Jen co jsem sjel dolů mezi ty domy, potkal jsem Pavla. Kafe takhle v pět ráno na benzince – na Loudání běžná prax – tady na 1000 mílích se to ještě nepovedlo. S Pavlem vidíme neony benzinky nějakýho půl kilometru od trasy... Nejeli jsme tam (nepodařilo se to do samého konce).
Pokračujeme přes Bílé Karpaty na Moravu. Paráda. Konečně v kraji, kde si nedovolíš v hospodě vytáhnout svou svačinu, kde večer se uléhá pod širák beze strachu z medvědů. Pavel mně ve stoupání odjel a já doháním Vlastu a spol, jak se snaží zalepit dírečku v duši. Jaksi se nedaří. Je sobota. Dopoledne v Bojkovicích by mohl být otevřený ňáký cyklo-krám. Tož promptně do sedel! Jedeme kus po trase předpředloňského legendárního Loudání, ovšem tentokrát je stezka primovně suchá.
V Bojkovicích na rynku je velká samoška. To mně momentálně stačí ke štěstí. Padl jsem do oka kolemjdoucímu strejcovi. „Ogaři, co jste zač? Už tři dny tady vidím jezdit týpky, jako jseš ty.“ Podmanivě mu popisuju tisíc majlí, a hlavně potíže kamarádů s pneumatikou. Cyklošop tu pré žádné néni. Ale strejc má řešení. Na půdě by měl mít staré horské kolo. Na něm by snad mohla být funkční pneumatika. Všemohoucí nás má zřejmě rád. Přesunujem se do hospody s kamarády naproti přes křižovatku. Já dávám kafe s banánem. Oni se strejcem odjíždí pro dušu.
Do Luhačovic je to jen skok po modré. Do Vizovic trochu dál. Na zahrádce restaurantu na náměstí nevidím žádného našince, tak pokračuju bez zastavení. Zničehonic se objevil Lachtan. Je to ten, co bývá v dědině Prace blízko Brna. „Týbrďo, kde se tady bereš?“
„Vím o tisíci mil. Čekám tu na Ríšu.“„Ten by měl být vpředu.“ „Určitě ještě neprojel. Su tady už dýl než hodinu. Tví kámoši sedí v té hospodě vzadu.“ Fajn. Jsou čtyři hodiny. Nejvyšší čas k obědu. Lachtan sedí venku nad škopkem a vyhlíží Ríšu. Ovocné knedle mají, tak není o čem dumat. Kamarádi jsou po obědě a odjíždějí. Tady se na nikoho nečeká. Za chvilku je tu skutečně Ríša. Že v Luhačovicích v servisu opravoval kolo.
Časné ráno na Hostýnkách
Cesta přes Hostýnské vrchy je dlouhá a kopcovitá. Dohnal jsem Pavla, opravujícího defekt. Tváří se, že je normální spotřebovat jednu duši za dva dny. Hmmm. Po pár kilometrech se za náma objevila rozjásaná partyja s Vlastou v čele. Regenerovali v nenápadné hospodě, kterou jsme my, žial, přehlídli. Překypují energií a brzo nám ujeli. Zbyňa to tu zná. Jedou tak, aby večer dojeli na Troják. Pavel a já končíme na verandě chatky pod cestou. Je tu studánka. Prima. Pavel nemá nic k jídlu. Nabízím mu sýr od bače zpod Tater. Je naozaj kvalitní. Po čtyřech dnech vedra vypadá jako čerstvě vytažený z ledničky (no... trochu přeháním). Nechce. Pak polystyren mazaný máslem a medem, ještě z domu... Nechce. V podstatě čerstvou vánočku odmítá již z principu. Pavel má velké zásoby podkožního tuku. Vydrží.
- 7. července – den osmý
Pořádně se nacpat ve čtyři ráno mně už nedělá nejmenší potíž. Dobře to odsejpá, až na jeden škaredý úsek – bahno a roští. U Trojáku potkáváme Vlastu s partyjou. Spali tu, jak jsme tušili. Teď se budem nějaký čas držet trasy Drásala. Na rozcestí značek v sedle nad Rusavou mně v gpsce mizí čára trasy. Nevím vůbec kam jet. Jímá mě panika. Zachránil mě Pavel, který byl za mnou. Kus trasy mně v gpsce fakt chybí. Došlo k tomu tak, že jsem musel originál trasy od pořadatele naporcovat na 20 úseků, aby byla použitelná pro můj typ eTrex Legend HCx. Tady jsem překročil limit 500 bodů. Zkušenost pro příště. Ten přístroj jsem kupoval s ohledem na malou spotřebu energie. Dvě tužkové baterie vydrží více než 40 hodin provozu. Před Chvalčovem se trasa znovu objevila. Je to dobrý – jen budu mít do konce závodu strach, kdy k tomu zádrhelu zase dojde.
Neuvědomili jsme si, že nejblíž Bystřice jsme ve Chvalčově. Došlo nám to před Loukovem. Ten je trochu dál, ale do města musíme. Břich si žádá svoje. V neděli jsou otevřené jen velké samošky. Sjíždíme do city. V půlce kopce je benzinka. Pavel jede za mnou a zřejmě zůstal u ní. Já sjel dolů k suprmarketu. Potkali jsme se až večer.
Dlouho teď odpočinkově pojedeme po silnicích od vsi ke vsi. Na konci Soběchleb stojí chalupa a u ní garáž. Před ní dva ogaři se rýpou v ňákém motoru. Zvou na škopek. Nerad bych urazil odmítnutím. O 1000 mílích mají přehled. „Borci tu jezdí už čtyři dny. Loni jste jeli opačným směrem, že jo.“„Jojo, za mnou už jich moc není. Maximálně dva.“ (Bylo jich 15, když nepočítám běžce. Teda – Ištvána počítám. Ten se vmísil mezi cyklisty a je jen pár hodin za mnou). „Taky máme heslo – nežeňme se! – jako ty. Předvčerejškem se tu jeden zastavil, ale jen na chviličku. A pré – až tu za chvilku pojedou dvě baby (Vlaďka a Markéta), zdržte je tady co nejdýl. Je to zoufalý, nemůžu jim ujet!“ Tož dám pivo, štamprlu, a pak ještě jednu... „Chystáme se opíkat klobásky. Počkáš?“ „Chlapi, dík jak sviňa. Nemůžu. Cesta je daleká.“ „Tak zdar. Dobře dojeď.“
Děsně na mě leze spaní. To bude z té kořalky. Na kořalku bacha. Musím dát někde kafe. O pár dědin dál hospoda. Sedí se venku. Bezva. Krčmářka se chystá zavřít, ale to kafe ještě uvaří. O našem závodě ví. Bodejť. V posledních dnech tu projelo 80 dost opotřebovaně vyhlížejících cyklistů. Ke kafi přinesly děvčata zákusky a koláčky. Včera tu měli svatbu. Fotíme se, ale o fotku nemají zájem. Safra, pořád někde stojím. Teď se mně to snad rozjede.
Trasa vede přes vojenský prostor Libavá. Dlouho po proudu Odry. Kolem několika pionýrských táborů. Ale poprosit o zbytky od oběda mě jaksi nenapadlo. Jsu trouba, a mám z toho mindrák. Aspoň, že valím relativně jako rychlík. Svatoňovice – koloniál zavřen od 16 hodiny. Nelitoval jsem energie a vyjel k hospodě na kopci. K jídlu nemají ani tatranku. Ještěže na Slovensku jsem si zvykl vozit stále něco v tlumoku. Aby nehrozilo, že se octnu na suchu. Přehrada Kružberk. Měl bych napsat smsku na štáb, ale komáři jsou proti. Přes kopec sjíždím do vsi Dvorce. V centrálním hotelu Pavel zrovna dojídá večeři. „Ahoooj, rád tě vidím!“ Mně už žádné jídlo nedají. Je 21 hodin. Venku sedí kluk s holkou. Sympaťáci. Objednali dřív. Zrovna jim nesou pizzu. Vyprávěním o závodě 1000 mil dobrodružství jsem je zmámil. Pohostili mě čtvrtkou. „Jsu váš dlužník!“
Jeseníky
Potkal jsem tu Pepu Kristla. Zraněný kotník nehnisá. Je to dobrý. Pepa jede dál, že bude spát pod širákem. Já jsem se rozhodl, že to nebudu hrotit a přespím tady. Děvče na recepci strašně lituje, ale počítač už je vypnutý. Již nelze. Zase ušetřím. Déšť nehrozí, takže beze stresu valím dál. Kdybych se tu nezdržoval, a jel s Pepem, mohl jsem být o pár kiláků dál.
Stmívá se, potmě se hnízdečko hledá špatně. Půl hodiny tápu v lese. Je smrkový, takže je předpoklad, že by mohl být obyvatelný. Ani trochu. Kopřivy, lopuchy strže. Tak zpátky on the road. Sakra. Kdybych to tu správně odhadl, mohl jsem být o tři kiláky dál. Další ves se jmenuje Křišťanovice. Rozkládám se za humny na posekaném trávníčku pod neduživými stromky. Snad mě moc neorosí.
