Mirek Indián Franěk měl neskutečně velký počet defektů (prý přes dvacet) i tak na svém hardtailu každou noc dojížděl a znovu předjížděl jezdce za jezdcem. Své pomalé tempo, nástrahy trasy a všechny technické problémy nahrazoval neuvěřitelnou houževnatostí, trpělivostí a nasazením.
Tam kde já jsem nalézal kanystry s vodou od fanoušků závodu, nacházel už jen ty prázdné kanystry. Tam kde já si na fullu pohrával se singltreckovými sjezdíky, on opatrně tlačil svůj hardtail. Před Grand Canyonem dokonce zlomil péro v přehazovačce. Podařilo se mu ho nahradit napnutým kusem gumy z ustřižené duše tak, že měl k dispozici skoro přesně polovinu, tedy celých 5 řadících stupňů.
Já dávno v cíli a Mirek před Grand Canyonem
O jeho přístupu svědčí i (ne)veselá příhoda: když ho hned první den celého zeleného a ze slunce uondaného s nastupujícím úpalem předjížděli starostlivý jezdci přestával zvracet a svojí brilantní indiánskou angličtinou odpovídal nacvičenou větou: „Yes, OK, ready!“
S Denisem jsme s obavami sledovali jeho postup a přes SMS ho odrazovali od vstupu do Grand Canyonu. Zprávy neobdržel a i kdyby, stejně by tam nejspíše vlezl. Přechod kaňonu mu zabral skoro 21 h. Měl jsem o něho veliké obavy, jeho postup mi přišel neskutečně pomalý a já věděl, že má špatné ploténky a že nejspíše před sestupem odložil spoustu věcí, aby byl co nejlehčí.
A Mirek na tom by fakt mizerně. Cestou dolů, kde já se ještě radoval a fotil o 106 si udělal jen několik památných fotek…většina je s veverkou, kterou zahlédl na skalisku vedle stezky ????
Památeční fotky s veverkou
Neměli jsme o Mirkovi zprávy a bylo jasné, že časově je s dojezdem za hranou nebo totálně na limitu našeho plánovaného odletu. Jel jsem tedy Mirkovi 70 km naproti od Jacob Lake po silnici zavřené pro auta. Překonal jsem noční déšť přecházející do sněhové přeháňky i další spánkovou deprivaci. Zoufale jsem ho hledal ve čtyři ráno na North rimu. Nalezl jsem jen jiného totálně vysíleného závodníka, kterého jsem probral ze spánku a vyzvídal zda neviděl cyklistického Indiána. Neviděl.
Nakonec jsem odložil kolo vedle znovu spícího závodníka, vlezl do kaňonu a našel Mirka půl kilometru pod vrcholem jak se potácí s kolem na zádech a baterkou v ruce. Měl nepřítomný pohled, ale byl živý a kupodivu zdravý.
Indián u North Rim
Poté co se dohrabal na vrchol a trochu si odfrknul jsem mu opatrně sdělil, že by bylo nejlepší, kdyby to v Jacob Lake vzdal. Letadlo nám totiž startovalo za 16 hodin a já odtud dva dny předtím do cíle potřeboval 9 hodin. A to jsem byl trochu vyspalý a ve výrazně lepší kondici. No a z cíle na letiště to bylo 6 hodin jízdy plus balení kol do krabic. Prostě smůla, stihnout jsme to nemohli a i k Denisovi těch 70 km bychom měli dojet do 10 h, tedy za 5 hodin.
Ale Mirek trval na dokončení závodu. V podstatě mě přemluvil, že odlet nějak odložíme, jen aby se do cíle nějak dohrabal. Rychle kompletoval kolo a vyrazil bez odpočinku k cíli. Jenže další potíž bylo počasí. Už cestou pro Mirka mi větší část cesty pršelo. Poté, co jsme vyrazili společně k cíli se zvedl protivítr a déšť se znovu míchal se sněhem. Mirkovo tempo bylo prachmizerné a stále klesalo. Po hodině jsme vystoupali do 2 700 m n.m. a já už na něho víc čekal než šlapal do pedálů. Byla mi kosa, ale Mirek se doslova klepal. Bundu mokrou skrz naskrz na rukou navlečené mokré ponožky. Sundal jsem svoji ultralehkou goretexku a donutil Mirka si ji obléknout.
Půjčil jsem promrzlému Mirkovi bundu
Mirkovi moc nepomohla, zato já měl po 10 minutách péřovku jak od hastrmana. Rozklepal jsem se taky. Zbýval jediný plán. Dotáhnout to ještě tou mizerií 10 km do místa, kde jsem viděl zavřený opuštěný obchod. Tam uložit Mirka někam pod střechu do spacáku a vydat se k Jacob Lake pro pomoc. Denis měl domluveného šerifa, který mu měl ráno odemknout závory. Ale na to už nedošlo a stejně by už nejspíše bylo pozdě.
Štastný konec
Stal se totiž zázrak. Zpoza kopce se objevil náklaďák a já se mu postavil do cesty. Mával jsem oběma rukama a tvářil se tragicky. Řidič zastavil a přes stažené okénko jsme se domlouvali. Otočit to fakt nechtěl. Ale když jsem mu řekl, ať se podívá na Mirka a že ten bez pomoci nejspíše zmrzne, tak povolil. Pronesl několikrát velmi neslušný emerický výraz pro soulož a otočil kamion.
Kola jsme naložili dozadu a nacpali se do kabiny. Topení si nechali vytočit na maximum a tradá do Jacob Lake.
A i pak to šlo ráz na ráz. Denis nás nahnal do sprchy, sbalili jsme kola do krabic, dali je na střechu a tradá do Phoenixu. Pak šup do letadla. Celý let jsme oba totálně prospali, já se vzbudil až při klesání v Londýně, Mirek zaspal i jídla.
Přestup v Londýně a naše dobrodružství skončilo v matičce stověžaté, kam nás na letiště přišli pozdravit naši nejbližší i s transparenty.
Uvítání po přistání v Praze
Dovětek
A tak jsme projeli Arizonu a můžeme říci: „Stálo to za to!“ Mirek už zřejmě nikdy nepojede Tisíc mil a ve své garsonce bude vzpomínat na vysoké hory a otevřené pláně s dalekými rozhledy po majestátní krajině. Ale ne nadlouho. Za pár měsíců, dříve než skončila další zima se Indián a bílý muž vydali k protinožcům. Tentokrát už jeli opravdu společně coby dvojice. Naše heslo bylo „Aotearoa!“, ale o tom třeba zase někdy jindy.
Vzhůru za dalším dobrodružstvím, čeká nás Aoteaora, cykločundr napříč Novým Zelandem.
Tedy pokud vás to zajímá, protože připravit tenhle report bylo časově fakt o dost náročnější než samotný závod. A vaše čtení muselo vzít spoustu času také. Tak mi dejte vědět do komentářů zda se to líbilo a zda chcete někdy v budoucnu nášup.
Margl a Indian na mostu do nikam. Bridge to nowhere in New Zealand.
Pavel "Margl" Macháček