Cesta mírně stoupá. Brzo mě dohnal a předehnal Ríša Jedna ruka. Spal taky ve Štiavniku. Bál jsem se, že pojedeme až hore na Kozí chrbát, ale je to dobrý. Objíždíme ho. Po prvé jsem uviděl Vysoké Tatry v 6:20. Dostihli mě včerejší kamarádi. Rýsuje se příjemný den. Kopce jsou jen nevýrazné vlnovky.
Ríša Jedna ruka v akci
Les se střídá s malebnými loukami. Vysoké Tatry máme přes údolí Popradu jako na dlani.
Všichni mně ujeli (jak jinak). Pardon – všichni nám ujeli. Držím krok jen s pražákem Jirkou a Laďkou. Vesnice jsou pod námi, ale jíst je potřeba. Do Šuňavy by to bylo kousek po silnici, jenže silnice mizí za hrbolem. Nevíme jak je ta dědina hluboko. Ti dva, že tam nejedou. Safra... tak jo. Držím se jich zuby nehty.
Poprvé vidíme Tatry
Další ves je Važec. Tam chci pojíst za každou cenu. Po trase sjíždíme až nad ves, do 875 metrů. Pod lesem je tu rozložená naše tlupa a baští ovčí sýr ze salaše pod námi. Jdeme k té salaši taky pro vodu a pro sýr. Chleba nemáme, ale sýr je výbornej i bez něj. Vypadá to, že Važec je jen o kousek níž. Neškodilo by tam zajet. Samoška je samoška. „Máš možnost. Nikdo tě nedrží.“ Asi na tu možnost nereflektuju.
Nad Važeckými lúkami
Brzo nám zas zmizeli vpředu. My tři jsme si zřejmě souzeni. Pokračuju svým tempem a kamarádi trošku zaostali. Nemám strach, že někde špatně odbočí. Mají gpsky s velkými obrazovkami. Pohoda. Měl bych odbočit doprava stezkou hore strání. Řádili tu lesáci. Stezka se vytrácí... deru se divokým pralesem podle gpsky direkt k trase přes vývraty, rygoly, houštím a hložím. Volám o pomoc, ale nikdo neodpovídá. Medvěda jsem nepotkal, klíšťata ignoruju. Vidím ty dva v klidu jet hladkou stezkou. Moc rád je vidím. Dyť říkám, že nezabloudí.
Pýtame sa na cestu
Mírně stoupáme. Na mapě vidíme před sebou jakýsi rybník. V tomhle vedru se na něj docela těšíme. Hupsnout do vody, trochu si zaplavat, to jednoho moc nezdrží. Předpokládáme, že cesta se brzo zlomí dolů. Podle mapy jsme už na břehu té vodní plochy. Měla by být vlevo od nás, ale tam se zvedá travnatá stráň nahoru, ne dolů. Začínáme tušit zradu. Trasa fakt odbočuje hore do té stráně. Žeby porucha gpsky? Všem nám ukazuje stejně. A o kus výš ve stavu naprostého vysílení... šmankote – nad sebou vidím cosi jako pyramidu slunce v mexickém Teotihuacanu. Rovnou stráň se schodištěm uprostřeď. Prej tam umřelo při stavbě 20 000 zajatců. Laďka už vzlyká a kleje nahlas. Neboj Ladi. My tě tady nenecháme umřít! Žádnej rybník, horní nádrž přečerpávačky Čierny Váh! (1160 m.n.m.) Nahoře jsme potkali dva spokojené cykloturisty. „Teraz už pojedete po asfaltke až dole. Tam je velký ranč-hospoda, gdě sa najetě, napijetě a všetko.“
U horní přečerpávačky Čierneho Váhu
Ten ranč vám věříme, ale pochybujem, že nám bude dopřáno sjet k němu po asfaltke. Na jídlo v reštaurácii se taky radši moc netěšit, abychom pak nebyli zklamaní. Dopadlo to, jak jsme přepokládali. I když paní hostinské nelze upřít snahu. Obdarovala nás po čtverečku 3x3 cm vlastnoručně upečené buchty. Děkujeme moc! Zhlt jsem ju vcelku, tak ani nevím, jak chutnala.
