Téměř celá cesta z Prahy až do Přerova po dálnici – 3 hodiny jízdy. Celou cestu se těším na předstartovní poradu se Šlapkami spojenou s večeří. Tým je ale disciplinovaný a v půl desáté je již na cestě do postelí. Takže jdu nakonec na večeři jen s Prezidentem. Taktika, mazání, očekávání i trasa se ještě pořádně proberou v prezidentském apartmá na ubytovně spolu s Jestřábem, Mikem, Léňou a Kolíkáčem. Nejvíc otazníků je kolem počasí. Předpověď na sobotu nebyla celý týden nijak optimistická – zima a déšť. Ráno to ale vypadá daleko lépe, volím tedy krátké kalhoty, krátký dres, tenké návleky na ruce a dvojité noviny pod dres na hruď.
Dva plné bidony do rámu, půllitr Pepsi Coly do kapsy, pár gelů, tyčinek a dávka stimulantu do zadních kapes a hurá na výstaviště. To je již plné cyklistů. Zájem zaskočil zřejmě i pořadatele, protože start se posouvá o čtvrt hodiny. Po vystoupení mažoretek se začne odpočítávat a pak konečně jedeme. Začátek je nervózní, stále se zrychluje, aby se vzápětí prudce brzdilo, stále trnu, kdy to do mě někdo napálí zezadu nebo zboku. V jednu chvíli slyším rachot srážky a padajících kol kousek za sebou. Po závodě se dovím, že tam na skrumáž doplatil Olin.
Určitě by pomohlo, kdyby se startovalo po kategoriích, všude, kde se tak děje, je začátek daleko klidnější. Je škoda, když se někdo, kdo měl v plánu jet dlouhou trať, jel přes půl republiky, zraní nebo rozbije kolo hned na začátku 200 km trati. Oni ti co jedou 210 km s pěti horskými prémiemi opravdu nemusí závodit již na první křižovatce tak, jak to dělají ti, co jedou 60 km. Takže kolem mne každou chvíli někdo nastupuje, kličkuje zprava doleva, zavírá zatáčky, aby v mírném stoupání zase couval, případně prudce brzdil kvůli protijedoucímu autu. Celé je to ještě opepřené kočičími hlavami v Prosenici, kde by bylo lépe jet plynule 35 km/h, než se několikrát zastavovat a rozjíždět. Nějak se mi nechce riskovat výše uvedené a propadám se balíkem čím dál více dozadu.
Čelo je nejméně 200 metrů přede mnou a stále se vzdaluje. Když přijdou první hupy, nemám se už moc kam propadat. Plašani se propadají dozadu. Bohužel po nich zůstávají mezery, které se nedají sjet. Vidím, jak se dělají v pelotonu přede mnou díry a rychle se snažím chytit nějaké slušné skupinky. Teď se konečně jede plynule, byť „nakref“. Jsou tu stále jezdci ze všech tratí (60-120-210 km), což také moc nepomáhá – ti, co jedou 60-ku, závodí naplno, protože jsou hodinu a půl od cíle a nemají se proč šetřit. Snažím se uviset, občas dojedeme někoho z těch, co ještě před pár minutami kličkovali v balíku a teď jsou úplně prošití, občas někoho ztratíme. Léňa, Kolíkáč a Dreamer jsou někde u čela, o skupinku přede mnou vidím Mišutku. Dlouho máme jeho skupinu na dohled, ale sjet se nám ji nedaří. Jak se blížíme do Bystřice pod Hostýnem, tak se tempo poněkud zvolňuje, rezignujeme na stíhání skupinek před námi. Projevuje se respekt z blížících se kopců. Karty na další část závodu jsou rozdány. Být v době trhání balíku na čele, dalo se teď jet o pár „balíčků“ vpředu, vlát sice na chvostu, ale najíždět sekundy a minuty k dobru.
Konečně je to tady, začínáme poprvé stoupat na Tesák, kde je na 38. kilometru první horská prémie. Skupina „drží“ pohromadě, už se všichni uklidnili, občas někdo odskočí nebo někoho sjedeme, ale není to nic dramatického. Silnice je lemována i poměrně velkým množstvím diváků, kteří povzbuzují. Docela to pomáhá. Nic zásadního se neděje ani po horské premii Tesák ani na bufetu na Trojáku. Nikdo nestavíme, chytnu za jízdy banán a jede se dál. Bohužel skupinka v mezihře moc nespolupracuje. Občas někdo nastoupí, je vidět, že někteří tu závodí, z čísel se nedá poznat, kdo jede jakou trať, tak je třeba reagovat na všechno. Jsem ale víceméně dobře zabudován a mám situaci pod kontrolou. Celkově jsem se trochu srovnal, pravidelně jím i piju. Zorganizovat skupinu, aby jela plynule a efektivně, se bohužel nedaří.
Za Fryštákem začíná stoupání na Hadovnu, druhou vrchařskou premii. Krásná příroda, úzká asfaltka, tady by se „výletovalo“. Jedu ale obklopen závodníky, tak to „trochu“ bolí. Ti, co se dole vezli, teď nastupují, ale není to nic hrozného, škoda, že to úsilí nedali ve prospěch skupiny na rovinách. Za prémiií přichází lahůdka - sjezd z Hadovny. Úzká klikatá cesta, pokrytá štěrkem, kůrou a jehličím. V jednom místě míjíme cyklistu v potrhaném a špinavém dresu sedícím vedle cesty. Zle potlučený jezdec pak sedí na kládách o kus dále. Přibrzdím a když vidím, že už se o něj jiní již starají, pokračuji výrazně opatrněji dále. Po nájezdu na regulérní silnici si „došpurtnu“ dvojičku před sebou a volně čekáme, až se na nás nabalí skupinka.
