- Strach z bahna
Vytáčím již patnácté číslo v mém seznamu pensionů, seřazených podle vzdálenosti od Klatov. „V pátek večer? Plno. Na Krále Šumavy máme už plno.“ Takto reagují již na první dvě slova. Už se mi chce jedné paní říct, že žádného Krále nejedu, tak ať si vymyslí jinou výmluvu, ale ta překvapivě svolí, že v pátek by to šlo. Zastavil jsem se na třinácti kilometrech od Klatov.
Ono není divu. Minulý rok v den závodu po vydatných deštích stouply místní potoky a povodňová pohotovost a závod se změnil v bahenní lázně. Letos chtěl tedy málokdo riskovat nepohodlí stanové varianty. Na bike-fóru se to hemžilo spekulacemi o déjà-vu a doporučovalo se nazout kvalitní drapáky. Strach z bahna umocnil pořadatel oznámením pouhé dva dny před startem o přeložení několika úseků na silnici. Počasí se nakonec ale umoudřilo. V Úborsku se probouzíme do modrohy, přes den bude kolem 18°C a střídavě pod mrakem. Na pokoji dáváme rychlou snídani a před sedmou hodinou mizíme zaparkovat do Klatov. Vše vypadá ideálně, náladu mi trochu kazí jen zjištění, že díky modernímu způsobu převozu kol na nosiči za kufrem mám na levé části rámu nalepeno milión mušek z D5, takže budu muset trochu víc vyrovnávat doprava.
- Stahování v úvodu
I přes moje skvělé startovní číslo 22, vysloužené včasným zaregistrováním, nemám právo na první sektor a výstřel slyším někde z čtvrté pětiny pole. Výstřel dokonce vidím. Pořadateli bouchla pistole v ruce, nebo možná použil signalizační raketu, což byl asi adrenalin pro obyvatele okolních činžáků. Docela rychle se trychtýřujeme z náměstí, dle výsledků ztrácím k pípáku pouze minutu.
Prvních 7 km se jede opravdu po asfaltu. Je to trochu houpačka, ale střední pila tam skoro nejde. Jelikož jsem si vypnul zvuk na tepáku, dávám max watty a daří se mi získávat pozice. V Hoštičkách nám časovka končí a dosavadní průměr 29 km/h začne velmi rychle klesat při výstupu k sedlu U Harantů, což se nedá říci o tepovce. Skoro až nahoře mne dojíždí kámoš Fany a dožaduje se vyfocení, protože ví, že mu tím dám příležitost mi odskočit. Mám trochu dluh, jak z toho asfaltu, tak z tohoto výšlapu, proto se nenechám vyhecovat a jedu si dál svoje.
- Posekané louky
Po výjezdu je opět trochu silnice, stále se závodí a v Číhaní je ostrá pravá zatáčka, kde jeden ambicióznější končí v příkopu. Dostává se mu mimo jiné dobré rady, že závodit by měl v lese. To už projíždím první občerstvovačku a jelikož jsem se zařekl, že si dám pozor na hlaďák, za jízdy tlačím jeden banán. Na to dostáváme ochutnat i jednoho z klasických povrchů na Králi, a to čerstvě posekané vysoké trávy, pokud možno podmáčené. Zatím se to dá urvat, ale rychle určitě nejedeme. Je tady i první z trochu náročnějších sjezdů, který končí průjezdem motokrosové dráhy. Bývá to tu trochu o hubu, ale letos je zatáčka trochu narovnaná, a tak i fotografové na nás čekají někde jinde.
V Chlístově je další občerstvovačka a i zde si hraju na profíka a volím osvědčený banán skoro za jízdy. Hodně ho zapíjím, protože přichází prudká stojka na Boudovku, kde se kolo staví na zadní a nebudu mít volné ruce. Chci ji dát celou, ale nevyjde mi pasáž s bahnem v roští, stejně tak jako snaživcům před i za mnou.
- Brody a včely
Taktika „Na začátku to napálit“ se zatím daří, snažím se udržet můj ANP 165. V průjezdu menšího potůčku stojí pán a křičí na projíždějící závodníky jejich pořadí. Jestli takto vydrží až do posledního, v pondělí ho ORL nemine, ale mě spíš zaujalo skvělé číslo 154. Přehodnocuji můj cíl „pod 300“ na „udržet 150“. Nebude to jednoduché, protože se blíží trochu větší zchlazení v Nemilkově.
