14. den – sobota 16. července
Nevybavuju si, jak to bylo s oblačností po ránu, ale vím přesně, že pršet začlo až ve Francovej Lhotě, když jsme sháněli kováře, kterej by dovedl svařit Gřegořův prasklý hliníkový rám. Líp se domluvím moravsky. Nemůžu jen tak odjet a nechat Poláky v tom srabu. Tady v dědině nikdo, kdo by to dokázal svařit, není, ale chlapi obvolávají kamoše v okolí. Tady už nebudu nic platnej, tak jedu dál.
Hustě prší, teplota kolem 10°, ale ta pocitová se blíží k nule. Střízlivě vzato, musím uznat, že jsu dítě štěstěny. Jako horolezec i jako dřevorubec jsem několikrát těsně unik ze spárů smrti, ale stran vodě-odolného oděvu mám prostě smůlu. Na Island jsem vzal pončo, do té doby nepromokavé. Že proprší jako ten nejlacinější šusťák jsem zjistil až v půlce Německa. Při Loudání v 13. roce, v povodněmi krutě sužovaných Jižních Čechách to stejný, s tím rozdílem, že to byla bunda od renomované firmy. A teď znova. Naposled jsem ju testoval před měsícem. Smůla byla v tom, že tenkrát se bouřky honily všude kolem, ale jako na potvoru, na nás ani kapka.
V hospodě ve Střelné je tepleji než venku
Aktuálně jsu za chvilku durch mokrej. Bahno vstřebává novou várku vody. Dole v průsmyku se objevuje Střelná. Hospoda otevřená a je v ní teplejc než venku. Tady asi vydržím dýl. V telce hrají tenis – Davis cup. Domorodci degenerovaní z jednostranné stravy (brambory s kapustou. Četl jsem to v ňáké vlastivědné knize) jsou docela komunikativní. Teda, jen ten vpravo. Ten uprostřed chrápe jako cirkulárka. Nevaří tu, ale žádná krize. Na výběr mám 19 typů piz. Vybral jsem jednu, docela atraktivní, a vybral jsem dobře. Půlka zbyla na večer. Nemá smysl čekat až oschnu. Musím dál. Stejně budu za chvilku zase jako hnůj.
Do kopce to jde. Člověk se zahřeje pohybem, ale nad Nedašovou Lhotou krize vrcholí. Propršený, promrzlý … musím někam zalézt do sucha za vítr nebo bídně zahynu. Osud mně poslal do cesty horala. Ve vatovaném kvádru je v pohodě, ale empatie mu nechybí. Že by se dalo sjet dolů ze hřebenu do vsi, ale tam hospoda není. Musel bych až do Nedašova. Ojojoj, jsu na tom zle, ale až takhle teda nee. A že kousek odtud má stodolu. Na slámě se dá přežít. Je teprve půl šesté. Děsný. Ale není vyhnutí. Do večera jsem se tak zmátořil, že jsem byl schopen zkontrolovat destičky v brzdách. Ještě vydrží. Leje a vyfukuje celou noc. Mně je dobře, ani starost, jak bude zítra, netrápí.
Tato stodola mně zachránila život
Zatím je energie dost. Jede se fajn. Dobře jsem formu vyladil. I když podle denních ujetých vzdáleností by to člověk neřek. Ale v tom bahně to neuspěcháš. Doufám, že elán vydrží.
Posunul jsem se o 40,3 km / nastoupáno 1753 metrů. Nejhorší den máme za sebou. Je to dobrý. Teď už může být jenom líp.
15. den - neděle 17. července
Nechápu, že jsu pořád schopen vstát před čtvrtou. Ale je to dobrý. Včera se to vypršelo, a momentálně je zamračené, mlhavo, mokro, syrovo. Nohy v ponožkách, sice vlhkých, ale s aluminiovou membránou, v pohodě. Kdybych o té membráně nevěděl, asi by mě trochu záblo, ale na kdyby se, jak známo, nehraje. Na hřebenu stojí pár chalup. Takhle brzo ráno je všude ticho a klid.
Ponuré ráno
Vrátka od garážovité kůlny se se s vrzáním otvírají, v nich Pawel v „pižamu“: „slyším cinkání rolničky … to nemůže být nikdo jiný než mílař!“
„Jak jste dopadli s Gřegořovým roverem?“
„Dobře. Chlapi sehnali svářeče z vedlejší vesnice. Ztratili jsme čtyři hodiny.“ (Gřegoř teda fakt hodně chce Míle dojet. Já se někdy přistihnu při myšlence, že bych se ani nezlobil, kdyby se mně kolečko polámalo a já měl důvod to zabalit.).
