Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Honza Vlasák - 1000 mil - jak to bylo na chvostě, 1. část

6.2.2014 13:30

Za okny zima-nezima, někteří ani zimáky nevytáhli a brousí svá "áčková" kola, ideální čas na trochu motivace. A rovnou z pera našeho "starého" známého, cyklotrempa Honzy Vlasáka. Tentokrát o jeho dobrodružstvích na loňském extrému Tisíc mil.

Bookmark and Share

Místo informací, co je tenhle závod zač, a dočetli jste se tady o něm spoustu, jen zopakuju motto Honzy Kopky, zakladatele závodu (jen pro zajímavost, právě trénuje na jiný extrém, který už jednou vyhrál, aljašský Iditarod, který startuje 23. února):

 

To nejsou jen závody, to je obrovský dobrodružství, obrovský vyčištění jak fyzický, tak duševní. Ti lidi na tý trase trpěj, a čím víc trpěj, tím hlubší dojem to v nich zanechá. Jeden tady pozná vlastní limity a posune si je o kousek dál. 

  • 30. červen 2013 – den první

Start byl tentokrát úplně na východě – v poslední dědině před hranicí s Ukrajinou. Zorganizování dopravy nechávám na pořadateli. Do té dědiny pojedeme teda společně. Prima. Aspoň bude čas pobejt s kamarády. Na trase všichni povalíme svým tempem. Kvůli poklábosení nikdo zpomalovat nebude, o zrychlování nemluvě. Nikdo se nechce předčasně zchvátit a následně zabalit.

V Humenném u nádraží


Z Humenného nás vezou autobusy na start do Nové Sedlice, kola veze náklaďák. Kamarádi dokázali naložit kola ve třech vrstvách na sebe, aniž by došlo k poškození jediného bicyklu... pašáci. Do Sedlice je to ještě daleko. Každopádně kolem druhé po obědě jsme na místě.
Připravit kola k jízdě, naplnit břich v hospodě, nafasovat startovní číslo, rolničky, aby medvěd věděl, že se blíží vládce přírody, a kartičku s instrukcemi ke každovečernímu posílání smsky s informací, jak jsu daleko a jak se cejtím, jestli vzdávám, nebo naopak pokračuju v týrání těla. Všichni se těšíme, už abychom byli na trase. Naše myšlenky se zbaví balastu. Hlava se bude zaobírat jen otázkami, kdy se zase dostaneme ke zdroji potravy a jak dojet co nejdál v co nejkratším čase s co nejmenší námahou.

 

Stavíme se ke startu pod honosný nafukovací oblouk. Domorodci mají atrakci, jednou za dva roky. Odstartuje nás vesnická siréna. Demonstrativní kolečko kolem rynku, a rozjíždíme se definitivně na trasu.

 

První kilometry vedou po silnici a k tomu mírně s kopce. Letíme jako splašení. Nerad bych si nechal tlupu ujet. Když vidím jezdce před sebou, nemusím na rozcestích přemýšlet kudy kam. Předjíždím Jardu Jísla na koloběžce. Konečně jsme uhnuli ze silnice na lesní silničku, stoupající na Vihorlat. Ti, co si digitálně měří tep, zjistili, že jim přístroj ukazuje číslo 180, a zvolnili. Fajn. Předjíždí nás koloběžka – no toto... Víckrát jsem ju nespatřil (Jarda dojel do cíle 2 dny přede mnou).


„Zpevněná“ cesta nenápadně přešla v hlínu. V posledních dnech dost pršelo, takže bahno nás nemine. Vihorlat je jeden rozlehlý bukový prales, proložený obydlenými údolími. Sjíždíme loukou do údolí s vesnicí. Laďka uvázla v jedné koleji od traktoru a řítí se k zemi. Naštěstí nejela moc rychle, takže bez následků. Dole v dědině na asfaltce předjíždíme 1000 mílaře, který dopadl hůř. Vleče zdevastovaný bicykl. Z předního kola zbyl křivolaký ráfek bez pneumatiky (aktuality ze štábu: „již dvě hodiny po startu se ozval telefonem závodník – číslo 109 – Wojciech Paszkowsky. Že zlomil ráfek. Říká, že najde nocleh a zítra zajede do Humenného pro nový.“ V cíli 1000 mil byl za 13 dní, 13 hodin a 1 minutu).


