Jak je plno zavíraček, je i plno otvíráků. Mezi otvíráky se to avšak hemží spíše přátelskými vyjížďkami, a když už se závodí, je to maximálně na hodinku a půl. To v Jedomělicích to hoši pojali jinak již od roku 2003, od kdy je trať natolik dlouhá, že použití slova maratón není jen marketingový tah. Přes dva kopce je tedy tím otvírákem, na který letos chtělo dorazit dokonce víc lidí, než organizátoři uznali za vhodné, a poprvé museli nasadit limit 600 startujících (na obou tratích). Přitom není závod zařazen do žádné série, ani neláká elitu tučnými prémiemi a ani si jinak nehraje na profi akci. Asi jsem něco tušil, a proto jsem se zaregistroval jako jeden z prvních, abych obdržel krásné startovní číslo 9. Takto umístit jsem se ale nehodlal, můj cíl byl dvakrát tolik, tedy 99.
- Neobvykle rušno
Že bude rušno naznačilo již to, že na rozdíl od minulého ročníku, byly prominentní plácky na parkování obsazeny už daleko dřív. Velkokapacitní parkoviště v JZD to jistilo, přesto všichni parkovali všude na vzorně vyluxovaných trávníčcích, kde nebyl velký nápis „Zde neparkujte.“ S kámošem Tomášem jsme se uchytili před veřejnou knihovnou, „vzdělaní to místní, že mají i toto“.
Prezentace probíhala klasicky, kdy plno lidí dojíždělo na poslední chvíli a proto volalo kámošům, kteří už byli na místě, aby se vyzvedla ta správná čísla. Prezentace tedy fungovala v podstatě jako velkosklad. Maloobchodní distribuce startovních čísel následně probíhala po celé vesnici, a to až do poslední minuty před startem.
- 4 Kolečka v plánu
Přes dva kopce je závod na 4 kolečka z hlavní křižovatky před Smíšeným zbožím. Každé kolečko vede jinudy, je delší než to předchozí a má své vlastní nástrahy. Tak například průjezd stodolou, umělý brod, přejezd valníku nebo šplhání po laně. Má to ty výhody, že snaživci se mají na co těšit a diváci mohou klidně zůstat u startu/cíle a fandit těm svým.
My s Tomášem dáváme pro jistotu ještě nulté kolečko, při kterém zjišťujeme, že dnes fouká protivítr ze všech směrů, no bude to malina. Stíháme jen tak tak start dlouhé v 10:00. Tam už dochází k mučení eliťáků na pásce, aby vyklopili, kolik mají najeto a jak to vidí. Mezi nimi vítěz minulého ročníku, Tomáš Trunschka, ale i jiní nabušenci, takže to Tomáš nebude mít zadarmo.
- Populární cákanda
A je odstartováno. Start je v Jedomělicích tradičně udáván klidnou oznamovací větou „Tak jedeme“ a ani letos to není jinak. Každý jezdec, když to láme úvodní zatáčkou na panelku, dostává osobní povzbuzení od známých, kteří pojedou později krátkou trasu, nebo přišli jen na čumendo. První kolečko je jen pár stovek metrů, projíždí se stodolou, skáče znovu na silnici a znovu na start. Tam to vypadá ale náhle jinak, koridor zábran a diváků směřuje peloton do jiné ulice, pryč z města do druhého kolečka, které už povede trochu terénem.
Snažím se jet na tepák, protože minule jsem zkolaboval na křečích někde v polovině závodu. Za hřbitovem to ohýbáme doprava, tam, kde jsme před závodem koštovali ten protivítr, a tak vím, že musím hákovat někoho rychlého. Docela se to daří, a tak když se vracíme zpět do Jedomělic od Jindřichova Dolu, jsem spíše odpočatý. Míjím Pavla Macháčka, který právě udělal z kolesa osmu (čtěte jeho neuvěřitelnou reportáž), ale to se dozvím až v cíli.
