Je tmavě zamlženo. V této denní době nemůžem čekat mnoho světla. Tráva je vysoká, mokrá a studená od nočního deště. Nic příjemného. Ještěže mám sandály. Ty nebudou dlouho mokré. Na ten roh hranice je to zatraceně do kopce.
S Rudolfem ve Špindlu v sámošce
Trasa vede většinou Polskem blízko hranice. Konečně silnice. Přes bývalou celnici vjíždím definitivně do Čech, do Horní Malé Úpy. Mraky se trhají. Svítí slunce. Je to dobrý. Sjíždím strmě, klikatě, hluboko malebnou krajinou. A pak, úplně odspoda, musím přes kopec do Pece. Už jsem viděl to letovisko pod sebou, když začalo šeredně hustě lejt. Honem někam pod střechu. Čekám velký výběr hospod, a nemýlil jsem se. Jenže je teprve jedenáct. Oběd ještě není hotov. V tom lijáku přecházet od jedné hospody ke druhé – brrrr! Pak jsem přece jen uspěl. Dávám cosi... snad je to svíčková... hlavně že jsu v suchu. Mají tu zimu. Suchým návštěvníkům chládek nevadí, o personálu nemluvě. Přesunuju se do samošky. Tady je to daleko příjemnější. Teplo, dokonce stolky, kde můžeš zbaštit svůj jogurt. A koho to nevidí mé oči! Ištván Rudolf! Usrkává kokakolu z piksle a zamyšleně hledí na provazy deště za výlohou. Nadšeně se zdravíme. Neumím maďarsky, takže si nepokecáme. Z té restaurace nejsu úplně přesycen, tak ještě pár koblih, jogurt s rohlíky, banán a pomeranč. Déšť se zmirňuje a Rudolf se vydává na další cestu. Dojím a pojedu taky.
Výrovka v mlze
K Výrovce je 540 metrů převýšení. Je to boj, vytlačit tam kolo. Tady Ištvána nedoženu. Ke všemu se znovu dává do deště. Ztrácím čas oblékáním nepromokavých bazmeků ve futrech Richtrovy boudy. Zbytečně. Za chvilku přestalo. Kolem Výrovky je hustá mlha. Kus rychle sjíždím po asfaltečce, pak pomalu škaredou lesní cestou. A přes další kopec do Špindlu. Tenhle nebyl tolik velikánský.
Dnešek je ve znamení mokrých nohou. Normálně to řeším tak, že přes ponožky navlíknu igelitové pytlíky a přes ně teprve sandály. Tohle funguje, když člověk na kole jede. Když jdete pěšky, igelity brzo sjedou z nohy. Hrozně to studí. Dostal jsem nápad - neoprenové ponožky! Vidím obchod s turistickým vybavením. Sláva. Žial chlap ponožky nemá. Kupuju teda návleky za 500,- velikost akorát pro mou nohu. Je to naprosto nesmyslný předmět. Neopren nekompromisně saje vodu a moc špatně se potom suší. Hned další den jsem je zahodil. Zase fest leje, tak jdu do hospody naproti na tlačenku s cibulí. Dobrý.
Přestalo pršet a už to vydrželo přes celý zbytek léta.
A hned další tlačenka – po sjezdovce přes volně sypané kamení. Podle sklonu to byla nepochybně ta černá. A pak ke Dvoračkám ta zámková dlažba! Zážitek jako bejk! Nahoře už se jakž takž dá jet. Ufuf! Vyhlížím rozcestí, kde se dám doleva dolů podél Mumlavských vodopádů do Harrachova, a ono pořád nic. Ono se totiž přes Harrachov tentokrát nejede. Chata u potoka s použitelnou verandou. Tady se rozložím. Dnes jsem měl kliku na počasí. Vydatné lijáky mě zastihly v místech s nejhustším výskytem hospod. V Peci a ve Špindlu.
V noci přijel Tomáš Vávra. Odsunul mě ke stěně a zalehl taky.
Stezka v rašelině
- 13. července – čtrnáctý den
Zima je děsná. Prej 5°. Holt jsme v horách – v 1100 metrech. Tom spí o něco dýl. Já jedu jako vždycky. Pokračujem po traverzu Krkonoš. O pár stovek metrů dále od naší verandy je bezva šelter, a o pár kiláků dále další. To je normální úkaz – ráno po odjezdu z ne zrovna příjemného bivaku, přijedu po pár minutách k supr místu. Trasa směřuje k severu – do Polska. Kolem hranic se rozkládá zatraceně šeredné rašeliniště. Vyzouvám ponožky, abych je zachoval suché, a pokračuju naboso. Studeného mokra jsem si užil včera dost.
Docela pěkná cesta
Polské cesty jsou kvalitní, ale toho kamení. Moc rychle to nejede. Projíždím nad opuštěným lomem. Vypadá trochu jako norský fjord, až na to, že tu není voda. A kolem státních hranic musíme znovu přes hluboké rašeliniště. Konečně zpátky doma. Sjízdná cesta je vysvobozením. Sjíždím z hor. Chaloupky, hospůdka. Od rána jsem nenaďabil na zdroj potravy, tak bez váhání zastavuju. Babky mě hned identifikovaly jako 1000 mílaře. Byla z toho vydatná polívka, velké kafe s mlíkem, táč s borůvkama. Děvčata se chovají tak přátelsky a srdečně, že jim člověk ani nemá za zlé ty extrémní ceny.
Trochu horší cesta
Následuje příjemné svezení po umělém singl treku. Stezka se vlní a kličkuje lesem. Vůbec to nedrncá – supr! Na spodním konci stezky nad městečkem Hejnice stojí další kiosky s kofolou a borůvkovou bublaninou. 1000 mil je bezva závod. Brzo budu na CP 3. Tam se najím doopravdy.
Ve 13:42 jsu tam – vlastně tady. Zrovna je tu na návštěvě pár starých kamarádů. Fajn. Ištván je boh alebo diabol. Byl tu dnes brzo ráno. Pepa Kristl přijede zítra ráno, Ríša tu zítra přespí. Identifikuju na sobě dvě klíšťata. Klasicky je zamažu jodem. Ten je desinfikuje a zabije. Kamarád check pointista mě přesvědčil, že je vytáhne specielní pinzetkou. Parazita vyviklat ... hmmmm ... snad už stačilo... a zkoušíme táhnout. Bestyje se přetrhla a kus zůstal v těle. Ještěže mám ten jod. Příště si na ně nenechám sáhnout.
Ohledně jídla je check point 3 velké zklamání. Tady se striktně dodržuje zákaz pomáhání účastníkům závodu. Kafe se s odřenýma ušima jaksi povedlo uvařit, ale cukr do kafe... to už toho chcu moc. Jen toho piva je nekonečně. A možnost zakoupit energy tyčky (fuj). Zobnu jen něco málo vánočky z tlumoku, abych nepad vysílením a valím dál. Ona ta pořád stejná fádní strava má cosi do sebe. Člověka neláká se přežírat a postava zůstává štíhlá. Každopádně v Hrádku nad Nisou břuch nekompromisně naplním.
Už jen přejet Jizerky, pak kus po pláních, a budu tam. Beru první hospodu ještě na periferii. Dám něco, co bude rychle hotové - kousky kuřete opečené na způsob řízků. Tomáš se objevil, když já už jsu po jídle. Za Hrádkem jsem zas trochu dost pobloudil v pralese, takže Tomovi nedalo moc úsilí mě dohnat. Ani mě nehne se bičovat, abych mu stačil. Pod koly ubíhá lesní cesta. Už jsem jel po lepších. Šero přestává být průhledné. Pokračování zítra.
(Jak to tak po sobě čtu – je to čím dál stejnější. Nejzajímavější zážitky mám z konzumování potravin. Ach jo. Teprve tady si člověk udělá pořádek na žebříku hodnot. Jak se člověk musí natrápit, než si uvědomí, že jídlo patří k největším slastem života).
- 14. červenec - patnáctý den
Ranní vysoká orosená tráva fakt není nic příjemného. Každopádně vpřed valím plynule, bez zádrhelů. U chaty Luž jsu před osmou. Moc brzo. Okno do kuchyně je otevřené a slyším odtud cinkání nádobí. Nebudu rušit. Chyba. Kamarádi, když mě po sléze dohnali, říkají - "spali jsme na Luži. Ráno v sedm vstal kuchař kvůli nám, a připravil snídani." Ehm... smůla na mé straně. Tam dole nad nádražím Jedlová, jak jsem loni tolik bloudil, je to skutečně trochu složitý. Nicméně letos v pohodě.