Kriváň je nejostřejší
S větrem ve vlasech jsme byli za chvilku v Kráĺovej Lehote. Daří se najít dobrou hospodu. Sedí tu kupa našinců. Uf - záchrana. Teprve tady – na Slovensku - si člověk začne vážit dobrej krčmy. Dávám pizzu. Je tak obrovská! Nesnědl jsem ani půlku. Zbytek si dávám zabalit na večer.
3x zelené peklo u Váhu
Vedro je strašný. Piju jako houba. Dnes to bude nejmíň 8 litrů. Mám pocit, že pořád někde stojím a sháním vodu do butelky. A zas se to vyvrbilo tak, že dále pokračujem my tři spolu. V Liptovském Hrádku jsme za chvilku a dáváme se pěšinou po proudu Váhu. (620m) Ta stezka je čím dál horší. Připomíná to hrůzy letošního Loudání – chodníčky podél Jihlávky a Rokytné. Bahno, sliz, polomy, přerostlé lopuchy... prostě zelené peklo, jak je známe z amerických filmů o Vietnamu. Před závodem mně trasér Látanka psal: „odhlas se, dokud je čas, nebo mě prokleješ.“ Dnešek bude nezapomenutelný.
Choč, nejlepší vyhlídkové místo Slovenska
Jánská dolina – epicentrum rekreantů – jeden kiosek s občerstvením přes druhý. Navrhuju zastavit na jedno. „Ne!“ Laďka je evidentně ve stresu z našeho pomalého postupu. Nemyslím si, že by ostatní byli rychlejší. V Iĺanovu už do té hospody fakt musíme. Hlaďáku je potřeba předcházet. K pivu sýr ze salaše nad Važcem s vánočkou z předvčerejška. V kopci nad vsí jsem se bez výčitek svědomí definitivně osamostatnil. Nedostihli mě, ani když jsem půl hodiny tápal ve vysoké trávě v opuštěném lomu. Jeden by se už nedivil, kdyby trasa vedla hore skalní stěnou (nevedla tam).
Na Ráztoke
Po celkom sjízdných cestách (už si je zasloužíme) jsem se dořítil do Pavčinej Lehoty v Demänovskej doline. U hotelu na vysoké úrovni opravuje Pavel píchlé kolo. Chtěli se tu s Denisem ubytovat, ale mají plno. Rychle do sebe hážu nealko Birella za 1,6 €, píšu smsku na štáb, že ještě žiju, a valím, aby mně neujeli. Denise jsme brzo dohnali. Teď pojedem obydleným krajem a budem hledat ubytování. Denis se fakt snaží. Jede dopředu do další vsi Lazisko – taky nic. Zatracení medvědi. Vesničani je děsně dramatizují: „po ránu idu vysypat odpadkový koš... otvorím kontajner... a z něj vylítne medveď!“ Kamarádi, kteří spávají i tady na Slovensku v pohodě venku, asi mají smůlu, že se nedali do řeči s těmi správnými venkovany. Nebo štěstí.
Pro změnu zase do kopca
Kilák za vsí – hájovna, a pak u potoka Paludzanka chaty, domy, velký penzion. Tiež jsou plní. Doporučují zajet kilák mimo trasu do Dúbravy. Tam v hospodě vás určitě přichýlí. Minulou noc spal jeden mílař tady v tom rozestavenom dome. „A co medvědi?“„Tady žádní nejsou.“
Kamarádi jedou do Dúbravy. Já nemám dilema. Jdu do toho rozestaveného. Vylézt do patra a vytáhnout za sebou žebřík. Chtěl bych vidět medvěda, který se sem na mě dostane.