Na startu už je to zase jinak a znovu se jede nějakou stodolou, z které vede mlíko k umělému brodu. Člověk pozná, že jede správně, když vidí plno lebek upozorňujících na vychytávku a slyší jásot opodál. Jásot má opodstatnění. Umělý brod je taková louže, kde si při nejlepším člověk nenamočí ani šlapky, ale může se tam pěkně vykoupat. Po bouřlivých diskuzích po minulém ročníku jsou všichni odhodláni louži obejít po připravených pytlích... k nespokojenosti diváků.
Já to samozřejmě dávám. Dal jsem to i minulý rok a vím, že do náb se voda a sajrajt dostane spíš z wapky, než z nějaké louže, což si málokterá leštěnka přizná. Za brodem odhazuji kolo do křoví a jdu fotit, neb pojede i Pavel. Fotím tak čtyři minuty a stále nic, už je mi to divné. Brod jede tak čtvrtina snaživců maximálně. Zato je jen málo havárií, nebylo čeho se bát.
- Stojky
Nasedám a valím dál, protože už začínám mít podezření, že Pavel urval řetěz nebo hůř. A 99. místo nečeká. Toto třetí kolečko je ještě takové zahřívací, kromě brodu žádné velké překážky. Když projíždíme znovu kolem startu, je připraven klasický valník, který občas nachytá cyklisty, co nechali doma hlavu, a chtějí z valníku s patřičným rozjezdem skočit do diváků. Valník je poznávací znamení, že zahřívací srandy jsou zdolány a nyní se bude makat.
K posilnění je i připravena první občerstvovačka s chlápkem, který na rozdíl od minula nemá organizátorské tričko ale kšiltovku „Policie“. Posilnění je potřeba, protože začíná úsek, kde je nejvíc krutopřísných stojek, které navíc nejdou vyjet. V tom slyším chlápka, jak říká „Závodníci už jsou v tahu, teď už budou jen takoví ti výletníci.“ Rychle mizím, dávám kudlu, aby na dalším bufetu nemohli říct to samé.
Jedomělice jsou na rozhraní takového geologického vtipu, kterým je část přírodního parku Džbán, povodí Bukovského potoka. Jde o údolí lemované prudkým zalesněným kopcem. Patří tam vesnice Milý, Petřubice, Dučice, Kalivody, Bdín, Srbeč, Hřešice a trochu i Pozdeň. Ten lem má jen 100 výškových, to jo, ale většinou to má přes 20% a závod Přes dva kopce je veden kolem dokola neustále nahoru a dolu. O stojky není nouze a tlačí všichni. Hlavní hoháč se nazývá Hrádeček. Nejenže nejde vyjet, ale nejde ani vyjít. Proto jsou tam natažena dvě lana a s kolem na zádech a posledních 30 výškových se ručkuje. Jsou i tací, kteří zkouší lano vynechat, ale náhle dostávají křeče a dalších pár kiláků přísahají, že do příštího roku vypilují techniku zavěšení kola na rameno, aby mohli lano držet obouruč. Takto jsem minulý rok skončil i já ale letos jsem na laně jako doma. Využívám náskoku a nahoře fotím a povzbuzuji, včetně Pavla, který se tam najednou také objevil. On mi na oplátku ukazuje záda, prý si to zkrátil o deset kiláků a je čerstvý.
Stojek je víc. Minimálně tři z nich se vyplatí nejezdit ani ve snu, a pak je tam ještě pár takových utahováků na uváženou. Na celé dlouhé trase, kterou mi krabička změřila jako 77km dlouhou, se nastoupá kolem 1560m, zadarmo to být tedy nemůže.
