Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Kolem dolem

8.5.2018 18:40

Je mnoho kritérií, podle nichž si vybírám závody, které chci v sezóně absolvovat. Oblíbenost akce či charakter trati jsou asi těmi nejzásadnějšími, ale existují i další důvody. Za důležitý faktor je rozhodně možné považovat neobvyklost a specifický charakter míst, jimiž trasa vede. A to byl přesně impuls, který mě v sobotu 5. května přivedl na startovní čáru Cyklozávodu Milada nedaleko Ústí nad Labem.

Bookmark and Share

 Co je však v severních Čechách, stále známých především jako rozsáhlá průmyslová oblast, tak zajímavého pro cyklisty? Paradoxně právě záležitosti plynoucí z rozsáhlé těžební činnosti v předchozích desetiletích. Trasa závodu totiž prochází místy bývalého chabařovického hnědouhelného velkolomu. Devastace krajiny, k níž došlo od 70. do 90. let, je poměrně známou záležitostí, méně se už ví o rozsáhlé rekultivaci probíhající po ukončení důlních prací. Z předchozích řádků je snad zřejmé, proč mě Cyklozávod Milada při plánování letošního kalendáře tak zaujal. Byl jsem opravdu zvědavý, jak dopadl záměr, jehož výsledkem je současné jezero Milada a nově vznikající rekreační oblast v místech, kde by ještě před pár lety nikdo nic podobného nehledal.

 

Pozitivní výsledky dosavadního snažení ukazuje mimo jiné velký rozvoj sportovních aktivit v rekultivované oblasti, jak na rekreační tak i soutěžní úrovni. Jedním z hmatatelných výsledků je právě nový seriál Miladatour, jehož součástí je také horským kolům určený Cyklozávod Milada. Ten doplňují ještě dvě běžecká klání (Milada Run, Milada Winter Run), která mě však kvůli mému výrazně cyklistickému zaměření až tak neoslovují. Tím samozřejmě nijak nehodnotím jejich kvalitu, to musím nechat na povolanějších.
 
Už při příjezdu do zázemí závodu v Roudníkách mě zaujala okolní krajina. Ačkoliv je dobře patrná její neobvyklost, zřetelně prozrazující, že nevznikla přirozenou cestou, není třeba se obávat její průmyslové minulosti. Navíc se zdálo, že okolí jezera není ani příliš zaplněné turisty, což je pozitivum pro vlastní závod, jelikož se tak minimalizuje riziko kolize. S přibývajícími hodinami ale počet lidí na vycházce narůstal.
 
V zázemí na fotbalovém hřišti jsem po registraci využil možnosti analýzy tělesné skladby zdarma a bez fronty, což ocení každý, kdo bere závodění alespoň trochu vážně. Pak už bylo potřeba rozhýbat tělo a chystat se na start závodu, v mém případě delší dvouokruhové varianty o délce 44 kilometrů.
 
Trasa připomínající „rozpláclou“ osmičku sestává ze dvou částí. První po krátkém zaváděcím úseku okolo kostela zamíří vzhůru přibližně jižním či spíše jihovýchodním směrem. Jedná se o jediný větší kopec celého závodu a mně jako obvykle odsunul z předních pozic trochu dozadu. Celou dobu se jelo po širokých štěrkových nebo polních cestách až ke sjezdu zpět k jezeru. Následoval návrat až k místu, kde kousek od Roudníků trasa tvořila pomyslný střed osmičky. Už v první části se štěrk začal projevovat jako největší nepřítel závodníků, na což ukazoval vyšší počet defektů, než bývá obvyklé. Současně se přesně podle mých předpokladů projevil coby nepříjemný podklad pro ostřejší zatáčky v rychlých pasážích.
 