A znovu do hory. Peloton se natahuje a řídne. Jedu teď se dvěma Slováky. Blíží se večer a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se blížili k civilizaci. Slunce už se kloní k obzoru. Konečně začínáme sjíždět. Remetské Hámre – před hospodou spoluzávodníci. Slovácí valí jako umanutí – a já za nima. Potřeboval bych doplnit vodu... pozdě. Už jsme za vsí. Blížíme se k Zemplínské Šíravě. Teď pojedem delší čas nížinou. Vytahujem baterky. Zastavil bych na noc. Po krátkém pobloudění v lese jsme se přiblížili ke vsi Vyšné Remety. Je tu fotbalové hřiště se zastřešenou tribunou. Pár našich už se tu rozkládá. Taky tady zůstanu. Je nás víc – nebudem se bát medvěda nic. Trochu iracionální úvaha, ale hlavně, že uklidní.


Přijel auťák... smykem zastavil, smykem odjel. Asi ňácí puberťáci. Ale nejsou to prudiči. Fajn. A o půlnoci znovu. Vraj starosta se přijel podívat, jestli nerobíme oheň. V tom nárazovom vichru by mohl být nebezpečný. Fučí to tu fakt nepříjemně.

  • 1. júl – den druhý

Já a dva kluci vstáváme ve 3:40. Už je docela vidět. Snídaně byla hodně lehká. V tuhle hodinu se toho do jednoho moc nevejde. Za necelou hodinu vyrážíme. Vlasta s partyjou už se taky aktivizují.


Trochu tápeme v síti kolejí, vyjetých na nedozírné prérii. Pod námi na jihu se leskne hladina Šíravy. Více jsme se k ní nepřiblížili. Po šesté hodině ve vsi, snad to byla Trnava pri Laborci, už mají otevřený obchůdek – fantazie. Dáváme vydatnou snídani. Jogurt s rohlíky, buchty, koblihy, banán, kefír... Hokynář nám iniciativně vaří kafe. Tolik štěstí naráz!

Brod přes Laborec


Za vsí Zbudza čeká brod přes mohutnou (relativně) řeku Laborec. Je skryt v džungli. Nenápadnou stezku k brodu jsme přehlédli a musíme se kousek vracet. Z vysokého podemletého břehu koukáme na bystře tekoucí vodu. Z druhé strany na nás volají kamarádi: „běžte kousek doleva,  kolem ostrůvku slezete k vodě!“ Jo jo, tam to půjde líp. Zčeřená voda napovídá, že tam není tolik hluboko. Ríša Jedna ruka (Richard Štěpánek, který absolvoval závod s hendikepem) jde první. Voda sahá nejvýš do půlky stehen.


Dnešní trasa je zatím rovina, tak to jede rychle. Blížíme se k dalšímu brodu přes Ondavu. U polňačky je štáb 1000 mil. Všichni fotí jako o život. „Jseš dobrej, jedeš dobře!“ volají na mě. Beru to jako takový nezávazný psychodoping. První den jedou všichni dobře. Každopádně asi nejsme až tolik vzadu, když fotografové a filmaři jsou ještě tu.


Tady se vchází do řeky ze široké cesty a na širokou cestu se vychází. Mazlavé bahno jakoby nemělo dno. S nohama obalenýma takovou vrstvou blata by to nebyla žádná pohoda. Ale východniari v první vsi Dlhé Klčovo jsou prima lidi. Dali k dispozici zahradní hadici plnou vody a k tomu nám – mně a Pavlovi - ponúkli buchty a kafe. Díky moc! Pošlem fotky. Za Kamennou Porubou pro změnu čeká trochu terénu. Po louce sjíždíme do údolí a škaredou lesní cestou proti proudu potoka Olšava. Herlianské sedlo – 600 m n.m. – přejíždíme po silnici a klikatě dolů. Jsme blízko Košic a jedem od vsi ke vsi. Už dlouho jedu sám. Ve stoupání jsme se rozptýlili. Družstevná pri Hornáde, Kostolany – jedna velká dedina. Zastavuju pri samoške koupit pomeranč, kokakolu a tak. Než jsem pojedl, je tu Denis. Chata Hrešna nad Kavečanami je už blízko, ale vraj bohousky do kopca. Denis zastavil o kousek dál v hospode na limonádu.

