Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Arizona Trail Race, 12. díl: Vysílení a pády

20.11.2020 07:22

Budíček je tradičně před pátou. A tradičně jsem celý dolámaný a z pelíšku se mi nechce. Tentokráte ani moc nesnídám, Payson má být kousek přes kopec.

Bookmark and Share

 

Ráno před Payson

 

S Paulem přes Payson a Pine

No bylo potřeba ujet 10 km a vystoupat 300 výškových metrů, ale chvíli před sedmou jsem si již vychutnával kafíčko a koblížky u první benzinky na kopci nad Payson. Při odjezdu z banzínky dorazil Paul Wisenbach a stal se tak mým parťákem na většinu dne. Osamělosti jsem už měl nějak dost, tak jsem se vrátil do shopu a spolu s ním dokoupil další dobroty. Pak jsme si dali pořádnou snídani u Donaldů a za družného hovoru projeli patnáctitisícovým  Paysonem.
 

Dali jsme si pořádnou snídani u Donaldů

 

Za družného hovoru jsme projeli patnáctitisícovým  Paysonem.

 

Za městem, již řádně odpočatý, jsem nasadil tempo a Paulovi bez problémů odjel. Po dvaceti kilometrech mě však rozbolela achilovka. Samozřejmě na té noze, kde jsem měl tretru se strženými závity a kufry posunutými do předních dírek. I ten pitomý centimetr a něco se projevoval a achilovka tahala čím dál víc. Po dalších dvou kilometrech jsem se rozhodl pro operaci Tretra. Slezl jsem, zul se a vytáhl ostrý nožík. Tím jsem zevnitř rozpáral dno tretry a dostal se tak k plíšku, do kterého se kufry z druhé strany šroubují a otočil ho o 180 stupňů. Celou dobu jsem měl strach, že mi někam zapadnou šroubky nebo, že po opětovném nazutí bude výřez pod vložkou cítit. Nestalo se a já měl neskutečnou radost, kterou na fotku zachytil Paul, který mě zrovna dojel.

Operace se zdařila, tretra nezemřela!


Jeli jsme zase chvíli spolu a Paul si neustále stěžoval, že je unavený a jak už je na to starý. Já na to, že jsem jen o rok mladší, čehož se chytl a neustále opakoval. Až budeš mého věku, bude to pro Tebe těžší. Tak jsem s ním udělal video interview, aby mi tuto myšlenku dne zopakoval. A on se najednou do kamery rozmluvil o tom, jak je plný síly, jak ho závod úplně nabíjí a že až dojede do cíle, že si to dá nejspíše v tempu zase zpět na start. Prostě typická hollywoodská motivační řeč. Na to já, že určitě taky a že vyhrajeme double. A on si náhle vzpomněl, že prý na něho v cíli bude čekat žena, takže zpátky že už asi nepojede. Prostě legrace a motivační video jako vystřižené.


A opět dál a dál, tentokráte už bez Paula, který na tom byl opravdu fyzicky hůře a musel častěji odpočívat ve stínu. Stezka byla opravdu hornatá, po chvíli přešla v pěšinu a do toho začalo silně pršet. Okamžitě jsem měl kolo i tretry obalené hnědým i červeným blátem.

Okamžitě jsem měl kolo i tretry obalené hnědým i červeným blátem.


Naštěstí pro mě se tak stalo kousek před Pine, kde jsem potřeboval doplnit vodu. Byl už čas oběda a do dalšího místa civilizace to bylo 170 km. Takže nebylo co řešit, uhnul jsem z trailu a po asfaltce sjel kilometr a půl k první restauraci. Restaurace byla naprosto fantastická. Obsluha po chvíli vysvětlování pochopila, že závodím a pospíchám i s jídlem.  Proběhlo to jak na drátkách: skvělé jídlo, voda a cestu, nabíjení mobilu a dokonce i mytí kola od marastu a bláta hadicí u plotu.

Pro velký úspěch jsem si objednal dva megaburgery. Po chvíli přemýšlení a mlsném ochutnání jsem je vyprostil z termokrabiček, pořádně je zmáčknul, dal do igeliťáků a takto nacpal do přední 5l brašny na řídítkách.

Burgery na cestu


Mezitím přestalo pršet a dorazil promočený a zablácený Paul. Přivezl mně můj bidon, který našel na stezce. Prý jich takhle nalezl už pět a že bude rád, když si ho vezmu zpět. Sice vtipkoval, ale jinak byl úplně vyřízený a u obsluhy vyzvídal, kde by mohl přespat. Já však přece jenom nějakou sílu měl, tak jsem odmítl domlouvanou pohostinnost a že vyrazím dál. Paul mi tedy aspoň na památku věnoval nalezený litrový vak s integrovaným vodním filtrem. Nejspíš ho prý ztratil Josh jedoucí nyní na první pozici, tak kdybych ho náhodou dojel…


Vysílení a pády


Před třetí odpoledne, totálně přežraný a s kolem plně naloženým zásobami a vodou vyrážím dál. Za Pine to pro mě byl nejtěžší úsek celého závodu. Projížděli jsme národním parkem Coconino podél skalního okraje Mogollon Rim.  Úzká pěšinka, bláto a kluzké kameny. Všude malé šutry i velké balvany. Neustále jsem slézal a tlačil. Kromě prvního dne jsem nespadnul z kola, no a tady se mi to povedlo snad šestkrát. Povětšinou, když jsem byl líný slézat a zkoušel skočit z balvanu dolů. Následoval let střemhlav přes řídítka a těžký dopad na ruce. Pak jsem to dvakrát vylepšil pokusem o přejezd kluzkého balvanu do kopce s pádem do strany do kaktusů.