„V tom psím počasí Gřegoř zůstal vzadu, asi ve Střelné. Já jsem jel až do desáté. Měl jsem štěstí na vstřícné lidi. Pustili mě sem do kumbálu. Spím v opravdické posteli!“
Paráda. Pawel je borec a má dobrej equipment, že byl schopnej jet v tom humusu tak dlouho.
Pawel je v pohodě
Zkouška psychické odolnosti pokračuje. Místy vystřídá bahno kupa stromů přes cestu. Konečně sjezd loukou k Váhu. Check point 3 prej už skončil, ale to přežijem. Když znenadání, přímo na stezce mezi keři podél řeky pár stanů. Valaši v čele s Přemkem opět nezklamali. Zbudovali tady za větrem prodlouženou dvojku. Oficiální CP3 na větrné hůrce nad Trenčínem logicky zboural první vánek. V tom stresu ze štěstí, že vidím kamarády, jsem sežral prakticky komplet krabici buchet. Dodatečně se kaji a omlouvám. Jsu váš nekonečný dlužník, přátelé.
Tady stál CP3 než ho odnes vítr
V náhradním CP3 u Váhu
Celé dopoledne bez deště … jednoho to plní nervozitou. A už je to tady. Prší. Kamarádi balí kemp a jedou do suchých teplých domovů a my se Slávkem (pár dní jsme se neviděli.) se vydáváme znovu na trasu. Hore do kopca a pak dolů do vsi Omšenie. Za normálních okolností bych sjel do dědiny za pár minut. Teď se dostávám dolů po zadku nejmíň půl hodiny. Bahno utřít trávou, a zkonsolidovat se v hospodě. Sešli jsme se tu s Pawlem a na kopci Baske – převýšení z Omšenia necelých 900 metrů – jsme se sešli jen já s Pawlem.
Nad vsí Omšenie
Mezitím přestalo pršet. Slavo zůstal kdesi, prej v seníku u cesty. Vůbec si ten seník napamatuju. Vyhrabal jsem se nahoru, už se stmívalo. Pawel už měl rozdělaný oheň, z toho dřeva mokrého jako hnůj. Je fakt dobrej. Na pasece stojí velká chata a malý domeček s obyvatelnou půdou. Spí se na matracích. Usínám aniž bych dopsal smsky kamarádům. Jak říká Silva – doporučuju 1000 mil všem, co mají problémy s nespavostí.
Ujeto 52,09 km / 2188 m převýšení. Teda sory, ale i když se snažím sebevíc, nemám dojem, že bylo dnes líp než včera.
Než jsem se vytřebal na Baske, Pawel už má oheň
Hmla na Baske
16. den - pondělí 18. července
Pawel dnes vstával brzo. Dostihl a předehnal mě už na Homolce. Znovu jsme se potkali před samoškou v Čavoju. On odjíždí, já jsem zrovna přijel. Víckrát jsme se neviděli.
Strážovské vrchy
Je potřeba se soustředit a dobře naplnit břich. Následuje pověstný výstup na Maguru. Necelých 900 metrů převýšení. Od sámošky jsem vyrazil po 13. hodině. Dost dlouho stoupám po pěkné cestě, a pak hodně dlouho korytem plným velkých šutrů rovnou přímkou nahoru. Na vršku jsem byl v půl šesté. Vítá mě cedule OBČERSTVENIE PRE MÍLIAROV … zlatí hoši, díky. Tady obzvlášť bodne! A pod cedulí bedýnka plná prázdných pomačkaných obalů. Hořké to zklamání. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Cesta na Maguru
Večer jsem se konečně dostal do nížiny, do údolí řeky Nitry. V Kanianke je jen výčap. Nic pro mě. V Lazanoch perfekt hospoda. Než jsem tam skončil, je skoro tma. Do oka mně padla chalupa evidentně opuštěná, s cedulí NA PRODEJ. Z předzahrádky domu naproti kouká chlapík, tak se s ním jdu domluvit. Nečekaně přišlo pozvání na noc k nim. Paní je kadeřnice. Spím v salonu na matracích na zemi. Dnes vůbec nepršelo, až teď večer chvilku. Všechno jednou skončí, jen vesmír a bahno slovenských hor jsou nekonečné.
Dnes to bylo 50,52 km / 2289 metrů. Postupujem zoufale pomalu, ale nic neuspěcháš.
Bivak v kadeřnickém salonu
17. den – úterý 19. července
Svěžest a elán prvních týdnů se vytrácí. Dnes to bude náročný. Přes dost velký kopec mířím do Turčianských Teplic. Tvrdej je chlebíček mílaře. Pomalu stoupám po zvětralé cestě. Tady, kdyby se na mě sápal medvěd, nedokázal bych zrychlit, abych mu ujel. Ztrácím rovnováhu a padám na bok. Škaredě jsem se zranil o lanko přehazovačky na holenní kosti. Následek ztráty koncentrace. Není to po prvé. Tahle jízda non stop maximálního vypětí, trvá už příliš dlouho. Ani dnes to nebude jednoduchý. Vpředu trčí Križná až do mraků.
Mezipřistání v sámošce v Tepliciach a pak v reštauráciji Bartoška pod sedlem Šturiec jednoho udrží v jakž takž provozuschopném stavu. Předpředpředloni, na trase opačným směrem, jsme z Križné až do Teplic sjeli tvrdou cestou pro auta. Dnes se motám hore dole močálem a pralesem.
Konečně na Šturci. Po silnici lítá jeden motocykl za druhým. Je to jejich oblíbené rejdiště. Zadní kolo měkne a dofouknutí pomůže jen na chvilku. Samozřejmě že prohmatám vnitřek pláště, jestli v něm není zapíchnutý trn, než dám novou duši. A za chvilku je kolo znovu prázdné. Zkoumám plášť ještě pečlivěji než předtím. Nic. Až kolemjdoucí čundrák trn nahmatal. Ojojoj! Já jsem plášť projížděl prsty jen jedním směrem. Chyba. Bylo to po srsti toho sviňa trnu, takže jsem ho nenahmatal. Teď už je dobře. Kosa je úměrná k nadmořské výšce, ale teplo z krkolomného výnosu bejka po červené značce ze mě ještě nevyprchalo. Mrholí, ale neprší. Hustá mlha na Križné mně náladu nekazí. Nejsu tady kvůli výhledům. Z Turčianských Teplic jsem sem nastoupal 1650 metrů – strašný.
Na Križné
Do doliny do Liptovských Revůc jsem se dostal až k večeru. Penzion Horec je nejlepší široko daleko. Vždycky si umiňuju, že si budu fotit plné talíře, ale málokdy se to podaří. Jeden, při pohledu na tu baštu, zapomene na všechno kolem. S domorodou mládeží jeden moc nepokecá. Mají svoje témata. Chlap otravuje prostředí strunovou sekačkou, ale tomu člověk neuteče. Pokrok holt nezastavíš. Je 8 hodin. Ještě kus popojedu. Jen jsem vyrazil, začalo pršet. K tomu ta zima. Tak mě to zlomilo, že jsem se vrátil a vzal jizbu za 12€. Byl to jediný nocleh za peníze. A zbytečný. Pršelo jen asi deset minut.
68,97km /3279 metrů. Z toho pomalého postupu na mě leze depka. A jako na potvoru, nikde žádný psychoterapeut.
18. den – středa 20. července
Dnes překonám dva velké kopce. První hned po ránu za Liptovskou Lužnou, 500 metrů nahoru, kousek dolů a na Raztocké sedlo už je 400 výškových metrů. Teď pojedu dlouho podhůřím Nízkých Tater. Panoráma Vysokých Tater přes údolí Váhu bude parádní. A cesty začínají být sjízdné. Bahno viditelně osychá. Okrem pramenišť, míst upravených lesáky a tak. Na rozdíl od českomoravských kopců, na Slovensku nejsou na trasách turistů přístřešky. Někdy je příjemné sednout si tak, že máš nohy níž než zadek. V hospodě není problém. V přírodě volím kládu, balvan a podobně.
Okrem pramenišť, míst upravených lesáky a tak.
Večer mě zastihl v Liptovském Hrádku. Před chvilkou vydatně krátce sprchlo. S potěšením konstatuju, že úsek zeleného pekla podél Váhu je vypuštěn. Jedu po normální cestě. Ještěže tak. Kdoví, jestli ty místa nejsou pod vodou. Řeky jsou plné až po okraj. Rozkládám se v rozestavěném domě na druhém konci Hrádku. Ještě opravit další defekt – poslední na Mílích – a můžu usnout.
Dnešní výkon – 69,26 km / 2746 m. Magická hranice 70km / den zůstala nepřekonaná. Koukám, že tím podhůřím Nízkých Tater to zas taková rovina nebyla.
Trasa 1000 mil v česku
Trasa 1000 mil na Slovensku
Pokračování příště...
Honza Vlasák
