8. den – neděle 10. července
Ještě kus Polskem, a pak hore na hraniční hřeben. Po hranicích to bývá často hodně škaredý. Jeden, když vidí ty trpaslíky s červeným kulichem, jako hraniční patníky, dělá se mu šoufl, ale tady je pohoda. Brzo sjíždí trasa na jih k Žacléři. Cejtím za sebou ňáké jezdce. Taky že jo. Marie – koukám, že je to ta s oteklým obličejem po hávárii. Má můj respekt, že jede dál. A Lukáš. Ten je vizuálně v pohodě. Že spali v Žacléři v penzionu. Brzo mně ujeli.
Marie s Lukášem
Královecký Špičák objíždíme. Příjemné to překvapení. To se často nestává, abychom nejeli přes vršek. Pak trasa pokračuje po CZ / PL hranici. Tohle odporný místo si pamatuju z předpředpředloňska. Jeden, když ví, co ho čeká, nerozladí ho to tolik.
Kamarádka Katka je s rodinou na výletě někde v Adršpachu. Pokoušíme se domluvit si spicha. Takže pomalý posun vpřed plní větší nervozitou, než normálně. Ale potkali jsme se, paráda. V hospodě Kalírna to nemělo chybu. Ke všemu jsem tam potkal další kamarádku, která Kalírně šéfuje. To je teda, náhoda jako prase! Že my vlezem zrovna do téhle hospody. Ale ta hospoda je nejlepší v okolí. Žel nezbývá než valit dál. Nasál jsem tam nejen jouly, ale kupu mentální energie, že jsem nemusel zastavovat až do večera.
Bivak u Machovského kříže
Zastavil jsem v altánu na hřebenu Broumovských stěn. Pod Machovským křížem. Než se rozbalím a pojím, je tma. Vyřídit smsky od kamarádů aniž bych u toho neusnul je zatraceně náročné. Už za hluboké noci projel kolem Grzegorz, že jede na nedaleké schronisko. Přeju šťastnou cestu.
80,92 km / 2510 m.
9. den – pondělí 11. července
Přes polské prérie poseté obrovskými žulovými balvany pod Stolovými Horami, jsem přes veliký kopec (jak jinak) pronikl zpět na Českomoravu. V břuchu už zas vakuum. Nemyslím na nic jiného, než jak ho naplním. Bulimisti mají pravdu. Jídlo fakt patří k největším slastem života. Ach jo. Co musí člověk vytrpět, než mu to dojde. K Šerlišskému Mlýnu dojedu příliš brzo před polednem. Mám strach, že hospoda bude ještě zavřená. Ale kiosek už premává. Obhospodařuje ho mladé pěkné děvče. Chceš-li mě učinit šťastným dej něco k jídlu. Škopek piva už bude třešnička na dortu. V knedle vůbec nedoufám, ale k mání jsou parádní buchty! No toto … tady odtud se neodlepím brzo. Před polednem otevřeli hospodu, ale do mě se už nic nevejde. Tak aspoň zabalit pár těch buchet a spokojeně valím dál.
Buchty na Šerlišském Mlýně
Po svážnicích v úbočích Orlických hor to jen sviští. Večer zastavuju u Mirka Hůlky na záchytné stanici 1000 mil. Stůl, prohýbající se pod kupami jídla, navozuje srdečný atmosfér. Mezi jezením kouknout na bicykl … jakoby se mně viklalo zadní kolo. Nacpem tam vazelinu. Snad to vydrží na konečnou. Plášť vzadu je jakýsi ojetý, tak vyměnit s předním zánovním. Dokonce jsem se vybičoval osprchnout tělo. Protekčně spím v opravdické posteli. Dokonalá spokojenost. (Ne, že bych se do teď ňák extrémně trápil. To bych nikam nedojel.)
Dnešní výkon – 73,6 km / 2427 metrů do výšky. Jak to, že tak málo? Dyť vítr jen svištěl kolem uší.
