Za námi je čtvrtý ročník 1000 Miles, extrémního závodu pro bikery, běžce, chodce, koloběžkáře a všechny, co se pohybují vlastní silou. Závod zahrnuje velkou dávku dobrodružství, nenadálých příhod a nového poznání. Sledující veřejnosti pak při detailním "přímém" přenosu na webových stránkách přináší (téměř) stejně intenzivní zážitek.
Můj přítel Zdenda Suchan jel tento závod již počtvrté a já jsem zde působila jako dobrovolnice na kontrolním bodě v polovině trati po cca 800 km. K této aktivitě jsem se přihlásila již v loňském roce a vůbec jsem netušila, k čemu jsem se upsala. Nevěděla jsem, jak to bude vlastně celé probíhat a měla jsem z toho i trochu strach, protože nejsem zrovna typ baviče a chvíli trvá, než někam “zapadnu”. Ale musím říct, že všechno předčilo mé očekávání a celých deset dní jsem si moc užila. Poznala jsem spoustu nových lidí, nejen závodníků a dobrovolníků samotných, ale i dalších lidí se závodem spojených a někteří z nich mi přirostli k srdci natolik, že se mi po skončení závodu začalo hned stýskat.
Nedokážu pochopit, jak někdo dokáže být tak silný (nejen fyzicky, ale především psychicky) a zvládne tak náročný závod, jako je 1000 Miles. A to nemluvím o tom, že se na něj každoročně přihlásí spousta finisherů znovu. Člověk by si řekl, že jsou blázni. Ono asi trochu musí být. Sám jeden ze závodníků prohlásil, že “kdyby to jezdili jen lidi absolutně rozumní, tak tam nikdo není”. Ale ať jsou blázniví nebo ne, jedno jim nelze vzít – hluboký obdiv a respekt. Sama bych nikdy nic takového nedokázala a musím říct, že to, jak to všechno zvládají na mne zanechalo veliký dojem. Zdenda mi o tomto závodu vyprávěl od chvíle, co jsme se poznali, ale musím říct, že až během závodu jsem si teprve dokázala představit, jak to vlastně vypadá. A stejně si myslím, že moje představivost odpovídá tak polovině skutečnosti.
Letošní ročník startoval v neděli 29. června 2014 v západočeských Hranicích. Počasí závodníkům na začátek moc nepřálo, lilo jako z konve a teplota nepřesáhla 20 stupňů Celsia. Ale s tím byli závodníci předem smířeni, neb Honza Kopka takové počasí objednává každý rok. A tentokrát mu to opět vyšlo!! Po odstartování výstřelem z pistole se vydali na cestu nejen závodníci, ale i já. Ovšem trochu jiným směrem a úplně jiným způsobem. I mně bylo nepříjemné počasí na dlouhou cestu autem, a co teprve chudáci závodníci. Bylo mi jich líto a zároveň jsem je obdivovala, že se do něčeho za takových podmínek pouští.
Po dvou dnech začínají první problémy – Zdenda má na pravé noze má zánět šlach, tak celý den šlape pouze levou. Je unavený, šlachy zlobí a ke všemu má defekt už i na kole. Na obou pláštích má cca třícentimetrové díry. Trhliny sice podlepil, ale jak se pod ně dostávají nečistoty, dochází zároveň i k protržení duší. Vše sleduji pouze podle jeho SMS. Další dny pokračuje zánět šlach. Pravá noha se lepší a vypadá, že je v pořádku úplně, zato levá je v háji tím, jak poslední dva dny zabírala, aby pravá noha odpočívala. K tomu se přidal zánět i na ruce - Zdenda nemůže hýbat dvěma prsty a tudíž ani řádně brzdit. Letošní rok je vážně nějaký prokletý.
