Pit stop ve Flagstaff
Jsou dny, kdy se vzbudíte a víte, že dneska to bude ono, že dneska je váš den. A to se právě stalo. S ohromnou jistotou jsem věděl, že dneska budu pokračovat na včerejší vlně a že mě nic nezastaví a ničím se nenechám odradit ani rozptylovat.
Ráno za Pine Grove campground
Vleže ve spacáku žvýkám chleba s uzeným, moc mi to nejde, tak si to nechám na později a snídám jen samotný kus sýra. Během dalších deseti minut mám sbaleno a v 5:10 jsem na cestě. Teplota dva stupně, náhorní planina přes 2 100 m n.m., blížící se rozbřesk, zpěv ptáků, v dálce obrysy vysokých hor. Tohle je romantika.
Jezera před Flagstaff
Za hoďku a půl, tedy před sedmou přijíždím k oplocenému areálu. Míjím Lowelovu observatoř, ze které objevili planetu Pluto. Já byl rád, že jsem objevil branku v plotě a mohl jet dál.
U hvězdárny
Čtvrt hodiny poté vjíždím do lesa. Hned na kraji je branka a za ní leží kolo a nad ním je svalený chlap jako hora. Je oblečený do vlněných podkolenek, návleků a vlněné mikiny. Asi jsem ho vzbudil a vypadá dost sešle. Je to určitě ten jezdec, kterého jsem v noci viděl klepat kosu v S.O.L. spacím vaku pod mostem. Chraptivým hlasem se mě ptá na jméno a pak mě poprosí, zda bych mu nemohl prodat dvě tužkovky do navigace.
Přepočítám své zásoby a když vidím, že by to mělo tímhle tempem s rezervou vyjít, tak mu baterky věnuji. Přitom ho požádám o natočení videa na můj telefon. Rozvykládá se o tom, že je Bret Stepanik z Wisconsinu, že jede na pevném singlspeedu a že zkoušel jet beze spánku, ale že je se silami v koncích. Jo tak to byl ten důvod, proč po odpadnutí Neila a výpadku Hanocha po dva dny vévodil pořadí!
Prý doufá, že se ještě vzpamatuje a zlepší se a oproti předchozím ročníkům projde Grand Canyon pod 18 h a závod zakončí v sobotu ráno. Já si uvědomuji, že vlastně nevím co je za den. Dozvídám se, že je čtvrtek. OK, takže směle odhaduji, že bych chtěl zakončit v pátek večer. Jenže mě čeká spousta kilometrů a jedna převeliká díra.
V tom nás dojíždí Rick a Adrianem. Mám radost, že jsem se v noci překvapivě posunul před ně. Krátce pokecáme, necháváme Breta odpočívat a ve třech vyrážíme svižně dál. Po chvilce však zjišťuji, že jedeme až příliš svižně. Ještě pár singlíků zkouším držet jejich tempo, ale pak si raději vystoupím a nechávám dvojici poodjet. Když chceš zrychlit, tak zpomal, vybavuji si zlaté vytrvalecké pravidlo. Na můj styl závodění je to opravdu hodně nezvyklé. Ale dneska jsem morálně silný a nepochybuji, že rozvržení sil se mi vyplatí mnohem více než obvyklé nahánění se se soupeři. Navíc dostávám hlad, takže šacuji řídítkovou brašnu a vyjídám tenčící se zásoby.
Hory před Flagstaff
Můžu si to dovolit. Flagstaff je už jen přes kopec. Je to jediné město přímo na trase. Má 70 tisíc obyvatel a je plné všech těch obchodů a restaurací, které běžný člověk už moc nevnímá, ale ultramaratonec po 8 dnech v divočině vyloženě vyhlíží. Je zde výborný outdoorový obchod REI, kde je možné od 8 do 20 h nakoupit nač si vzpomenete.
