Zrovna dospěl maďarský běžec Ištván Rudolf. To snad není pravda! Lítá snad luftem?! Křídla na něm nejsou vidět. Je fakt, že běžci to mají o něco jednodušší. Nemusí striktně dodržet trasu. Mají jen předepsané body, kterýma musí projít. Ale stejně si to moc nezkrátí.
Ten vpravo je Ištván Rudolf
Namáznout řetěz a vidlu, a můžem. Pepa vyjel čtvrt hodiny přede mnou, ale zapomněl tady brejle, tak se vrací. Jedem spolu proti proudu říčky Branná k stejnojmenné dědině. Do ríci, zapomněl jsem tam butelku s vodou. Takže dva kiláky zpátky.
Začínáme stoupat na hranici s Polskem - na kopec Smrk (1125 metrů). Pepovi padá špatně přivázaná zadní batožina. Bodejť, když nemá beznosičovou brašnu od Everbike. "Dnes se mně všechno sere..." Zastavuje a převazuje gumicuky. "Kdybysme se už neviděli, naučím tě nový kousek na gpsce - jak měnit barvu trasy." "Teď nee, potom". Jen jestli ňáké potom bude. „Tak zatím..." Pomoct mu nijak nemůžu. Není důvod nejet dál. Jestlipak ještě někdy někoho potkám...
Pepa Kristl to hrne na Jeseníky
Na Smrku je pěkný altán. Pokecat s výletníky, zasunout něco joulů do břucha, a jedem dál. Po nepříjemné stezce mezi patníky se proti loňsku jede jen kousek. Brzo odbočuju doleva na Moravu a sjízdnou cestou k chatě Paprsek. Dolů, nahoru a dolů na silnici. Dát se po ní doprava, dostal bych se přes Kladské sedlo do Polska. Stojí tu malá hospůdka, a u ní parta motocyklistů nad půllitry. Tahle silnice je v jejich kruzích vyhlášená parádními zatáčkami. Borci tady testují motorky. Teď je naloží na korbu náklaďáku a povezou se jako pasažéři, takže ten škopek není problém. Krčmář nabízí bramboráky. Má je teoreticky zmáknuté. Peče několik druhů. vymyslel i vlastní recept. Ten, co upekl pro mě, byl dobrej, ale mastnej - 35 kaček. Těch 1000 mil se zatraceně prodraží. Dal jsem jen jeden. Občas že tu bývá veselo. Pořádají tu závody ve sjezdu taky longboardisti. To je skateboard, ale hodně dlouhej.
Pepa Kristl pořád hrne na Jeseníky
Začínám stoupat úbočím Kralického Sněžníku. Trasa je jiná než loni. Delší, klikatější, stoupá vysoko až pod vrchol. Panorámata jsou uchvancancující.
Večer na krku. Myslel jsem, že jsu už v Dolních Boříkovicích... kdepak. Domorodá děvčata říkají, že jsme teprve v Prostřední Lipce. Odbočuju z trasy a přes Králíky valím k Jarce - kamarádce z loňských 1000 mil. Jarka mě nakrmila špenátem. Nikdy nezapomenu.
Výhledy z úbočí Králického Sněžníku
- 10. července - jedenáctý den
Dva dny jsem se flákal. Od dneška to zase rozjedem. Za půl hodiny jsu zpátky na trase. Obchvat Králíků vede celý po silnici nebo silničce. Kdybych to věděl, dal bych ho ještě večer.
Ranní špenát byl vydatný, ale od té doby uplynula kupa času. Už zase je 8 hodin. Nastal čas se znovu pořádně nacpat. Samoška v Mladkově je dobře zásobená. Další nepřehlédnutelný zdroj je samoška v Kostelci. Pamatuju si ju od loňska. Po ránu v Mladkově jsem byl rád, že se ohřeju na sluníčku. Tady je výheň a je potřeba se uklidit do stínu.