chata Hrešna


Odbočka na lesní silničku přišla ještě ve vsi, a hned strmo hore. V Alpách se většinou ten sklon brzo zmírní. Stalo se tak i tuná. A kdo se to nepřiřítil za moje záda? Laďka! Příjemné překvapení. Nedoufal jsem, že se ještě spatříme. Stoupáme a stoupáme. V Kavečanoch jede proti nám auto. Honza Kopka se štábem. „Jedete fakt výborně!“ chválí nás. „Už toho prosím tě nech. Dyť jsme na cestě první den. Kdo jak jede, se teprve ukáže.“


Košice leží mezi kopci hluboko pod náma. Ale než se sem člověk zespoda vytrepe... ojojoj! „Povodně nám nehrozí“, pochvalují si domorodci. Pod dojmem pohledu na chatu Hrešná ještě šeredně vysoko nad námi jsme slezli z kol na nohy a jdeme pešo. Je sucho, stezka je tvrdá. Jede to rychle. Nabušenci tu byli už poobedě, takže po konzolidační přestávce – hlavně nacpat břich – valili dál. Chatár není rád, že tu neostali na noc. Budou menší tržby. Přitom tu nemá zásoby jídla. Borci hltali suché nudle bez kečupu, bez sýra, bez vajec. My už tyhle doplňky máme. Kdo brzo chodí, sám sobě škodí.


Laďka má prasklý drát v zadním kole, ale tady to neopraví. Inzerovaný servis kol se ukázal jako neseriózní reklamní trik. Ten drát se nepřetrhl u nápravy, jak bývalo zvykem. U lepších kol jen strhneš závit v niplu, takže oprava je snadná – pokud máš náhradní nipl. Tohle mě napadlo nad ránem těsně před probuzením. Tomu stavu se říká alfa. Jestli se Laďce podaří vstát před 4. hodinou, pořešíme to (večer u Margecan spatřen první medvěd).

  • 2. júl – den třetí.

Laďka vstala, leč nemáme ten nipl :-(. Jsme už hodně vysoko v Rudohoří. Přesto ještě hodně stoupáme. Stylem kúsok hore, menší kúsok dole jsme vystoupali o dalších 300 výškových metrů – do 900 m n.m. Konečně se cesta definitivně láme dolů. Hledíme do neskutečně hlubokého údolí. Tam se musíme dostat. Nekonečnou škaredou cestou jsme sjeli k Ružínské přehradě. Nadmořská výška – 350 metrů. Už věřím, že celkové převýšení tisíce mil je 39 kilometrů. Kousek po břehu a znovu do stráně. Na mapě se cesta nevzdaluje od jezera, ale kopce jsou tak strmé, že jsme vystoupali skoro 200 metrů. A znovu až dolů k vodě. Velká ves Margecany s velkou samoškou na rynku. Přece jen stojí za to žít. Snídaně zabere skoro hodinu.

Slovenské Rudohorie


Další kopec, bezejmenný hrbol, má 870 m.n.m. Převýšení koštuje více než 520 metrů. Dnes bude horký den i v přeneseném smyslu slova. Kdo by to řekl do Slovenského Rudohoří?! Slovinky leží v nadmořské výšce 415 metrů, teda o 450 metrů níž. Vzdušnou čarou dělí ty dva body tři a čtvrt kiláku. Já už se ničemu nedivím. Chtělo by to hospodu a v ní kamarády nad škopkem piva. Ale mimo trasu zajíždět nehodlám.

 

Momentálně jedu zase sám. Laďka s Vlastou zůstaly vzadu. Proti proudu potoka k Poráču. Předjíždí mě dva domorodí cykloturisti. Za chvilku budeme u perfektní studničky. Tož ta teda bodne. Je vedro jako v pekle. U ní mě dohnala partyja pěti jezdců včetně Vlasty. Laďka vraj má krizi a plouží se kdesi vzadu (při tom držkopádu na Vihorlatu to odneslo koleno. Zahojilo se jí až měsíc po 1000 mílích).