Mnozí účastníci ATR zde kupují trekové hole do Grand Canyonu nebo nové tretry. Já to však s holemi umím jen na běžkách a tretry jsou jakžtakž v cajku. Navíc jsem si pro jistotu u Roosevelt lake koupil vteřinové lepidlo, kdyby měly tendenci rozpadat se zrovínka v Canyonu.
Flagstaff namísto místa odpočinku a nakupování paradoxně chápu jako šanci dostat se vpřed v pořadí. Mick Dicken zde spal a zdržel se 8 hodin. Adam Hale vstal ještě dříve než Bret, kterého jsem předjel hned po ránu, ale ve městě pak pobyl 6 hodin. Rick s Adrianem věděli, že po nich jdu, ale i oni navštívili Mac Donalds a čas strávili i v dalším obchodu. Ale já si šel za svým a rozhodl se riskovat. Projel jsem jihovýchodní část města plnou obchodů a občerstvoven. Centrum města objel po cyklostezce vedoucí lesíky a loukami, projel severní částí až k mému poslednímu bodu zájmu v navigaci.
Žádná restaurace, žádný Donald, žádný mega či malo obchod, ale poctivá malá Schellka, to byl můj plán! Na benzince je totiž všechno po ruce a je zde nejmenší riziko prodlení. A taky, že jo. Dva hamburgery, tři koblihy a dvě půllitrové kafe na místě. K tomu čtyři tortily a dvě bagety do brašen s sebou. Colaloka a nějaké ty čokoládky a gumové bonbony do kapes. Na čtrvt hodiny při jídle nabít mobil. Samozřejmě odskočit si na WC, navíc tam spáchat hygienu, včetně vyprání kalhot i dresu a hurá dál. Neuplynula ani půl hodina a já vyrazil znovu na cestu.
Schellka za Flagstaff - s doplněnými zásobami vyrážím dál
Přes kopce a pláně s nedostatkem vody
Stoupaje nad Flagstaff, volám (za jízdy) Denisovi. Byli jsme domluvení, že se mu zde ozvu, aby mohl naplánovat svůj příjezd do cíle. Denis zní starostlivě. Prý mě sleduje a jedu dobře, ale velké obavy má o Mirka. No to já měl taky, mnohokrát jsem na něj cestou myslel. Hlavně když jsem zdolával technicky náročné pasáže, protože vím, že ty on zrovna nemiluje. Navíc si ze svých všech kol musel vybrat hardtail, jelikož jiné kolo do svého pražského apartmánu 1+0 nenacpe. Zkoušel jsem mu volat, ale marně. Poslal jsem mu několik SMS i whatsapp zpráv, ale naposledy mi napsal včera, kdy byl za Apache lake, že řeší hodně defektů a jede proti brutálně silnému protivětru.
Denis mě informuje, že Mirek je více než den za mnou a stále ztrácí, má o něj starosti a odhaduje, že s takovouhle nestihne pondělní letadlo. Zkouším ho uklidnit: Denisi, on na to nevypadá, ale Mirek je fakt velký bojovník. Navíc mu s jeho angličtinou nezbývá nic jiného než bojovat a nějak se do cíle dohrabat.
Denis mi říká, že mi věří, že bych dnes mohl dojet ke Grand Canyonu na North Rim. To mi vyráží dech. Je po 11 hodině a ke Canyonu je to ještě 100 mil. Navíc přes kopce přesahující 2 600 m n.m. Ale Denis trvá na svém, když prý si povedu, tak jako dosud, tak tam dojedu ještě dnes. Dobře Denisi, zkusím to. Díky moc za podporu, potkáme se zítra nebo pozítří v cíli.
Pokládám telefon a znovu zkouším volat Mirkovi. Znovu není na signálu. Nedivím se, já na něm poslední dva dny taky byl jen chvílemi. Navíc šetříme baterky a jedeme většinu času na mod letadlo, tedy odpojeni od GSM, LTE a všech těchto civilizačních vymožeností. Tak aspoň posílám pozdravnou a povzbuzující SMS, že od konce Mogollon rimu už je trasa jezditelnější.
