Aktuality

Středobodem celé akce je kemp Peklo u Komárovského rybníka. Místo, kde se stanuje v borovém lese. V letních parnech je to určitě příjemné, nicméně závodníkům, kteří chtějí mít své zázemí poblíž cíle, to trochu komplikuje život. Mezi stromy, kořeny a pařezy se totiž vejde jen opravdu omezený počet aut. A protože každoročně počet účastníků vysoko přesahuje tisícovku, zaplní se záhy okolní louky i silničky zaparkovanými vozidly. Snad to místním příliš nevadí a jednou ročně to vydrží. Zatím se to naštěstí neprojevilo nijak negativně, jako například u kolproživotního závodu Transbrdy, kde letos neznámá pochybná individua (těžko hledat slušná a výstižná slova) závodníky poškodila přeznačením trasy, o nebezpečném uzavření závory ve sjezdu nemluvě! Doufejme, že Český ráj zůstane i v příštích letech i rájem cyklistickým.

 

Prozatím tomu všechno nasvědčuje. Každoročně je po příjezdu do zázemí závodu patrná velká praxe při organizaci. Jako tradičně jsem proto nezaznamenal žádné problémy se zajištěním trasy, která po loňském zkrácení z technických důvodů měla letos původní kilometráž. Ani doprovodné záležitosti jako je bufet na trati či jídlo v cíli, nezůstaly ošizeny. Je sice pravda, že některým závodníkům obvykle podávaná sekaná po dojezdu příliš nevyhovuje, ale druhou variantou bývá těstovinový salát, který uspokojí náročnější strávníky. Já však pravidelně volím první možnost, takže to nedokážu posoudit.

 

Jak již bylo řečeno, jedná se o závod, který má obvykle velmi vysokou účast, což je spojeno i s nutným včasným odjezdem k řazení do koridoru pro jezdce, kteří nemají první vlny. Na dlouhé úzké lesní cestě není mnoho prostoru a tlačit se kupředu jednoduše nejde. Přesto mě při rozjíždění hodinu před startem překvapilo, že první řady druhé vlny už jsou zaplněny. To se mě naštěstí netýkalo a mohl jsem v klidu rozhýbávat nohy v úvodní části závodu, především pak vyzkoušet, jak to pojede v prvním prudkém kopci směrem k Meziluží.

 

Nevypadalo to sice špatně, ale už během rozjíždění se ukazovalo, že i když to jede obstojně, forma ještě úplně nenaskočila a mému výkonu chybí špička v maximech. Ale zpět ke startu. S ohledem na zmíněnou vysokou účast je potřeba zmínit, že do první vlny, kde by člověk čekal jen zkušenější jezdce, se dostane i nejeden „plašan“, který má problém po startu včas nakopnout pedál a vyrazit. To samozřejmě vyvolává hned na začátku problémy a hrozí nebezpečnými komplikacemi.

 

Obešlo se to naštěstí bez pádu, ale nutnost dotahovat čelo balíku zůstala. V úvodních kilometrech po silnici to sice není až takový problém, i když je počáteční rychlost docela velká. A hned na to přijde ostrá pravá a prudké stoupání. Ačkoliv jsem počítal, že naberu ztrátu, letos to nevyšlo nijak ideálně a ani v dalších stoupáních před sjezdem ke hradu Kost se mi nedařilo chytit správné tempo. Odjela mi proto skupina, ve které bych měl podle předpokladů v pohodě vydržet. Opravdu tomu pořád ještě něco chybí.

 

Mírně rozladěný nečekaně velkým propadem jsem zabíral okolo Kosti a přes Libošovice dál směrem k Troskám vévodícím celému kraji. Asi jako pokaždé velmi aktivně, často na čele skupiny s vidinou dojíždění závodníků před námi. V této části trasy mě vyloženě překvapovala závodnice týmu Eleven Mercedes Mitas, jež jela snad ještě aktivněji než já a často tahala špici doslova jako o život. Někde v kopcích okolo Hrubé Skály ale asi odpadla.

 

Ustálila se tak skupina, která držela pohromadě po celou druhou půlku závodu, možná s menšími změnami. V úvodu vzpomenuté příznivé podmínky pro cyklisty v Českém ráji potvrzovalo i velké povzbuzování lidmi přihlížejícími z pohodlí výletních restaurací. To jsem v menší míře zaregistroval už v Libošovicích, ale nejlepší atmosféra panovala ve vesnici Skokovy, kde byla přeplněna nejen zahrádka hospody, ale i nedaleká silniční křižovatka. Opomenout nelze ani diváky obvykle vyhledávaná zatáčka u hradu Hrubá Skála, kterou jsme projížděli o několik kilometrů dříve.

 

Za rybníkem Žabakor přichází poslední docela obávaná část trasy. Silniční kopec přes Dneboh na Mužský. Nezřídka v něm totiž po předchozích rychlých kilometrech docházejí síly. Letos se mi asi poprvé podařilo nenechat se utrhnout. Je tedy pravda, že tentokrát moje skupina zdolávala závěrečné výškové metry poněkud rozvážněji, sice ne pomalu, ale bez velkých nástupů, jak se často stává. Zpětně si říkám, že jsem to tentokrát měl zkusit já. Nestalo se, tak snad za rok. Rybník Žabakor

 

Sjezd po louce dolů zpět do Branžeže utíkal opravdu svižně. Za mokra tráva v šikmém svahu docela klouže, tentokrát však bylo úplné sucho, takže to šlo pustit bez váhání. Úplný závěr závodu mám ale trochu pokažený. Na hrázi rybníka těsně před cílem jsem se snažil dostat před jednoho jezdce, jenže ten mě dvakrát nebo třikrát vyvezl mimo trať, přičemž naposledy to málem skončilo špatně. Jen těsně jsem nevletěl do kovové zábrany na kraji hráze, potažmo neskončil přímo v rybníku. Uznávám, že vlnu občas hodí nedopatřením každý, chyby dělám i já. Pokud se ale podobná věc stane krátce před závěrečným nástupem, navíc opakovaně, tak to za náhodu či nedopatření rozhodně nepovažuju.

 

Přes závěrečné rozladění to byl letos povedený ročník, k čemuž samozřejmě přispělo i téměř letní počasí, navozující opravdu příjemnou atmosféru. Subjektivně mi ji trochu zkazil výsledek, který je téměř stejný jako loni – 16. místo v kategorii a 57. celkově. To opět dokazuje menší stagnaci výkonů, ale forma snad co nejdříve naskočí v plné míře. Je přece jen ještě stále začátek sezóny.