 

Párkrát brodíme potok. Kamarádi mně trochu ujeli. Sedí v reštaurácii, patřící k velkému rekreačnímu areálu. V pravý čas. Zchlazují můj optimismus. „Tady se nenajíme. Pinkl říká, že jídlo došlo. Nic pro nás nemají". Však už je jedna hodina. Projela už tady spousta 1000 mílařů. Místní o nás vědí a neskrývají sympatie. Hostí nás pivem. Díky. Žial krom piva jsou na stole už jen suchary BeBe. Je to špatný. Vybalujeme svoje namazané rohlíky a demonstrativně je ohryzáváme před číšníky. „Kdybych na Čehách vytáhl v hospodě svou svačinu, v tu ranu bych byl vykázán.“ Dávám si záležet, aby to pinkl slyšel. Ale Slováci jsou frajeři v kladném smyslu slova. Přinesli mísu čerstvě opečených klobásků, chleba, hořčici, rožky. Vrhli jsme se na ně jako kobylky. Neskonalý dík! Přijeli další kamarádi a my se zvedáme k pokračování. Brzo budem u cikánských osad. Je potřeba jet ve větších skupinách.

vrháme se na klobásy jako kobylky

 

Ves Poráč je na velkém kopci. Strminou, je sice asfaltová, ale stejně kola tlačíme. Nahoře v dědině je obchůdek se smiešanym tovarom. Kdybychom nebyli plní perfektních klobásků, řešili bychom přísun potravy tady. Ve Střední Evropě vždycky na dajaký zdroj naďabíš. Netreba se nervovat. Vraj starostovi se už doneslo, že nám dole nedali najesť. Rozčulil se a personálu to spočítá. Takže příště už nebude problém.


Sjíždíme z hor a motáme se pastvinami k západu. Teplička – zastávka v zánovní, celkom dobře vyzerajúcí reštaurácii. K jídlu nemají ani tatranku (hmmm – to je divné :-), tak jen pivo a krajíc ze svého tlumoku. Ve Spišskej Novej Vsi budem coby dup. Tam snad najdem restaurant, kde se vaří. Povedlo se to po složitém tápání až na konci města, ve Smižanech. Už nevím, co jsme dali, ale bylo toho hodně a bylo to dobré. Jak jinak – první teplé jídlo dne nemůže nechutnat.


Pokračujem na Spišské TomašovceHrabušice... Vlevo pod Slovenským Rájem vidno cikánskou koloniu. Je daleko. Kontakt nehrozí. Polňačka rozšlapaná dobytkem je drsně hrbolatá. Teda, tady zapršet, tak zahyneme v blatě.


Kamarádi jsou zvyklí spávat po penzionech. Obávám se, že dopadnu taky tak. V každé dědině hromží vesničani na medvědy. Jak se v noci poněvierajú kolem chalup a kradou kukuřicu. A pak, když vidíš naTV Markýza reportáž o medvědovi, jak se potácí po rynku s kýblem napasovaným na čumáku, až tak, že ho musí zachraňovat hasiči, ztratíš poslední zbytky chuti spát pod širákem. A to nemluvím o poslední atraktivní reportáži z chaty pri Popradskom plese: medvěd vyžral psom misku a ti, vystrašení, utekli až hore na štít. Zachraňovala je horská služba za použití lan i skob. Už vím, proč nosí ovce na pastvě zvonky. Aby je medvěd počul na dálku. Aby ho nepřekvapily. Aby se nelekl a nezaútočil. Ze stejného důvodu máme zvonky i my. Ale jak tak čtu vyprávění kamarádů – ze spaní venku nedělali vědu a medvědi žádné problémy nerobili.


Skončili jsme ve Spišském Štiavniku. S Pavlem a Denisem spíme za 10€. Domácí nám nevyprali dres, ani nevstávali před čtvrtou, aby nám udělali snídani, jako to měli kamarádi v jiných domech. Aspoň se nám s tím chlubili. Škoda že nás nenapadlo říct si o trochu kafe na ráno. Rychlovarná konev tu je.

 

Pokračování příště...

 

Honza Vlasák

Diskusní fórum pro: "Honza Vlasák - 1000 mil - jak to bylo na chvostě, 1. část"

Názor Autor Datum a čas
RE: Honza Vlasák - 1... J0ska 17. 2. 2014, 09:00

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |