Snídaně se nesla ve stejném duchu. Smažená vajíčka na slanině pravda nejsou ideální předzávodní dieta, ale kdo by odolal, navíc má dnešní etapa pouze 50 Vkm (Véna kilometrů).
Od startu se jede prudce do kopce, následuje pěkný singlík a pak už se to zvedá po šotolu až do nebe. Dojedeme na státní hranici a hurá borůvkovým sjezdem podél čáry dolů. Mé sešroubované rameno úpí pod nárazy kamenů, ale za ten požitek z jízdy to stojí. Po sjezdy vždy následuje výjezd, v tomto případě výšlap a řádný. Cestou necestou přes stromy i kameny, prostě síla. Šipky ukazují skrz les bez jakékoli cesty až na Borůvkový vrch. Odtud sjíždíme dlóóóuuuhým sjezdem ke zlatému dolu. Tady už bych si dal něco k pití (jeden bidon na dvě hodiny byl dost málo), ale k 1. občerstvení je to ještě 14 km do kopce po šotolu.
Vůbec mi to nejede a kolo bych nejraději hodil do škarpy, ale za ocasem mi visí kamarád, co jsem mu slíbil, že ho vytáhnu na kopec Javor Veliký. Pod ním vytoužené občerstvení. Polévám si hlavu vodou a tlačím do sebe jeden meloun za druhým. Odtud už je to pohodově jetitelná vyjížďka s krásným, určitě 6 km dlouhým sjezdem. Nádhera. Celý den trochu kazí to, že na šest závodníků prostě nezbyla večeře a nebylo to rozhodně poprvé. Díky polským úsporným opatřením je pro 150 závodníků a téměř stejný počet technického praporu pouhých 200 porcí. Hanba!
Zatím jsem se nezmínil o značení. Je to dáno tím, že si ho vlastně člověk ani neuvědomuje. Jednoduše jede a nic ho neruší, dobrá práce. Stejně tak mechanici dřou na našich kolech od úsvitu až dlouho po soumraku.
Jindra Volný