První držkopád


Tělo dobité, ruce i kolena odřená, goretexka rozpíchaná… Tempo šíleně pomalé. Po každém karambolu jsem si sliboval, že příště už nic riskovat a zkoušet nebudu. Jenže instinkty a návyky se mění těžko. Hlava věděla, jak to hladce projet a tisíckrát před tím se mi to i dařilo. Jenže v tuhle dobu se projevovala únava a tělo nestíhalo provádět pokyny, které signalizovala hlava. Prostě mazec, byl jsem jak ožrala pytlem praštěný, reakce opožděné snad o více než vteřinu.  


Pochopil jsem proč šel Paul spát už ve tři odpoledne. Ten chlap dokázal naslouchat svému tělu rozhodně lépe než já. Já se cítil psychicky jakž takž, tlačil jsem se dál a dál do cíle, ale tělo jsem byl přitom schopen dostat až někam za hranu, kde už to bylo celkem nebezpečné.

Mogollon Rim - nejtěžší úseky


A do toho přišla tma a mně se znovu podařilo přeletět řídítka, přičemž mě kolo sedlem praštilo do blembáku a ještě na mě nějak syčelo. No jo jenže to syčení nebyl následek rány do hlavy. To mi fakt utíkal vzduch z předního kola! No super, já snad prorazil ultradrahý karbonový ráfek! Hrabu se z pod kola na všechny čtyři, zvyšuji intenzitu světla na čelovce a přiblble prohmatávám plášť u hrany ráfku v  místě, kde probublává mléko. Bohudík ráfek pád z více než metrové výšky vydržel. Toho jsem se bál v té tmě nejvíc, to by byl možná i konec závodu.


Studuji to dál a vidím že mezi hranu ráfku a plášť se dostalo jakési jehličí. Ven ho dostávám snad natřikrát. Vždycky plášť nafouknu, popojedu, jehličky se opět nějak posunou a kolo znovu syčí a uchází. Nakonec plášť celý vyfukuji. Velmi opatrně, aby mi neuteklo mlíko, které až dosud skvěle fungovalo při drobných defektech a všechny díry po trnech zalepilo.

 

Operace flaška


OK jehličí je pryč a kolo drží nafouknuté. Jenže pro změnu vidím, že mám silně ohnutý kovový držák na 2l flašku připevněnou dole pod rámem. Těch ran od kamenů schytal při pádech dost a  dost již předtím, ale tentokráte je úplně vyhnutý a flaška škrtá o přední kolo. Opět to srovnávám, ale jedna strana držáku už srovnání nevydrží a praská mi v ruce. Provázkem to půlhodiny spravuji a jedu dál. Je teprve 21 h, ale já už jsem úplně  hotový a postupně pomalu stoupám do 1 900 m n.m.

Jedu dál a dál, jako robot na autopilota. Už neriskuji, i sebemenší sráz či výjezd slézám a přenáším. Přejíždím postupně přes tři potoky. U toho posledního nabírám vodu, protože odtud dál zase dlouho nebude. Při pokusu o upevnění 2l lahve praská zbytek dříve masivního držáku. To už je poslední kapka na mojí psychiku. Létají ze mě opravdu hodně neslušná slova a naplněnou flašku zahazuji co nejdál po proudu. Jenže ani tentokráte mi štěstí nepřeje. Trefuji první strom a flaška padá 3 metry ode mě na větve do středu potoka. Kašlu na to, brodit se k ní a tahat ven nebudu.


Totálně naštvaný beru kolo a tlačím vzhůru tmou zase dál. Po chvíli začínám špekulovat. Mám už jen dva litrové bidony upevněné na vidlici a prázdný záložní vak složený v rámové brašně. Ten se mi plnit moc nechce – manipulace s ním je zdržující a zabral by spoustu místa, které bych musel řešit přesunem věcí do jiných brašen nebo do kapes. Prostě ztráta flašky mi naruší zavedenou rutinu. Přitom je to můj hlavní zdroj vody. K tomu je potřeba započíst, že dneska jsem od půl šesté ráno ujel 77 km a mé tempo je na téhle šílené stezce a po pádech šíleně pomalé, určitě méně než 5 km/h. Do Flagstavu je to stále přes 100 km. Nic nazbyt, potlačuji svou pýchu a po 22. h vyhlašuji akci Flaška. Kolo opřu o ohořelý strom a tmou klopýtám jen s čelovkou kilometr dolů zpátky k potoku.


Po čtvrt hodině nalézám flašku, brodím se k ní a nesu si ji nocí po kamzičí stezce zase ke kolu. Připevnění popruhy k rámu mi zabere další půlhodinu, takže až po hodině mohu pokračovat v tlačení. Jenže fyzicky i psychycky jsem na dně. Jak jsem plný energie vyrazil ráno, jak jsem si vyspravil botu, jak jsem unikl dešti  i Paulovi… všechny tyto úspěchy jsou pryč a já jsem najednou prázdný a opuštěný v arizonských horách. Vytlačím kopec a bez energie ho zase tlačím dolů. Jak z toho ven? Vys…, vlastně vyspat se na to!

 

Kompletní fotogalerie »

 

...pokračování příště....

 

Pavel "Margl" Macháček

Diskusní fórum pro: "Arizona Trail Race, 12. díl: Vysílení a pády"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama

Pojištění kola v rámci pojištění domácnosti u Top-Pojištění.cz.

automobiloveDILY24.cz



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz


Reklama: Praktické láhve na pití botanela ze zdravotně nezávadného plastu