalo na značení objevovat, se na obzoru objevila typická silueta Gaisbergu s vysílačem u Salzburgu a za ním v mlhách Drachenwand nad Mondsee – chce se mi parafrázovat Havlíčka Borovského slovy „to je cesta, milý brachu, když člověk ví kam!“.
Značení i s Gaisbergem na obzoru
Prakticky ve dvanáct vjíždím do Teisendorfu a už chvíli před tím pozoruji, že jsem z okresu Traunstein vyjela do Berchtesgandenska. Mnohem více ubytovacích možností za mnohem nižší cenu, informace v každé vesnici. K těm v Teisendorfu se dostávám snad minutu po dvanácté, když ve dvanáct zavírali na polední přestávku. Pan šéf mi bez ohledu na to dá oknem všechny materiály a diskutuje nejlepší cestu (nejinformovanější obsluha).
Informace v Teisendorfu
Takže se s podrobnou mapou od něj řítím směr Piding. Jede se mi velice dobře, asi začínám být „rozjetá“ jak říká kamarádka ultramaratonkyně Hanka. Kousek před Pidingem zmizelo veškeré značení a objevily se jen šipky na asfaltu, do města mne ale bez problémů dovedly. Tímto poměrně znejistěna a trošku i s obavou ze vstupu do Rakouska, kde (speciálně se spolkovou zemí Salzburgsko) nemám, co do značení, nejlepší zkušenosti. Navštěvuji informace v Pidingu, kde jako obvykle je slečna vlídná a ochotná, ale na kole jela asi nejdál pro mlíko. Naštěstí značení zůstává dokonalým, jen se na hranici mění jeho tvar a objevuje se slovo Salzburg .
Setkání solné stezky s cestou do Salzburgu
Tu hranici není vidět vůbec. Ovšem proti jiným létům vidím často posedávající skupiny vojáků. Buď je to náhoda, nebo je to kvůli nelegálnímu pohybu běženců. Za pár dní bylo možná ještě nepříjemněji, když Německo zavřelo běžencům hranice. Pas jsem u sebe samozřejmě měla, ale byla jsem ráda, že jsem to nezažila. Krátce po vjezdu do katastru Salzburgu začíná úplně lokální značení, zřejmě sponzorované slavným pivovarem Stiegel. Ostatně ukazuje cestu i do jeho tiskového centra.
Cesta do centra Salzburgu
A teď je pro mne víc než těžké zachovat jakoukoli zpravodajskou neutralitu. Vjíždím do města, které miluju a podrobně znám. Skoro tomu nemůžu věřit, vpravo Gaisberg, přede mnou pevnost.
Příjezd do Salzburgu
Ještě k tomu vjíždím od letiště, kde nemohu nevzpomínat, jak jsem na něm předloni vyzvedávala a zas na ně navážela jednu kolegyni z USA, která se rozhodla při velké cestě Evropou po stopách své, za války zdecimované židovské rodiny, na pár dní zastavit i na mém gmundenském sídle. Přiznávám, že si přátelství této dámy vážím moc, čímž pro mne byla tato pasáž ještě víc příjemná. Pak přišly chvíle napětí, pojede se s kolem skrz skálu, jako jezdí autobus, nebo se bude pevnost muset objíždět? Jelo se spolu s motorovými vozidly tunelem, což bylo výstřední. A za ním značka oprávněně pokládá centrum za dosažené a mizí, a tady končí moje objektivita docela. Objevila jsem se s kolem v místech, kde jsem velmi často se svými hosty i sama a plánovanou cestu dál k hotelu jsem znala.
Neočekávaná situace – na kole u panoramatu Salzburgu
Tak jsem si skutečnost, v jak neobvyklé situaci jsem ve městě, které mám tolik ráda, patřičně užila. Po pěší zóně kolo vedla (i kolem rodného domu Mozartova) a pak už zase trochu z města popojela směrem k dálnici Salzburg – Linec. Tam je totiž malý hotýlek, kde jsme v minulosti bývaly hosty ještě s maminkou a já pak i jednou sama. Vše bylo na svém místě, jen cena se poněkud pohnula, ale za pokoj v Salzburgu 47 EUR dám s úsměvem. Při tom vyjíždění z města jsem si všimla ne zcela obvyklého uspořádání: cyklisté smějí jet v pruhu vyhrazeném autobusům a náklaďákům (ne taxíkům, jako u nás). Celkem najeto 74 km.
A že jsem se ještě večer do slavného města na chvilku vrátila a pokoušela se fotografovat nějaké večerní motivy je jasné. Na večeři v restauracích kam chodím normálně jsem jednak nebyla oblečená, druhak letos tělu vnutím něco masitého maximálně k snídani, takže jsem si dala v maličké creperii u začátku výstupu na Kapuzinerberg palačinku se směsí sýrů.
Večerní Kapuzinerberg nad Salzachem
Mapa 7. etapy:
Pokračování příště...
J. E. Klimpely