U Mirka Hůlky
10. den – úterý 12. července
Rád bych dnes dojel do Františkova do cíle dětské trasy. Teoreticky by se to mohlo podařit, přestože v cestě nám trčí Kraličák. To nedodá zrovna optimismu. Deštík dokáže zkazit náladu. Tenhle byl nevýrazný, ale člověk bez chytrého mobilu neví, jestli to bude jen pár kapek a dost, nebo celodenní hustý lijavec. Koukám, kolik je nahoře, na té panoramaticky vděčné cestě, cyklovýletníků. Kondička národa je na velkém vzestupu. Houby. Tamhle to je horní stanice lanovky. Všude kolem rozsáhlé plochy polomů. Loni to tady muselo být drsný.
Pod Kraličákem
Nejhorší je, když si myslíš že už tam budeš, a zatím se nekonečně motáš cestou necestou v pralese, a chata Paprsek pořád nikde. Ale pak se přece jen objevila. Ovocné knedle ještě byly k mání. A za Smrkem to samý. Čekám pohodový sešup do Branné, a vono zatím … darmo mluvit. Ke všemu začíná zatraceně hustě pršet. Ale do dnešního cíle v X-parku ve Františkově je to už jen kousek. Otevřenou hospodu jsem nestihl, ale vydržíme. Bude hůř!
101,7 km / 3311 nastoupaných metrů. Kralický Sněžník je ozaj výrazný kopec.
Panoramatický traverz Kralického Sněžníku
11. den – středa 13. července
Dnes se spí dlouho, pak vydatná snídaně v místním bufetu. Jaro Gažo končí tady – v cíli dětské trasy dlouhé 830 kilometrů. Marie s Lukášem taky. Poláci Grzegorz s Pawlem jedou dál. Petr Ozogán sem dorazí dnes po obědě. Na další etapu vyrazí ve čtvrtek ráno.
Já odjíždím po deváté. Grzegorz s Pawlem mě dohnali a předehnali až nad Kouty nad Desnou. Znovu jsme se potkali u bufetu na Dlouhých Stráních. (z Koutů sem dělá převýšení 900 m). Oni odjíždí dřív. Několik dní jsme se nepotkali.
.jpg)
Cestou dolů do údolí potoka Merty jedu kolem posedu, na kterém jsem loni spal s čerstvě zlomenými žebry. Tenkrát na trase Loudání … vzpomínky hned tak nevyblednou … při jízdě i tlačení těla a bicyklu nahoru na Dlouhé Stráně jsem neměl výraznější potíže a představoval jsem si, že dojedu až na konečnou. Ale jak jsem zastavil, a lezl nahoru na posed - na žebři chyběla sem tam šprušla – ta bolest byla strašná. Při ukládání se do jakž takž pohodlné horizontální polohy – bolest byla ohromující,ochromující … mně došlo, že končím. Další den jsem se ještě vyloudal na Praděd a odjel vlakem dom.
Nyní, se žebry vcelku, spokojeně sjíždím dolů a následně nahoru, a tak dál. Touto cestou jsem jel několikrát, ale ten veliký kopec na Břidličnou si jaksi vůbec nepamatuju.
Cesta se motá lesem až nad Malou Morávku. Dole v Morávce jsem tenkrát, ještě se žebry v cajku, dal v hospodě nezapomenutelný smažený květák. Ta hospoda stojí za 3 kiláky navíc. Natěšeně vcházím dovnitř, slušně zdravím, a ptám se pinkla na něco hutného a rychlého k snědku. Následuje studená sprcha. „Nic takového není.“ Odvětil vrchní nerudně. Ptám se štamgastů na ňákou další hospodu, ale tady v okolí snad nic není. Až výš v údolí, ale dost bylo plýtvání energií. Bageta na benzince taky břuch naplní.
Začíná, sviňa, pršet. Zastavuju už na kopci nad Morávkou. Hodin je málo, ale nemám zájem promoknout. Deštík je jemný. Každý vánek ho zanese pod stříšku, kde jsem se rozložil. Kolem půlnoci se rozpršelo hustěji … proklatě. Musím se přestěhovat za roh. Hodně nepříjemná to noc.
Dnes to bylo 72,73 km / do výšky 2994 metrů. Na to, jak pozdě jsem vyjel, a jak brzo skončil, docela dost.
12. den – čtvrtek 14. července
Ráno je hodně nevlídné. Sice neprší, ale kosa, vlezlé vlhko všude. Brzo se rozpršelo, vydatně, hustě, studeně. Fuj tajbl. Světlý moment přišel až v Dvorcích. V jednom objektu je tam sámoška i cukrárna – spíš bufet. Je tady teplo. Krásná bufetářka se mnou cítí. Rakvička, věneček, kokoska, dortík … pivo, cafe, a pak oběd – guláš nebo tak něco. Ojojoj, parádní zážitek! Vůbec se mně nechce se zvedat, ale cesta je daleká.