V druhé části závodního kruhu situovaného do údolí u rozlehlé vodní hladiny se však k zákeřným vlastnostem hlubokého štěrku přidal ještě vysilující boční vítr. Pohyb ve skupině vypadal jako lepší varianta, než jet o samotě, jenže k poskládání klasického silničního „terezínu“ se nikdo neměl, takže jsme trochu nepochopitelně jeli neustále a tvrdošíjně lajnu za sebou, byť funělo z boku.  Na druhou stranu je pravda, že několikrát se při jízdě ve dvojici nebo trojici snaha o střídání projevila. Jenže ani to někdy nemělo úplně pozitivní dopad, jelikož se i u Milady projevil nešvar bikových závodů – na špici nastoupit, což spolehlivé roztrhá celou skupinu a sjíždění stojí spoustu zbytečných sil.
 
Větrná jízda sice začala odčerpávat síly, ale s květnem snad opravdu ustupuje dubnová závodní krize, takže i po kamenité pláži, kde se kola nepříjemně bořila, jsem se rychle prohrabal na pevnější cestičku a vlastně i se slušným ziskem. Ke konci okruhu přišel ještě sjezd po cestě s vyjetými vyschlými kolejemi od traktorů. Asi jediný delší úsek, kde se dalo při troše nepozornosti a šikovnosti „lehnout“. Nepočítám-li ovšem pravoúhlé odbočky vysypané hezky klouzající šotolinou.
 
Při návratu do cílového prostoru v Roudníkách se můj předchozí optimismus ohledně výkonu jevil jako zcela na místě. Skupina, v níž jsem bojoval o 10. místo celkově a 3. v kategorii, to jen dokazovala. Nájezd do druhého kola navíc přinesl příjemnou změnu. Místo dlouhého kopce po široké cestě zařadili organizátoři lesní singlový výjezd, který závod hezky oživil. Nebyl však dlouhý a na úvodní trasu bohužel navázal daleko pod vrcholem prvního stoupání.
V poměrně ustálené skupině se scénář příliš neměnil, takže jsem chvílemi zkoušel ujíždět. To se mi nepovedlo, ale myslím, že se alespoň podařilo snížit počet lidí držících pohromadě. Celkově docházelo k čím dál většímu rozpadání větších celků na dva či tři samostatně jedoucí závodníky, vítr si zkrátka vybíral svou daň. A moje vyhlídky na první letošní dobrý výsledek vypadaly čím dál reálněji.
 
Jenže snad právě kvůli velké přemotivovanosti jsem se řítil vpřed, odhadoval jezdce před sebou, nevěnoval úplně pozornost cestě a ve sjezdu po louce s  traktorovými kolejemi přišel tvrdý trest za nepozornost. Ani nevím, jak jsem udělal doslova školáckou chybu, vjel do jednoho z vyjetých koryt a hned vzápětí následoval let ve vysoké rychlosti přes řídítka. A ještě tvrdší dopad přímo na žebra.
 
Vyražený dech, chvilka zoufalého chrčení na zemi při snaze o znovunadechnutí a následující nutné rovnání řídítek pro tentokrát definitivně ukončilo mojí snahu o umístění. Dost slušně otřesen, o provozních odřeninách nemluvě, jsem dojel do cíle. Náš náskok byl před pádem naštěstí tak velký, že mi to nepřineslo zásadnější propad, takže nakonec 5. v kategorii a 12. celkově. Pak už jsem si v cíli při lékařské kontrole natlučených žeber (dokonce až tak nepříjemně, že i při psaní reportáže marně hledám pohodlnou polohu v křesle) jen nadával za zbytečnou nepozornost.
 
Cyklozávod Milada rozhodně patří mezi rychlé akce, někdy výstižně nazývané „letecký den“. I pro bikery upřednostňující těžké technické tratě však může být zajímavý právě tím, kde se koná. Není zase až tak obvyklé, aby celá trasa vedla rekultivovaným areálem hnědouhelného povrchového dolu. Jediné, co bych v závěru viděl jako nedostatečné, je občerstvení pro závodníky. V době, kdy po dojezdu obvykle dostanou teplé jídlo (někdy je nabízeno i více variant) může stůl s nakrájenými sušenkami, banány a pomeranči zbytečně zkazit závěrečný dojem ze zajímavého závodu.
 
Ondra Hladík

Diskusní fórum pro: "Kolem dolem"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz


Reklama: Praktické láhve na pití botanela ze zdravotně nezávadného plastu


Reklama: Cestovní pojištění Porovnej24.cz