- 4. júl – den pátý
Cesta vede krajem lesa nad loukami a vesnicemi. Pak přes kopec (1080 m) k potoku Lupčianka (710m) a proti proudu zvolna hore. Postupně mě předjíždí asi pět spolujezdců. Dále stoupáme v podstatě spolu. První hrbol má 1000 metrů. Výstup na sedlo Ráztoka (1234 m) krásně rozkvetlými loukami a smrkovými lesy byl ještě hodně úmorný. Sešup do 800 metrů a znovu hore do tisíce metrů. Únavu umocňuje velké vedro. A teprve potom definitivně sjíždíme do Liptovské Osady (590 m). Mám už kriticky prázdný břuch. Na horním konci dědiny je ideální reštaurácia. Ríša už tu sedí. Dávám ovocné knedle a pak ještě nudle s makem. Pivo, kafe, kofolu. Přece jen je na Slovensku dobře. Denis má problémy. Brzdy přestaly brzdit, koleno bolí čím dál víc. Dole ve vsi u velké sámošky jsme potkali Laďku. Do hospody nejede, aby se nezdržovala. Vyřídí oběd tady. Jirku nevidím.
V Liptovské Osadě
Trochu jsme se chladili v potoce, načež mně kamarádi zase ujeli. Ukázalo se to jako stresuplný zádrhel. Jako na potvoru zrovna teď a tady jsem nebyl schopen identifikovat čáru trasy v gpsce. Růžově fialová barva není ideální. Čar podobné barvy tam mám víc a těžko odhadnu, která je ta pravá. Naštěstí jeden spolujezdec zapomněl u potoka brejle, vracel se pro ně a zrovna mě dohnal. Jsem zachráněn. Během závodu jsem to s gpskou docela vychytal. Chce to nastavit tyrkysovou barvu trasy. Tahle se na mapě vyskytuje minimálně. A když je úplně nejhůř, vypnout mapu. Na displeji zbyde jen čára trasy. Není s čím si ju splést.
2x na Krížnej
Začínáme stoupat na Krížnou, vysokou 1574 metrů. Trčí teda necelých 1000 metrů nad námi. Začínají se objevovat olověné mraky. V dálce hřmí a lítají blesky. Safra, tohle nám chybělo. Když jsme se blížili ke hřebenu, začalo pršet. Zablesklo se zároveň s burácením hromu. Vzpomněl jsem si na debatu na facebooku o tom, jestli se připojistit. "Nedovedu si představit situaci, že bych potřeboval vrtulník." Teď už jo. A další blesk někde těsně vedle. Uf. Naštěstí nás bouřka jen lízla a brzo se objevuje modré nebe. Každopádně se tu moc nezdržovat. Bouřky se převalují všude kolem.
Ani na Královej Studni se nenajíme. Tak jen kofolu, kus vánočky a valíme dál. Cesta do nížiny bude ještě dlouhá a složitá. Momentálně je nás více než pětičlená tlupa. Sjeli jsme do údolí řeky Turiec a nastává každovečerní shánění ubytování. Teda, snaží se kamarádi. Já jsu v naprosto pasivní. Nikde nic, až jsme dospěli do Turčianských Teplic. Kličkujem po city... tohle mě fakt nebaví. Kamarádi volí hospodu. Zahrádka je plná hostů. Hraje tu břeskná taneční dechna. Ke všemu kola se zamknou do skladiště a ráno nám je děvče odemkne. Celou noc bych se nervoval že zaspí. Tohle neberu. Ještě popojedu. Ahoooj, see you zítra. Však mě doženete. Safra, zapomněl jsem dát večeři. No nic, přežijeme.
Další ves se jmenuje Dubové. Už je tma, noc, nikde nikdo. Ani hospoda, ani čekárna, ani kůlnička, kde by poutník složil hlavu. Ale štěstí na dobrého člověka mě neopustilo. Chlap na dvorku. Ptám se, jestli by mohl poradit kde přespat. Chlap dumá, jak to zařídit. Přichýlil by mě... jde se poradit se ženou. Dopadlo to výborně. Maso, knedle, štamperlík kořalky... Jaro je voják, profík. Byl na misi v Bosně, takže je o čem povídat. Měl jsem kliku i v tom, že jsem byl sám. Ve více lidech se noclehy na tento způsob shánějí hůř (je nás o jednoho míň, Denis to zabalil na Královej Studni).