Traverz masivu Sněžníku
Stezka proti proudu Divoké Orlice je placama trochu nesjízdná. Pak jsem vjel na lesní silničku a zvolna mírně stoupám do Orlických hor. Těšil jsem se na hospodu v průsmyku Hanička. Je mimo provoz. Velké zklamání. Chalupník od vedle to trochu napravil. Dal vodu do butelky a prohodil se mnou pár vlídných slov.
Letos se z tvrdé hladké cesty odbočuje ke Kunštátské kapli. Na úzkou stezku zarostlou borůvčím a kosovkou. A pokračování za kaplí dál po červené je ještě horší. Po pár stovkách metrů jsem si všimnul, že jsu mimo trasu. Nemám sil se tím houštím vracet a beru to přímo na pohodovou silničku. Tady někde zítra havaruje Ríša Jedna ruka. Najdou a zachrání ho náhodní kolemjdoucí. Docela hodně se vyděsili, než jim vysvětli, že ruka mu chyběla už před držkopádem. Odvezli ho do špitálu. Rentgen dopadl dobře. Nic není zlomené. Kolo taky přečkalo pád v pojízdném stavu, takže nic nebrání v pokračování. (Takhle se to píše v pohodě, ale zažít bych to nechtěl).
Před Kunštátskou kaplí
Převýšení z Polska sem na hřeben – 700 metrů. Pohled do krajiny z orlí perspektivy je efektní, ale pro 1000 mílaře všední. Už ani nemám nutkání fotit. Před Šerlichem čeká kus škaredé cesty. Pamatuju si to místo od loňska. Zastavuju v hospodě pod Masarykovou chatou. Je pět hodin. Hospoda prázdná. Turisté už sešli do nížin. Večeři mám teda bez čekání. Nacpal jsem se, co se do mě vešlo, ale než jsem sjel dolů k Šerlišskému mlýnu, nějak se ten řízek i brambor ve mně sklepal. Cejtím, že by se ještě něco vešlo. Hospoda vyjezená. Zrovna zavírají. Prodali mně poslední tři buchty. Každý kus žvance dobrý. Nahoře nebyl mobilní signál a není ani tady. Jsu zvědavej, jak dnes vyřídím povinnou smsku. Mířím totiž k Polské hranici – do totální pustiny. V pralese na dně údolí signál ani nečekám. Ale nahoře na hřebenu, když popojdu výš od cesty a zvednu mobil nad hlavu, jakýs takýs signál ulovím. Na čtvrtý pokus se zadařilo.
Je pěkný vlahý večer. Na nebi pár bílých mráčků. Není důvod zakempovat před setměním. Popojedu ještě kus Polskem. Škaredým kamenolomem k silnici a po ní kus dolů, pár kilometrů neobyvatelným listnatým pralesem, ale neznezvozňuje mě to. Za hodinu, než se setmí, dojedu ještě daleko. Trasa se dotkla vesnice, a hned bočí doprava hore do lesa velkých smrků. Tady bydlím. Pole jezdců hodně prořídlo. Od včerejšího rána jsem nepotkal žádného mílaře.
- 11. července - dvanáctý den
Dole v údolí už vidím dědinu, je to dobrý. Není. Cesta dolů vedla močálem - samej keřík, kámen a balvan. Ze suchých nohou jsem se teda dlouho neradoval. Dole čeká benzinka při hlavní silnici. K jídlu má jen jakési sladké vafle. Z takových se mně už dělá blujno. Kupuju jen kokakolu. A hned bočím na polňačku, která se nenápadně vytrácí. Přede mnou jen nedozírné prérie pod stolovými horami poseté velkými pískovcovými balvany a úzká stopa, jen na jeden bicykl, ve vysoké trávě.
Prérie pod Stolovými horami
Meteorologům ta věštba tentokrát vychází. Kazí se počasí. Od rána se mračí a chvilkama mrholí. Na hřeben Broumovských stěn to nebylo moc do kopce. Stezka celkem v pohodě (715 m), ale starobylá cesta k Broumovu, dlážděná koňskými hlavami, zdrží i směrem dolů.