- Druhá půle na španěla
Druhá půlka závodu je neustálou alternací prudkých výjezdů a rovných úseků po víceméně zpevněných lesních cestách. Sjezdy jsou po singlech a ve valech, kde číhá hlavně nebezpečí větve přehazkolamky. I já ohýbám patku a někde v polovině závodu to rvu zpátky, až slyším praskat karbon. Po průjezdu kolem dědiny Bor je na programu opravdu už jen hákování zdatných tahounů a velká pila zvaná španěl. Několikrát se snažím nabídnout spolupráci, ale většina borců to pochopí tak, že nasadí a snaží se ujet. Já se nechám táhnout na zavřenou pusu a když chci střídat, jsou totálně namaděru, a nemají ani náladu se zavěsit. Tímto způsobem sjíždím víc jak pět snaživců. Mírně stahuji zpoždění, které jsem si nasekal neustálým focením.
Těsně před poslední občerstvovačkou potkávám smutného Pavla, jak tlačí tentokrát už neopravitelné kolo s ráfkem v průběhu buněčného dělení. Prý to dojde. No nevím, je to ještě dost daleko, snad to nějak vymyslí.
Pár kiláků před cílem se spojuje krátká a dlouhá trať. Trochu mne překvapují jezdiči útočící zprava, ukáže se ale, že chytám spíš konec pole, kde nejsou lepší sjezdaři než já a nebudou mi dělat myšky. V posledním výjezdu vidím přede mnou větší skupinku. Podle dresů je poznávám, vím, že jedou dlouhou, a dostávám nápad... sjedu je. Drtím nahoru a opravdu se mi podaří je docvaknout na úrovni Jindřichova Dolu, kde už to známe. Následuje sjezd, který šlapu, abych si to pojistil. Uvisí mne avšak nějaký borec v černém. Když najíždíme do Jedomělic, brutálně taktizujeme, že skoro zastavíme. Nechám ho nastoupit, abych zase vlál chvíli já, ale na poslední křižovatce zaútočí křeček. Vzdávám finiš neb jedno místo mne nevytrhne. V tom ale borec zase zpomalí a přestane se dívat dozadu. Zkouším překvapit, v křečích spurtuji do cíle... ale marně, už měl moc velký náskok.
- V cíli
V cíli musím chvíli jen tak stát a protahovat nohy, než jdu na gulášek a piviště. Jídlo pro závodníky a wapky jsou za hlavní budovou na jednom místě a to je fajn, protože tam lze potkat různé kamarády a zhodnotit výsledky. No, všichni mi to letos nandali.
.jpg)
Najednou dojíždí Pavel. Ano, dojíždí. Přes zimu zkouknul všechny epizody seriálu McGyver a teď to uvedl do praxe. Na zadním ráfku má dřevěnou dlahu přichycenou sucháči. Inspirace to určitě je, no zhodnoťte sami z fotky. Sklízí údiv velké části areálu. Později na fórech ho ale prokoukli, prý to všechno dělal jen kvůli image.
Co dodat. Počasí se vydařilo v rámci možností. Byla sice pěkná zima (průměrně 10,5°C nejméně 6°C), foukal protivítr ze všech stran, ale narozdíl od zbytku republiky nezapršelo. Jistila to všechno krásná trať s ukazateli kopců, slušně zásobené občerstvovačky a závodně-domácí atmosféra. Vítězem se stal Stanislav Hejduk s časem 3:10 a favoritovi Tomášovi Trunschkovi to nandal o víc jak 3 minuty. Tomáš si ze svého bramborového místa pak stěžoval jak na únavu z tréninku, tak na dvojplacku. Jsem zvědavý, jestli je to předvoj zamítnutí nového trendu dvojplacky jako totální blbost pro horská kola.
Mně to taky moc nejelo. Krabička mi naměřila o 12 tepů méně než mívám, hluboko pod ANP. Hodilo mi to 101. místo s časem kolem 4:32. Takže ani ten spurt v cíli mne nemohl posunout na plánované 99. Prý je to ale kvůli tomu, že jsem měl těžké pláště, na což mne upozornil kámoš Milan Černý, který dojel patnáctý. Jestli je to jen o tom, tak se příště dostanu do první padesátky, no to jo.
Václav Brož
foto autor, KOMPLETNÍ FOTOGALERIE JE TADY >>>