Několik lidí mi před závodem radilo ty brody nejezdit, protože se voda dostane do náb, do středu a tak podobně. Teorie je fajn, ale když člověk přijede do Nemilkova a řve na něj přes potok sto lidí s řechtačkama, nejde zastavit. Tak to zkouším. Voda je tak akorát nad náby, což je dost limitní stav, zvlášť když se jede po neviditelných kamenech. Už to vypadá, že budu v sestřihu pádů, ale nějak to dorvu k druhému břehu a vysloužím si bouřlivé uznání od publika. Následuje skoro rovina k druhému brodu zpět přes Ostružnou. Tam je o poznání méně diváků, přesto brod projedu a získávám tak opět deset vteřin nad nábošetřily, a to se vyplatí. Navíc vím, že je brzy větší občerstvovačka, kde mi namažou řetěz.
Za brodem je krátký, ale prudký výšlap, který musím přerušit kvůli dokumentaci tajné nástrahy na trase. Včelař umisťuje k trase úly, ovšem trochu pozdě na to, aby ohrozil čelo závodu. I já z toho vyváznu bez žihadla, ale jednu včelu si pár desítek metrů vezu na helmě, slyším ji tam bzučet.
Přijíždíme do Braníčkova, kde je ta důležitá občerstvovačka, mimochodem minule mi zachránila závod, když mi Sykovými kleštěmi fousatý mechanik vyrovnal řetězovou linku. I tentokrát sesedám a jdu si třetí banán užít v klidu. V tom klidu mne napadne, že bych mohl dát navíc jednu lepivku, co jsme dostali darem v igelitce. Jsme totiž v třetině závodu, odděluje se tady střední trasa a je potřeba přejít na další taktický bod: „Zrychlit.“
- Pevná vůle
Zrychluje se mi ale velmi obtížně. Po rozdělení tras je to stále do kopce, vyšel jsem z tempa a vůbec se mi nechce. Ve výjezdu na Teleček dostávám tepovku do původního stavu opravdu jen myšlenkou na to, že v létě pojedu 207 km dlouhý závod a krizi na třicátém pátém není vhodné pěstovat. Problémy mají i ostatní, poctivě tu stojku tlačí. Chleba se láme chvíli na to, kdy se drápeme na Svinenský vrch, tady už jsem snad jediný, kdo to jede. Při dávačce na kašpárka trvá vždy asi deset vteřin, než předjedu vedle mne šlapajícího bojovníka. Většina by to už vzdala a také sesedla, ale ze zkušenosti vím, že i těch pár metrů se počítá, nehledě na menší riziko křečí do lýtek.
Dosahujeme nejvyššího bodu tratě, následuji rychlý sjezd, kde je hůře značená ostrá pravá zatáčka. Plno lidí to tam posílá rovně a musí se vracet do kopce, někteří i 150 výškových. Já zrovna vidím vracející se skupinku, která sjela jen pár metrů, takže to mám bez ztráty. Někdo si pak na krásné nové asfaltce do Kepel stěžuje, že tam mohl být pořadatel. Na to mu říkám, že já jsem tam měl je a že když se usměje, bude na Cykloserveru. A opravdu, je tu. Kroutí hlavou nad tím, že mám ještě energii na takové blbosti, jako focení za jízdy. Je pravda, že mne to baví. Při stoupání na Svinnou například překvapím místní babičku, kterou naposledy fotili černobíle, a ta proto rozhazuje rukama a volá „No to snad není pravda!“
Nyní je to taková odpočinková pasáž závodu, ani moc do kopce, ani moc z kopce. Snažím se držet tepáku a ne pocitu rychlosti, což mi umožní sjíždět další chrty. Na louce kolem Zejbišského dvora začínám litovat blatníků. Ano, přes veškerý strach z bahna se již místy práší. Navíc ve šlapacím sjezdu chytnu docela dobrého tahouna. Na tacháči máme pětačtyřicítku a v té rychlosti nemám šanci, než jet stejnou stopu jako on. Vyplatí se celopéro, protože občas to dost drncne. Tahoun je navíc slušňák a odbočky hlásí dopředu, takže malina. Ale při každém průjezdu louží dostávám docela sprchu. Nechápu, jak to může někdo jezdit bez brýlí, naopak blatníky tady opravdu nepomáhají.
