Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Arizona Trail Race, 17. díl: Přes promrzlé pláně

2.12.2020 07:26

Grand Canyon zdolán v jednom předlouhém dnu. Pocity se ve mě přelévají. Hrdost, euforie, ale postupně převládá únava. A taky zima (je kolem nuly), hlad a především žízeň.

Bookmark and Share

2700 m n. m. Kaibab Plateau

 

Regenerace na North Rim

 

Mačkám tlačítko na tabuli. Na jižní straně z trubky pod tabulí vytékala pitná voda. Tady nic. Nalézám kámen s kohoutkem, po několika úderech kamenem se mi ho podaří otočit. A zase nic. Obejdu prázdné parkoviště, najdu jen zamčené WC. Přitom v mapě v Locusu zde mám vyznačený bod s pitnou vodou. Nic, nic. Takže nic naplat vytahuji filtr a do pitného vaku nabírám čúrek vody z tajícího špinavého sněhu. První dvě mrazivé deci po dvaceti minutách usilovného hledání vody. A znovu plním vak a přidávám do něho i břednoucí sníh. Jde to velmi pomalu, ale přece jenom se mi daří nějakou tu vodu z filtru vymačkat.


Mezitím na North přibíhá dvojice běžců. A po pár minutách další. Když mě vidí vyrábět vodu ze sněhu, nabízí mi svoje zásoby z běžeckých camelbacků. Je po 22 h, ve tmě museli běžet dvě hodiny a mě předtím bylo divné, co je to za světélka za mnou. Namísto soupeřů se na parkovišti postupně shromáždí deset běžců, většina mi odleje pár deci a za chvíli mám plné oba bidony. Navíc je ta voda zahřátá od jejich upocených zad, takže jí lze bez problémů pít i v této kose. Po chvíli se běžci loučí a k mému údivu sbíhají zase zpátky na dno kaňonu do kempu.


Kolo už mám smontované, na sobě všechny teplé věci, takže můžu vyrazit dále. Je pár minut před 23. h. Všude mimo cestu je vysoká vrstva polozmrzlého sněhu. Je tedy jasné, že dál po originální trase na kole ani vedle něho nemůžu. Volím tedy povolenou Kaibab Plateau objížďku po silnici. V mapě vidím, že měří 70 km a na prvních pár kilometrech budu muset vystoupat do 2 700 m n.m. Euforii z přechodu kaňonu pomalu, ale jistě přebíjí spánkový deficit. Spal jsem hodinu a celý den šlapal po svých s velkou náloží. Teď už o nic nejde a dojezd si chci užít a ne protrpět.

 

Hledám místo k přespání. Jenže všude kolem je pořád jen sníh. Několikrát zastavuji a zkoumám odtátá místa na straně podél silnice. Až na počtvrté jsem spokojen a o půl dvanácté uléhám oblečen do všeho co mám do spacáku zastrčeném do S.O.L. žďáráku. Mrazivá a jasná obloha je opět plná hvězd. Budík nařizuji na třetí hodinu, to aby mě někdo přece jen nepředjel. Usínám jako do vody hozený.


Přes promrzlé pláně

 

Budím se ve tři v noci na první zvonění. Je taková kosa, že na odložení vstávání nemám odvahu. Navíc dneska frčím do cíle. Vyhrabu se z pelechu. Máchám rukama a podupávám. Napít se nemůžu, protože mi zamrznul bidon. Druhý ještě trochu tekuté vody obsahoval - po chvíli třepání a mlácení o zem jsem z něho pár doušků z pod ledu vydoloval.

Pozor, bizoni!


Bleskově balím a po deseti minutách vyrážím ku cíli. Stoupání mě solidně zahřeje. Přelézám zátarasy uzavírající cestu autům. Vyjíždím na pláně, které připomínají spíše Kanadu než pouštní stát. Ale to nevadí, jsou překrásné a já si užívám každé šlápnutí.

Keibab Plateau ala Alaska

 
Silnice je pustá a prázdná, ale po třech hodinách ticha na mě někdo křičí z náspu nad cestou. Nějaká mladá slečna stojí před stanem postaveným na sněhu, radostně mává a přeje krásný den a šťastnou cestu. Těžko si představit lepší motivaci pokračovat dál.

Silnice na Keibab Plateau

 

 Pak jsem vyjel do míst, kde byl před 13 lety obrovský požár a většina stromů zhořela a zbyly po nich seschlé kmeny. Toto území se táhlo dalších 15 km a končilo kousek před Jacob Lake.

Keibab Plateau po požáru

 
A Jacob Lake bylo poslední místo, kde se dalo sehnat něco k jídlu, které mi pro změnu zase docházelo.

 

Třetí flek u Jacob lake


O půl osmé jsem dorazil k Jacob Lake. Benzinka i obchod s restaurací měly zavřeno. Před restaurací jsem potkal dva utrmácené, ale usmívající se hikery. Potřeboval jsem doplnit vodu, tak jsme se dali do řeči.

Urazili nachlup stejnou cestu jako já, ale vyrazili o měsíc a půl dříve. Prý když se zadaří, tak do cíle ATR dorazí zítra po 43 dnech. Neuvěřitelné. Jim zase přišlo neuvěřitelné, že já vyrazil před devíti dny.


Dali mi vodu a čínsky vypadající hiker zvaný Four shoes (nesl si náhradní lehké boty do kempu, takže ostatní z něho měli srandu) mi přes svůj mobil zpřístupnil data. A já po dvou a půl dnech bez signálu zjistil, že jsem na třetí pozici a nejbližší jezdec za mnou má ztrátu více než 6 hodin. Objímám se s chodci a okamžitě odkládám odjezd a čekám na otevíračku.

S hikerem u Jacob Lake


Po čtvrt hodině nás vpustili dovnitř a my se usadili kolem baru, uprostřed kterého chystala indiánka nějaké pochutiny. Já se svojí vynikající english se zmohl akorát tak na ham and eggs, ale už jsem jim nedokázal vysvětlit na jaký způsob ty vejce chci udělat. Po vyjmenování cca pěti verzí jsem zvolil „traditional“ a dostal taková lepší volská oka. Po chvíli k nám přišel nějaký pán v kovbojském, přeptal se chodců zda jdou ATR od Mexika a zaplatil jim snídani. Tomu říkám podpora. Kluci pak vyrazili dál po svých a já ještě chvíli nakupoval zásoby, abych měl v cíli z čeho regenerovat.


Za čtvrt hodiny jsem kolem nich prosvištěl ve sjezdu šedesátkou, zamával jim a pomyslel si, že už je asi nikdy neuvidím.

 

Kompletní fotogalerie »

 

...pokračování příště....

 

Pavel "Margl" Macháček

Diskusní fórum pro: "Arizona Trail Race, 17. díl: Přes promrzlé pláně"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |