Odjíždím ještě za šera. Tanečnice je výrazný kopec, ač má jen 597 metrů. V tomto kraji je to hodně. Prérie za kopcem jsem loni projížděl po setmění. Přelízal jsem tenkrát několik elektrických ohradníků a vymetl několik páchnoucích louží. Tentokrát - za světla - žádný ohradník, žádná močůvka. Letos jsou fakt mimořádně dobré podmínky pro závod.
Prokličkovat Českým Švýcarskem a v poledne spočinout na zahrádce velkého restaurantu v Jetřichovicích. Za chvilku je tu Brňák Tomáš Holzer. Dám ovocné knedle. Číšnice přinesla jen dvě. No todle... todle snad nemyslíte vážně! Bez váhání jsem objednal další dvě.
Pokračuju pomalu k Děčínu. Tom mě brzo dohnal. Dostali jsme se na skály až nahoru nad Labe. Těm panorámatům se nedá odolat. Zastavujem na kochačku. Samože jsme do Děčína nesjeli jen tak. Motáme se po traverzujícím chodníčku hore dole, ale přece jen víc dole než hore. Držím se Toma zuby nehty. Děčín už je přímo pod náma, a my ne a ne se spustit na dno údolí. Konečně. Dáme kafe v hospodě. Tom k němu objednává ňáké opečené chleby, já jsem náplň břucha vyřídil před chvilkou v samošce.
Komáří hůrka
Odjíždím dřív. On mě dožene. Před sebou máme zatraceně dlouhé strmé stoupání. Od mostu přes Labe až na Děčínský Sněžník – ze 120 do 720 metrů. Napřed po silnici, pak kus jízdy lesem, krkolomně hore mezi skalami po žluté, a pak to už zase jelo. Za mnou už funí Tomáš. „Valím rychle dál. Však ráno vstáváš dřív, tak se zase potkáme.“ „Jasnačka, val. Zdarec.“ Tady na 1000 mílích musí být člověk individualista. Nelze upravovat svoje tempo podle spolujezdce. Dojíždíme se a odjíždíme každý svým tempem. Už musíme být pod vrškem Děčínského Sněžníku, ale skrz les jsme ho vůbec nezahlédli. Závěrečná tlačenice přes balvany byla v podstatě pohoda. Loni směrem dolů to bylo horší. A pak se to pěkně rozjelo po pěkných cestách. Spím obligátně pod smrky kdesi severně od Tisé.
- 16. červenec – sedmnáctý den
Ještě Krušné hory a budu tam. Rychlá (relativně) jízda pokračuje. Občas na mě někdo volá, jestli něco nepotřebuju – vodu a tak. Po těch 1400 kilometrech jsme my mílaři mezi normálními cyklisty snadno identifikovatelní. Na rozcestí se často stane, že domorodec na mě zavolá – doleva! A fakt je to správně.
Loni jsem to tu fotil v protisměru
Hospoda na Komáří Hůrce je ještě zavřená. Aspoň natankovat vodu na toaletě. Pod kopcem potkávám ženu venčit psíky. Ptám se na možnost pojíst. „Poďte se mnou. Připravím vám snídani.“ „To jste tak ušlechtilá?“ „Eee... tamhle mám penzion. Ohřeju vám klobás a uvařím kafe.“ Nepochybně se tu už ňáký mílař stavoval. Ale bába nekomunikuje: „Mně je to jedno.“ Říká. Tak jo, aspoň nemusím namáhat hlavu vymejšlením konverzace. Ono myslet docela unaví.
Mezi Moldavou a Jiřetínem
Na Cínovec už je to blízko. Zajel jsem na kopec mimo trasu do samošky. Vedou ju samozřejmě Vietnamci a sortiment tomu odpovídá. Žádný normální suchary, jen přeslazené vafle, žádný buchty, koblihy už vůbec ne. O vánočce si můžu akorát nechat zdát. Žádný jogurty... i rybí salát bych bral. Vše marno. Ze zoufalství kupuju hořické trubičky a čokoládu. U Fialů by mělo být líp. Bylo. Kokakola, miska vydatné polívky, japko, broskev, banán... platba dobrovolná. Člověk po tom naplnění břicha zjihne a nechá jim tady i horskou taxu. Odjíždím po desáté.
Krušnohorské slatě
Krám s potravinami v Moldavě je stejná bída a utrpení jako na Cínovci. Spravím si chuť v Nové Vsi. Tamní hospoda je stejná jako loni. Radši sednout uvnitř, než venku v žáru slunce. Krám s potravinami vede česká paní. To je jinej tabák! Suchary BeBe – dlouho jsem je neměl... o to víc chutnají. Paní mně vyrobila obložené žemle – máslo, sýr, šunku. Slintám už když se na to dívám.
Až do večera jsem už nezastavoval. V podstatě nebylo kde. Znovu mně zkřížil cestu fenomenální Maďar Ištván. Předjel jsem ho, ale těžko odhadnout kdy ho zas uvidím před sebou. Další dvě klíšťata. Zítra jich přibude ještě pár. Dohromady jsem jich na sobě zahlušil kolem deseti. Všechny až západně od Krkonoš. Večer, když jsem psal smsku na štáb, zastavil u mě biker: „říkal jsem si, jestli potkám ňákého mílaře... zbyla mně tuba gelu... tak mu ho věnuju.“„To se těžko odmítá, děkuju.“ Tož tohle je jednoznačný pokyn shůry, že zítra musím dojet do cíle. Pepa Kristl je 100 kilometrů za mnou. Ríša jedna ruka tři hodiny za Pepou.
Ištván na hrázi rybníka nedaleko Božího Daru
- 17. červenec – osmnáctý den
Ranní válející se mlhy se dnes skutečně vydařily. Po sedmé jsu už v Kovářské. Škoda, že jsem doma zapomněl kontakt na penzion, kde jsme loni spali v bouři. Nepodařilo se mně jej najít. Ty vajíčka na špeku byly tenkrát nezapomenutelný. Samoška je dostačující náhradou. Však nejlepší kuchař je prej hlad.
Ranní mlhy nad lukami
Přes Klínovec to nebylo příliš do kopce, ale stezka zatraceně šeredná. 13:30 – pizzerka v Perninku. Pro změnu to bude prasečina, zelí, knedlo. Na kopci nad vsí jsem dohnal Zdenka Kulovaného. Sedí u cesty a robí si pedikůru. „Šmankote, spěchejme, ať to stihnem do Skalné za světla!“ „Klid, zbývá už jen 68 kiláků. Říká mně to gpska.“ „Eee... proč nezastavíš radši v hospodě?“ „Tam ztratím víc času.“ Fotíme se navzájem a jedem. Zdenek mně ve sjezdu okamžitě ujel. Příliš cítím s bicyklem a v kamení hodně zpomalím.
Boží Dar
Cesty jsou celkem sjízdné. Snad už to bude dobrý. Načež přijde šeredně drsné rašeliniště, které, srazí psychicky člověka na kolena. Hluboký močál v rigolu. Snažíme se to obejít, ale moc jsme si nepomohli. Nahoru a pak dolů. Nijak strmě, ale jet se absolutně nedá. Takhle blízko cíle to člověk nese obzvlášť těžce.
Zničený člověk nad kafem, polívkou a pivem úplně bez alkoholu v restaurantu na Božím Daru (ve vlaku z Chebu mně jedna paní hádala 80 let.)
Potom, dole, na pěkné cestě, jsem dohnal Ištvána. On je jako zlý svědomí. Tomu taky neutečeš. Má v plánu dojít do cíle zítra. Já snad ještě dnes. Máme čtyři hodiny. V Kraslicích jsu v šest. Na výrazné stoupání - 300 výškových metrů - jsu duševně připraven, ale že to potom bude tak pomalu odsejpat, na to naladěn nejsu. Vydržet! Makat!
Máme 19:38. Do cíle ňákých 25 kiláků. Cesty momentálně jetelné. Doufám, že jim to vydrží. Rád bych to stih na konečnou za světla. V Lomničce na turistické šipce vidím – Skalná po červené – 7 km. Paráda! Sláva nazdar výletu! To už zmáknu i pod vodou! Spokojeně pokračuju po značce, ale jen kousek. Brzo jsem byl nucen uhnout doprava. Stmívá se a já tuším zradu. Na neznatelné stezky zvěře, křivolaké, zarostlé a hrbolaté, na to nemám osvětlení. Rychlost klesá na 4km/hod. V půl jedenácté volá Pepa Dušák, kdeže jsu, že už mají o mě starost. „Do frasa, je to klikatý jako sviňa! Každou chvilku musím zastavit a čučet na gpsku. Teď jsu na louce ve vysoké trávě. Blízko před sebou vidím světla dědiny, ale stáčím se doprava do lesa.“ "Fajn, ty světla – to bude Skalná. Za chvilku jseš tady!“
Zase Ištván, kdo jiný
Chvilka trvala ještě půl hodiny. Do cíle jsem se trefil až na druhý pokus. Poslední metry po břehu potoka jdu pěšky, abych se nezřítil do koryta. Od té doby, co mně v Bělorusku zlomili krček stehenní kosti, mám potíže se zatáčením doprava. Nejsu schopen zatočit do slavnostního oblouku cíle. Důsledek totálně vyšťavené hlavy.
Kraslice v údolí
Honza Kopka mě fotí ze všech úhlů, před cílem, v cíli, za cílem... Dal jsem 1000 mil! Mám to úspěšně za sebou, takže příští rok už se hlásit nemusím! Ve velké euforii si připadám naprosto svěží, schopnej jet hned teď dalších 1000 mil.
Trasu jsem urazil za 17 dní, 5 hodin, 58 minut průměrem 4 km / hod. V pořadí mám 65. místo. Letos dokončilo 2x tolik lidí, než v minulých ročnících. Zdenek Kulovaný sem přijel před 2 hodinami. Noční stezky v lese mě hodně zdržely. Tom Holzer tu byl po obědě, Tom Vávra půl hodiny po něm.
- 18. červenec
Brzo ráno se objevil Ištván Rudolf. Zdenál Kulovaný je zatím jediný borec, který dal 1000 mil z nejvýchodnějšího bodu Slovenska až na trojmezí Česko / Německo / Bavorsko, a to s kolem. Den před startem v Nové Sedlici je vynesl hore na Kremenec. A pak - od cíle, pokračoval ještě na Trojmezí (teda na Kremencu je taky trojmezí – Polsko / Ukrajina / Slovensko). Rok předtím si pár nadšenců v čele s Honzou Kopkou taky vyšlo na Kremenec, ale kola nechali dole. Startovalo se tenkrát na tom Trojmezí úplně na západě.
Na nádraží v Chebu jsem definitivně osaměl. Přepadla mě těžká únava šmrncnutá nostalgií. 1000 mil dobrodružství 2013 je za náma, a už nikdy se nevrátí. Pepa Kristl přijel 19. července po obědě a Ríša Jedna ruka o dvě hodiny později. Šmitec.
Honza Vlasák