- 5. júla – den šestý
Teplý kafe takhle po ránu je krásná věc. Jaro mně napsal mail i poštovní adresu. Mail je nefunkční a na pohlednici nereaguje. Víc nemůžu dělat.
Dnes bychom měli dosáhnout opěrného bodu – Check Pointu 1 nad Trenčínem. Dohnal mě Pavel. Že spal v tom areálu JRD při rozcestí, jak trasa uhýbá ze silnice do lesa. Vrátník ho nechal přenocovat v přístřešku na bicykly. Byla dost zima. Jo jo, mlhy se válejí při zemi. Bude zase parný den. Přejeli jsme zalesněný kopec a sjeli do obydleného údolí. Tady nebude problém vyřídit snídani. Dostihli nás ti, co spali v Turčianských Teplicích. Že noc byla klidná. Hudba skončila brzo a děvče to odemknutí skladiště s bicykly pojalo zodpovědně.
Zbývá přejet Strážovské vrchy a budem doma – na CP 1. Cesta příjemně ubíhá mezi usedlostmi, roztroušenými po stráních.
Strážovské vrchy
Silniční průsmyk Homolka a v něm velký zájezdní hostinec. Hustá hemženice lidí a aut. Ani nezkoušíme dát něco k jídlu. Za chvilku bysme měli být na CP 1. Ale domorodí bikeři zchlazují optimismus: „pojedete po trase Dubnického MTB maratonu. Je to riadna prasáreň.“ Ale jeden musí mít na paměti, že každá prasáreň jednou skončí. Od Homolky jsme vyrazili v půl třetí. Za chvilku tam budem, mysleli jsme si bláhově a nezastavili ani nejedli až do 18:17(to je čas mého příjezdu na CP 1). O to jsme přijeli do cíle zničenější.
Konečně je tu CP 1! (nadmořská výška 400m) Krásný místo, krásný pohled do údolí Váhu. Jo jo, větrná hůrka na první pohled. Naštěstí nefučí. Jsem na 86. místě z 125 startujících. Pár stanů, oheň, opékají se klobásky, pivo, limo, hrnec leča. Včera večer tu měli dráma. Pepa Kristl havaroval a škaredě si zranil nohu u kotníku o zuby převodníku. Ztratil něco krve, noc prožil ve špitálu. Ránu mu zašili a doporučili několikadenní klid na lůžku. Ne nadarmo říká jeho dcerka Jana – ztřeštěnej dědek, musím na něj dávat pozor. Neuhlídala ho. Pepa chce pokračovat, ale ona mu to rozmlouvá: „dyť někde vykrvácíš. Normální člověk by skončil!“
Pepa reaguje slavnou větou: „Kdyby tohle jeli jen normální lidi, nikoho bych tady neviděl!“
Momentálně jsou zhruba o 70 kilometrů dál. Jana ponechá taťku svému osudu a zrychluje. Dojede do cíle za 14 dní, 22 hodin. Pepa dosáhl cíle den po mně - za 18 dní 20 hodin.
Mají tu váhu. Mně ukázala 73 kg. Za 5 dní jsem teda odtučnil 5 kil. Dále po trase už žádná další váha nebyla.
CP 1
V 19:38 dojel Ríša Jedna ruka a hodinu po něm naprosto zničená Laďka Bolavé koleno. Jak jsem říkal – nejhorší je pomyšlení, že tam za chvilku budu. Já se dávám do spaní. Leží mně v hlavě zbytek toho leča. Vylézám ze stanu, abych se ujistil, že je ráno můžu sníst. Kamarádi vítají, že vyprázdním hrnec. „Rád to pro vás, kluci, udělám!“
Pokračování příště...
Honza Vlasák