Od hranic s Ukrajinou jsem neviděl solár elektrárnu, až tady
Rozpáralo se mně poutko u sandálu. Tyhle kristusky od Hudyho jsou fakt supr kvalita, že se ještě úplně nerozsypaly. Při daných podmínkách. Opravuju je stahovacím páskem. Přitom mě dohnali dva spoluzávodníci. Jeden má bambusové kolo. Má jiný typ, než co vyrábí v Argentině partner Markéty Cerenové. Na jejím facebooku vidím dokonce tandem. A za chvilku je tu Tomáš. Všichni tři spali na Luži. Než jsem opravil sandálek, byli pryč.
Bambus
Do Krásné Lípy je ještě daleko. Rákosníkův obchod na náměstí jen kvete. Pamatuju si ho od loňska. Kamarády vidím snídat na lavičce opodál. Tomáš se rozhodl zvýšit rychlost a už odjel. Ti dva taky odjíždí a já se dávám do jídla. Tenhle obřad se nedá uspěchat.
Na rynku v Krásné Lípě
Na hospůdku kdesi blízko Šluknova mám příjemné vzpomínky. Loni mně tam krásná šenkýřka pohostila supr švestkovýma knedlíkama. To děvče tady letos není. Knedle ano. To je hlavní. Blížím se k pověstnému Nordkapu - nejsevernějšímu to místu Českomoravy, tak tu stavím k poslednímu najezení. Loni byly ty knedle lepší. Piju teď jen pivo nealko, abych nechyt mikrospánek za jízdy. Ulovil jsem na sobě další dvě klíšťata. To je ta vysoká mokrá tráva.
Podél německé hranice
Němci chrání hranici proti zlodějům obrovskými balvany mezi stromy. Nordkap je pořád stejný. Stezka je často na hranici jetelnosti. Zkouším jet, ale po pár metrech slízám na nohy, a tak pořád dokola. Kdybych nevymejšlel a šel pořád pěšky, byl bych rychlejší. Polomy západně od Nordkapu tu loni nebyly. Těžko říct, kterým směrem je stezka schůdnější. Jestli tímto, nebo tím loňským. Jakmile jsem uhnul z hranice, dostal jsem se na dobrou cestu, ale kopce jsou nepříjemně velké.
Divočina na Nordkapu
Malebné stádo koz a dvě děvčata na cestě. Pár chalup v pozadí. Je to ves Nová Víska. Prosím o vodu do butelky. Pastýřka, že zažene kozy dom a dá mně. O 1000 mílích mají přehled. Borci tu jezdí už tejden. Ve středu tu jeden spal. Říkal, že za dva dny dojede do cíle a fakt dojel. To dodá optimismu. Za tři dny bych tam taky moh být. Lucie bývá s bráchou v blízké chalupě, a že by mě přichýlili. Ptaly se toho 1000 mílaře, jestli někdy litoval, že se na tohle trápení dal. “Pořád, pořád!” ba jo.
Ženeme kozy dom
Je to lákavé, zůstat tady na noc, ale je teprve osm hodin. Jdu za pastýřkou pro vodu, a rozhoduju se, že tu zůstanu. Je už osm. Po těžké rachotě přes Nordkap si zasloužím trochu rekreace. Zítra nahradím tento přechodný výpadek elánu zvýšeným úsilím. “Taťka má několik tvých knížek. Je tvůj fanda. Teď už na kole moc nejezdí. Přibral a dal se na geocaching.” Koukáme na internet – na 1000 mil. Za mnou jede ještě ňákých pět lidí. Běžec Rudolf je kousek přede mnou. Než se dostaneme do cíle, většina mě předjede. “Je to tady říť světa, ale dobrá parta usedlíků, takže se nenudíme. Nakupovat jezdíme do Německa. Je tam levněji a zboží je kvalitnější.” Vychutnávám další parádní příjemný večer.
Pokračování příště...
Honza Vlasák