A už je tu začátek dalšího stoupání. GRAPY. No tak to je tedy perla na náhrdelníku. 20+% stoupání vinoucí se pastvinami s krávami. Uzounká cestička. Kvalitní asfalt, přesto vhodné spíš pro horské kolo. A na něm spousta cyklistů na silničních kolech ze sedla a šněrujících cestu zleva doprava. Skupinka se rozpadá, stejně jako ty před námi, jejichž vytroušené korálky se koulí před námi. Říkám si: “Díky za trojpřevodník“. Zařadím to nejlehčí, co mám, a předjíždím jednoho závodníka za druhým :-). Grapy mne paradoxně vrací zpět do závodu. Dojíždím ty, co se zabudovali před Tesákem do přednějších skupin, ale zřejmě je to stálo příliš mnoho sil. Předjíždím mimo jiné i Astrála a tradičně výborně jedoucí Hanku Dožalovou. Pro diváky je to prima atrakce, nahoře zvoní selka kravským zvoncem jako v Alpách. Když už to vypadá, že jsme nahoře, ještě se to dvakrát „zhoupne“ a jsme zpátky na hlavní. Šupem dolů. Dolu mi to tedy jezdí výborně – Ksyria a nové Conti G4000S spolu s mírnou nadváhou pilota pracují skvěle.
Následující úsek je tedy hodně o morálce. 50 km samá vlna. Ve skupině pracujeme tak 3 lidé, ostatní nejsou na špici vidět. Výborně jede borec v dresu Veloservisu, Eco?Logica! a jeden mistní borec, jehož dres resp. týmovou příslušnost si nemohu vybavit. Nicméně nám podává výborné informace o tom, kde právě jsme a co nás čeká. Občas někdo v hupu přitvrdí muziku. Trochu mne bolí žaludek a dochází mi voda. Kousek jedeme i po trati, kde jsme začínali. Moc mne to nebaví. Chce se mi vystoupit a jen se tak projíždět (nebo ležet?). Vím ale, že zpomalím-li, už se znovu nerozjedu a držím tedy tempo.
Ještě pár vlnek a jsme v Rajnochovicích. Znovu vzhůru na Tesák, tentokrát z jiné strany - čtvrtá vrchařská premie. Ani tady se skupina nerozpadne, nikdo to moc nehrotí. Podařilo se mi přesvědčit zbytek skupiny, že společně zastavíme na bufetu. Doplním bidony, banán do kapsy, zhltnu tyčinku a už se trousíme z bufetu. Ve sjezdu se znovu zformuje skupina a jede se na 5.VP – Lázy – dnes poslední. Před stoupáním do sebe hodím gel a stimulant a jde se na to. Lázy jsou po 2 Tesácích, Grapách a Hadovně procházkou růžovým sadem. Těsně před vrcholem vidím i Oranžový dres - prošitého Mišutku. Alespoň říká, že je prošitý. Jede ale svůj obvyklý super těžký převod a po odstřídání jezdí frajersky vlevo od balíku. Snažím se mu domluvit, ať se také občas schová do balíku. Do převodů se mu radši nepletu, aby se nenaštval a neodjel nám.
Kolem stoosmdesátého kilometru jdeme do posledního stoupání. Nikdo už nejančí, tak to nahoře trošku natáhnu. Nikdo se bohužel nepřidá, tak se zase poslušně zařadím do balíčku. Teď už nás čeká víceméně rovina, respektive mírný sjezd do Přerova. Cestou ještě přeletíme kostky v Prosenici. Oproti ránu je to pohoda. Jede se rovnoměrně 35 km/h, nikdo nekličkuje, nebrzdí, nepřidává.
Jedeme poměrně svižně, i když stále tahají ti samí. Před Přerovem ještě pár kliček ve vesnici, včetně průjezdu výkopem. Pak nastupuje Veloservis a získává 200 m náskok. Nikdo se za ním nevydává. Všichni se zdají smířeni s osudem. Na špici se střídáme dva. Už je tu Přerov a 1 km do cíle. Ostrá pravá a vidím bránu. V čele je jeden z těch, co celou cestu tahali. Nechci ho porazit až na čáře, tak na férovku rozjíždím dlouhý spurt. Hmmm, velká chyba! Najednou zezadu lidi, co jsem vpředu neviděl. Hmm… Navíc ta brána je transparent místního podniku, ta cílová je o pár set metrů dál. Svěšuji a dojíždím z desetičlenné skupiny asi devátý. To se mi tedy nepovedlo, zapomněl jsem na ostražitost a nechal se ukolébat pasivitou ostatních jezdců. Dobrá zkušenost – celkově 90. místo, 20. v kategorii (skupina 81.+ resp. 14+), čas 6:57. Průměr 30 km/h. Dobrý výkon, prokaučovaný závěr, dobrá zkušenost.
Večer super „tiskovka“ s Šlapkami, které ovládly soutěž týmů – Áčko šesté, Béčko páté a Céčko třetí na bedně!
Pavel Zach
Foto: Klára Skopečková