Úžasný bufet ve Dvorcích
Venku neprší, mraky se trhají. Žel jen na chvilku. Než jsem sjel do údolí Budišovky, znovu se rozpršelo. Jsem v oblasti dětských táborů. Tady člověk najde podporu. Jdu k lágru jako že poprosit o vodu a ono se to vyvrbí většinou příznivě. U Něčínského potoka děcka všechno snědly, ale miska ovsa se z hrnce ještě vyškrábla. Mají tu parádní vlastnoručně postavenou hliněnou pec. S kafem v ruce nahřívám záda. Neprší … jedu dál.
Dětský tábor u Budišovky - nahřívám záda u pece
Při vší dnešní bídě to docela jede po dobrých cestách. Až na ten průstup močálem a rozblácenou strží v pralese kdesi u Potštátu. Ve vsi Radíkov si říkám – dost bylo útrap. Někde bych spočinul dokud jsu suchý. Rozkládám se na verandě u chalupy. Sousedovic okna míří přímo na mě, tak jdu vyprosit svolení. Ok. Veranda není zrovna za větrem. Je studenej jak psí čumák a už zas plachtí luftem kapky. To vypadá na podobnou noc jako byla minulá. Po silnici prosvištěli Grzegorz s Pawlem. Já jsu rád, že nemusím pohnout svalem. Načež přišel soused a pozval mě do teplé garáže. Byl i čaj a buchty. Ojojoj … tolik štěstí naráz.
90,4 km / 2180 metrů. Myslel jsem že jsem dnes urazil víc.
13. den – pátek 15. července
Ráno vládne optimismus. Obloha je modrá bez kazu. Pro zpestření se frčí po asfaltu. Uteklo to rychle. Za Bystřicí znovu do hor. Po Troják to jakž takž jede. I dále to bylo dobrý. Ukolébán bezproblémovitostí stezky si domlouvám sraz se Zdenkou nad Liptálem za dvě hodiny. Jenže přišel hnus sliz, kalné kaluže, že dna nedohlédneš. Ale Zdenka tu hodinu navíc počkala. Pokecali jsme, dali tatranku a vodu. Díky, Zdeni, za morální vzpruhu. Valme dál.
Před náma Troják
A o kousek dál v lukách další občerstvovna pro mílaře! Pověstmi opředený check point dva a půl. Tady kafe vaří i bez elektriky! Plynová bomba – to je vynález!
Checkpoint dva a půl
Uklouzané měkké bahno děsně zdržuje. Ve Vizovicích dnes začíná velký bigbítový festival. Mládež je v pohodě. Těší se na kulturní a jiný zážitek. Přece jen i dnes sprchlo, krátce a vydatně, a hned potom jasné nebe.
Vizovice v dolíku
Chce to vzdálit se z doslechu. Koncert bude nepochybně hustý a dlouhý. Vjel jsem do lesa s řídce roztroušenými chalupami a zajel skrz živý plot na dvorek. Tahle chalupa je asi už dlouho opuštěná. Před vchodem je stříška. Tady noc překlepu. Musím trochu uklidit prach a smetí, co sem zanesl vítr, a střechu nastavit igelitem, kdyby přišel déšť. Objevili se Grzegorz s Pawlem. „komfort bydlení ne fajný“, říkám. Kamarádi jedou dál. A za čtvrt hodiny se znovu objevil Grzegorz – „máme perfektní nocleh, dětský tábor, pustý, každý má stan sám pro sebe! Supr! Sbal to tady a pojeď!“
Grzegorz nepřeháněl. Spaní bylo do růžova, a ten úža západ slunce … To všechno umocněné faktem, že se trápíte 1000 mil a jste teprve za půlkou. To se nedá popsat. To se musí prožít. Gřegořu seš zlato. Díky moc, žes pro mě se vrátil!
Dnes ujeto 79,55 km / převýšení 2317 metrů – standart.
Kemp nad Vizovicemi
Trasa 1000 mil v česku
Pokračování příště...
Honza Vlasák