- Tajná občerstvovačka
Před Jesením potkávám již po několikáté Stevena, který čeká na každé silnici. Steven je jinak solidní cyklista, ale po těžkém úrazu z minulého roku, kdy to v plné rychlosti narval na sjezdovce do stožáru a zlomil si snad všechno co se zlomit dá, ještě trochu ladí kondičku, než se vrhne znovu do závodění. Dělá tedy podporu kámošům z Plzně a já mám to štěstí, že se celou dobu držím pár minut před nimi. Neodmítnu tedy nadstandard promazání řetězu a polykám protikřečový placeboidní bonbón, ale hlavně získávám další motivaci: nesmí mne dojet.
Motivace je nyní třeba opravdu dost, máme před sebou přísnou pasáž, kde se za sebou dávají dva výdusy a dva padáky. Na Plošinu vyjet jde, za to sjezd je to dost nepříjemný. Jsou tam široké odvodňovací rigoly, do kterých se musí hodně pumpovat přední kolo, a i tak to kope fest. Vyplatí se mít lepší brzdy i dobře seřízenou vidli. Chvíli na to se pak dává Zelivský vrch, nejdřív stojkou, která už vyjet nejde, pak táhlou cestu s vracečkama, kde se znovu koušu, abych udržel flek. Sjezd do Petrovic nad Úhlavou opět prověřuje pozornost a málem jdu přes rodla. Ve třech se tam dáváme pak dohromady, abychom až k brodu přes Úhlavu provozovali náznak spolupráce.
- Finále
Brod přes Úhlavu byl minule po pás a motorky musely objíždět. I letos je to ten nejhlubší. Je tam málo diváků, a tak od půlky tlačím. Využiji toho, abych se poptal, jak se kdo má, a počkal si na dalšího pána, že půjde do krabičky. Mám toho už trochu dost a těším se už na občerstvovačku v Běhařově, která bývá nejlepší. I letos nezklamali a je tam u hasičárny komplet servis včetně mytí brýlí, kola a promazání v jednom akčním balíčku. Dávám druhý sliz a asi pátý banán. Kombinace se osvědčila a slibuji si od toho, že tentokrát mi nedojde úplně.
Na trávení je tam přichystaná nekonečná louka, která vypadá rovně, ale je tam deset procent a pevnou vůli to prověří opět solidně. Odměnou je pak ještě jeden šlapací sjezd, v kterém každý rok urputně fandí jedna dvojka chatařů. Na poslední chvíli smykem zastavuji. Hrnou se ke mně, co potřebuji, ale já je jen zvěčňuji, prý první v historii.
Čeká nás poslední kopec. Ze Struhadla, kde paní z pitné občerstvovačky roztlačuje snad každého, se stoupá na Velký Bítov. V poslední pasáži cítím i na kašpara pálení ve svalech, bolí mne záda a opravdu už se mi nechce. Jednu kalorii si ale ušetřím na hřebenový singlík, než přijde záchrana ve Věckovicích, odkud je to skoro už jen z kopce. Předháníme se ve třech lidech, ale melu z posledního, a tak nechám toho rychlejšího nastoupit a nadšeně si dojedu pro 96. místo (z 635 startujících v čase 6:02 se ztrátou 1:25 na prvního Fojtíka).
- Cílová zábava
Nikdy jsem nebyl v cíli takto brzy. Dám rychle kolo do depa, vyzvednu si pivko a jdu vyčkávat známé tváře k oblouku. Prostor koupaliště je při hezkém počasí skvělé zázemí. Dlouhou chvíli je možné si tu krátit očumováním stánků, obdivováním mladších ročníků při předváděčce na U-rampě, nebo čekáním na wapku, která je prý tentokrát s aktivní pěnou.
Osobně aktivní pěnu čerpám spíše do sebe a s různými lidmi včetně Pavla, kterému jsem to tentokrát nandal, protože měl půjčené kolo s mozkem, prostě nezvyk, probíráme čerstvé zážitky z tratě. Hitem je špatně značená odbočka před Keplema, kde se ztrácely drahé minuty, více méně podařené průjezdy brodů a ošklivý pád na silnici, kdy nějaká ženská přišla o půl křupky. Holt, ne všichni měli letos Šumavu tak dobře najetou, jako já, aby dali svůj životní výsledek, no to jo.
Kompletní fotogalerie autora >>
Václav Brož