Teď to nějaký čas pofrčí. Vlevo mám Broumovské stěny, vpravo kultivovanou nížinu. Teplice nad Metují - 480 metrů, 11 hodin. Mimořádně mám chuť na samošku - nee na hospodu. Ta na rynku je parádní. Zpestřil jsem oběd o rybí salát.
Objet skalní město zabere 2 hodiny. Velkou hospodu v Adršpachu míjím bez zastavení, ale brzo jsem toho začal litovat. Čeká dlouhý úsek mimo civilizaci. Naštěstí v Horním Adršpachu je taky pěkný hostinec. Dnes tu prý jeden spal. Vyjížděl ve 4 ráno.
Cesta dlážděná koňskými hlavami
Vystoupat na CZ / PL hranici a po ní k severu. Trasa tu dělá takovou smyčku. Tady na nás běžci udělají pár hodin. Teda běžec. Nikdo krom Ištvána dále nepokračuje. Obligátní úzká křivolaká stezička ve vysokém borůvčí, samý slizký kořen a balvan. Zase začíná hustě mrholit z tmavě šedé oblohy. Fakt není nálada na focení. Stezka vede po vršku okrajových skal. Vlevo do Polska padají srázy. Abych to nemístně nedramatizoval – zřítit se z té stezky fakt nedá.
Jede to pomalu, vůbec ne plynule. Na šikmé skalce si odšlápnu... noha se mně propadla do prázdna. Po zádech, trochu bokem, jsem sletěl do metrové jámy maskované v borůvčí. Křach – přilba narazila na balvan na dně jámy. Neměl jsem ji zapnutou pod bradou, ale spadla až po nárazu. A to jsem si říkal – při této minimální rychlosti se nemůže nic stát.
Sestup na silničku (o sjezdu se nedá mluvit, vlastně jo - sjíždí se tudy po zadku) byl hodně náročný. Teď to pro změnu chvilku posviští. Vjíždím zpátky do Čech. Deštíky otravují, není žádný vedro, ale jináč dobrý. Každopádně zítra na CP 3 nedojedu.
Pod řídítky mám vodotěsný válec od firmy Everbike. Perfektní věc.
Cestu zkřížil močál – ne jen tak ledajaký. Močůvka, vyvěrající z kupy hnoje. Vedou tam stopy kol. Tož vpřed! Ani jsem nenabral do ponožek. A na druhém břehu – ojojoj! Trasa odbočila před bažinou doprava! Takže zpátky. Tentokrát jsem nohy v sajrajtu smočil, ale jen trošku. Napadlo by vás, že trasa povede jinudy, než nejhorším humusem?!
Popojel jsem už jen pár kiláků k rekreačnímu areálu Bobr. Je tu možnost opřít kolo a sednout na taras. Vyřídím tady smsku na štáb. Sviňapes, začíná docela vydatně pršet. Navazuju řeč s mladýma sympaťákama, co tu jsou na rekreaci. Moraváci snad odkudsi od Přerova. Je teprve osm, ale vzhledem k tomu dešti mně ani nevadí, že tady v mini domečku pro děcka můžu zabivakovat. Teda – mini ... i když se natáhnu jak širokej, tak dlouhej, není to ode zdi ke zdi. Fajn. „Včera odpoledne tu zastavili dva 1000 mílaři. Pokračovali dál. Doporučili jsme jim místo zvané Roh hranice. Je tam perfekt budka. Dokonce má dveře, které jdou zavřít. Cesta tam zabere dvě hodiny.“
Příprava na bivak v rekreačce Bobr
Noví kamarádi znají moje knížky. Bezva! Družba probíhá do pozdních nočních hodin. Tento závod na 1000 mil je naozaj náročný podnik. Šustění deště vůbec neukolébává. Naopak - vyvolává nervozitu. Jakpak asi bude zítra?? Dnes jsem nezahlídl 1000 mílaře ani koutkem oka.
Pokračování příště...
Honza Vlasák