Stále stoupám, ve výšce 2 300m n.m. najíždíme na 25 km doporučenou objížďku pojmenovanou Hart Praire Detour. Je celá po silnici, respektive lesní cestě. Důvod je jasný, originální Arizona trail vede po pěšinách co by kamenem dohodil (a zbylé 2 kilometry došel) od nejvyšší hory Arizony Humhpreys peak (3 851 m n.m.). Ve vyšších partiích je tam spousta sněhu. Ten se objevuje i kolem mě, ale na cestě mi to nijak nevadí.
Nejvyšší bod
Ještě si zvěčním kolo na sněhu a už prudce svištím 2 km dolů, pak 3km stoupání po US180, odbočka vpravo a je tu Hart praire road, která vede v táhlých pozvolných zatáčkách výš a výš. Po prozkoumání stránky na trackleaders.com se dozvídám se, že jsem předjel Ricka, Adriana i Adama a všem za mnou se rychle vzdaluji. To je pro mě ta správná vzpruha. Ještě zvyšuji úsilí a velmi svižně vyjíždím až na vrchol k Fern Mountain (2 667 m n.m.). Začíná mírně pršet, v dáli se blízká. Krásně se mi dýchá, jízda nahoru na jeden zátah, sjezd po horské cestě dolů. Čirá radost, zpívám si a jsem plný síly.
Jsem plný síly.
No samozřejmě, že se to trochu pokazilo - opojen tou nádherou kolem, jsem přejel odbočku a musel se půl kilometr vracet do kopce. Na oplátku jsem však zahlédl sivého vlka běžícího lesem podél trailu. Vzpomněl jsem si na Štěpána Stránského z Wolfmana a zavyl jsem vlkovi na pozdrav ještě než stihnul zdrhnout. To už jsem ale jel po trailu, tedy pěšině. Skoro 15 kilometrů národním parkem Coconino.
U Cedar Ranch měly být zásoby vody. Všechny předchozí značené zdroje vody mi v mapě na Locusu seděly, takže na tenhle jsem už celkem spoléhal. To jsem neměl dělat. Na křižovatce byly jen prázdné kanystry a u ranče jsem našel jen zapáchající nádrž pro zvířata. Místní kovboj mi poradil, že když pojedu po trase, tak po 5 mílých dojedu k dalšímu vodnímu zdroji. A tak jsem jel. A zdroj opět nenašel. A to už mi povážlivě voda docházela, vlastně už mi došla úplně. A do toho se paradoxně spustil déšť kombinovaný s vichřicí. Snažil jsem se jazykem nějaké ty kapky zachytit, ale moc mi to nešlo. Trochu vody jsem získal aspoň ze záhybů goretexky, ale stačilo to tak na zvlhčení rtů.
Bez vody přes pastviny za Cedar ranch
A tak jsem ujížděl před bouřkou a zároveň pátral po zdroji vody. Potkal jsem několik stád krav, ale žádné napajedlo. Potkal jsem i hikery s mobilní aplikací plnou míst, kde lze vodu nabrat, ale ani tipy od nich mi nepomohly. A tak jsem po více než třech hodinách a 50 km od Cedar ranch dojel k nádrži Anderson tank. Tam jsem přelezl ostnatý drát a ze zabahněné louže nabral litr žluté vody do vaku s filtrem, který mi předevčírem dal Paul.
Tu jsem se rozhodl vést jen jako zálohu pro případ nouze, nějak jsem nevěřil, že by filtr Catadyn byl schopný všechnu tu žlutou nechutnost odstranit. Naštěstí jsem po 10 km narazil na zrezivělou nádrž s nápisem Russel tank. Vyšplhal jsem po žebříku nahoru a zjistil, že je prázdná. Ale když jsem se na žebříku otočil, tak jsem zeshora uviděl u stezky jakési necky plné vody.
Plním oba bidony a opět jsem zachráněn.
Kompletní fotogalerie »
...pokračování příště....
Pavel "Margl" Macháček