- 8. července – den devátý
Lože jsem měl zatraceně tvrdé a hrbolaté. Chce to před definitivním ulehnutím otestovat pelech a eventuelně ho trochu posunout. Fouká od východu – od Moskvy. Zima je děsná. Vyjíždím, aniž bych ze sebe něco svlíknul. Po pár kilometrech jsem se zahřál a u hromady klád se zbavuju přebytečného oblečení. Kolem projel Pavel. „Bré ránko!“ Nezastavil. Hmmmmm.
Ve vsi Nová Pláň je příjemný krámek, a před ním všici kamarádi pomalu zakončující snídani. Jedeme v podstatě tak nějak spolu..., přesnější by bylo – několikrát denně se potkáváme. Oni jedou rychleji, ale já vstávám dřív, takže po ránu se dostanu před ně. Během dopoledne mě doženou a jedeme víceméně spolu, než mně ujedou. Takže večer dojedou dál. Bivakují většinou po hospodách. Já dávám přednost nezávislému spaní pod širákem. Při tomto stálém suchém počasí nemám dilema. Ve smrkovém lese na jehličí to nemá chybu.
Hokynářky jsou kreativní a vaří nám kafe. Na takovou snídani se nezapomíná. Je to příjemné, jet na chvostě. Před námi tu projely desítky mílařů a domorodci o nás vědí. Pepa Kristl tu nechal brejle pověšené na zábradlí a vrací se pro ně. On jezdí stejným stylem jako já – s brejlemi na nose. Přes ně se dívá na gpsku a nad nimi na cestu.
Vesnice střídají nevýrazné kopce. Před Malou Morávkou jsme začali stoupat až nad šlepry nad Karlovem, pod Jelení Studánku a dále, výš, na Zelené kameň. Z 580 metrů do 1180. Následuje sjezd do 780 metrů a nahoru k přečerpávacímu jezeru Dlouhé Stráně. 1350 metrů. Ve stoupání mě dostihl Tom Vávra. Loni nejmladší účastník. U stánku s občerstvením pod vrcholem jsme zastavili na klobásu. Čerstvý větřík je jako led. Na Everestu je hůř, utěšujeme se.
Dlouhé stráně
Cesta zpátky do nížiny byla dlouhá a komplikovaná. Povrch „cest“ placama neobyčejně mizerný. I hluboko do bahna se zabředlo. Tom mně samozřejmě nekompromisně a neloyálně ujel hned nahoře. Z Dlouhých Strání jsme odjížděli po půl čtvrté. Můj čas na CP 2 – 18:52. Na trase jsme se teda trápili ještě skoro tři a půl hodiny. Nicméně na CP 2 ve Františkově (530 m) se Tomáš dořítil pouhých 5 minut přede mnou. Pepa Kristl je tady od půl sedmé. Spolujezdci z posledních dní sem přijeli před hodinou a teď hlučně oslavují úspěch. Krom Pavla. Ten prej vzal taxi a bez váhání odjel kamsi domů.
Na CP-2
Check Point 2 je přímo rekreační areál s ubytováním, hospůdkou, altány, koupelnami, elektrikou, prostě pohoda, lebeda. Dobít mobil i foťák, večeře v hospůdce, patřící k areálu – ovocné knedle, pivo, limo... černý rybíz, meruňky. Pořadatel si stáhne záznam projeté trasy a fotky.
Kamarádi teda dávají jen poloviční – dětskou trasu – 500 mil - 830 kilometrů. Ríša přijede zítra po ránu. Pokračuje dál k cíli Tisíce mil. Jirka sem přijel pár hodin po něm a končí. Laďka tu skončí zítra večer. Já končím jen pro dnešek. Zítra pokračuju. Za tohoto suchého počasí by byl hřích nepokusit se o celých 1000 mil.
Spolujezdci hlučně oslavují dokončení 500 mil
A po sedmé večer dosáhl cíle 1000 mil ve Skalné první cyklista Honza Tyxa. Pole jezdců – peloton by bylo silné slovo – je teda rekordně dlouhé – více než 800 kilometrů. A to nepočítám běžce. Ti jsou dalších pár dní za náma – okrem fenomenálního Maďara Ištvána Rudolfa. Těžko odhadnout, které jméno je křestní. Zeptat se ho se nepodařilo.
Pokračování příště...
Honza Vlasák