Mezitím u mne ve středu večer vrcholí přípravy na odjezd na checkpoint v Jeseníkách. Po loňském úspěchu dovezených medovníků jsem se rozhodla, že rovněž něco upeču. Osvědčila se mi bábovka, ale díky své velikosti mi přišla trochu nevhodná. Chtělo to něco menšího, jednorázového, ale ve větším počtu kusů. Vzpomněla jsem si na muffiny a bylo rozhodnuto. Středeční večer tak patřil těmto sladkým dortíkům. Po pár hodinách příprav a pečení jsem měla připraveno kolem padesáti kousků. Pro prvních pár závodníků to bude stačit :-)
Čtvrteční ráno balím poslední věci, nakládám všechno do auta a vyrážím na cestu na CP2. Do areálu X-Parku ve Františkově dojíždím kolem poledne. Na místě je již hlavní organizátor Honza Kopka s partnerkou Yvčou Kotykovou a společně s ostatními dobrovolníky jsou v plném pracovním nasazení. Stavbu druhého kontrolního bodu svým příjezdem trochu narušuji. Jediný, koho znám, je Martin Karásek, GPS-kový guru, který k závodu a místnímu checkpointu patří od nepaměti. S ostatními dobrovolníky se seznamuji a již společnými silami nafukujeme „vítězný“ oblouk a další reklamní bannery od partnerů závodu. Pomalu začíná klasický závodní frmol.
Závodníci přijíždějí od rána do večera, bez ohledu na denní či noční hodinu. Snažíme se s dobrovolníky střídat, aby byl jezdcům vždy někdo k dispozici, ale i my se potřebujeme v noci vyspat. Někteří mílaři se na checkpointu zdrží jen chvilku – umyjí kolo či sebe, doplní energii dobrým jídlem a pitím, nechají si vyprat oblečení a opraví případné defekty na kole. Jiní zůstávají na noc a někteří v polovině závodu končí, ať už ze zdravotních, rodinných či dovolenkových důvodů.
V sobotu dojíždí do cíle 500 Miles v 19:30 hodin jako 48. závodník i Zdenda. Umísťuje se tak na 33. místě ve své kategorii M1 (muži do 40 let) a na 48. místě v disciplíně MTB. Plány a cíle byly jiné, ale zdraví je nejdůležitější, a tak jsem pyšná na to, že Zdenda má rozum zde závod ukončit. Někde je mnohem těžší závod ukončit dříve, než jej dokončit v plném rozsahu. Očekávání okolí (rodiny, přátel, známých či kolegů v práci) je velké, stejně jako tlak na dosažení nejlepších výsledků. Ale osobně si myslím, že na názoru ostatních tolik nesejde. Když někomu na někom záleží, je pro něj zdraví přednější než jakýkoliv výsledek. Rodina a přátelé se na něj určitě nezlobí a jsou (stejně jako já) rádi, že ve zdraví dojel do cíle 500 Miles. Myslím, že přes všechny komplikace je to stejně obrovský výkon a já jsem na Zdendu právem hrdá!!
Od tohoto okamžiku zůstáváme ve Františkově společně. Původně jsem měla pomáhat ještě na checkpointu v cíli 1000 Miles, ale vzhledem k tomu, že jeden dobrovolník jesenický checkpoint ze zdravotních důvodu musel opustit, zůstala jsem zde společně se Zdenou o pár dní déle. Každý den přijíždí nová várka závodníků a objevují se nejen ženy či koloběžkáři, ale i první chodci. Někteří závodníci v Jeseníkách svoji jízdu končí, jiní pokračují směrem ke slovenským hranicím a dál na východ až do cíle v Nové Sedlici, nejvýchodnější slovenské obce.
9. července dorazili do Finishe 500 poslední tři závodníci a my mohli začít balit. Složili jsme reklamy a bannery partnerů, vyfoukli oblouk a uklidili naše velitelské středisko, kde jsme úřadovali celý týden fungování našeho CP. Během těchto sedmi dní k nám dorazilo rovných 100 závodníků. Svoje dobrodružné putování zde ukončilo 37 závodníků a zbylých 63 odvážlivců se vydalo dál na trasu směrem ke slovenským hranicím. Děkujeme všem závodníkům za jejich odvahu, odhodlání, optimismus a příjemnou společnost. Také děkujeme rodinám, přátelům a fanouškům, kteří svoje favority podporovali, bez nich by to nebylo ono a všem závodníkům to zajisté vlévalo krev do žil. Tak třeba zase za rok :-)
Tereza Horáčková
