Ta u mne v podstatě vyvrcholila v pátek večer , když jsem si dal ještě rozborku a sborku svého bika. Poté, co jsem lehce po půlnoci skončil s laděním řazení, mne ještě poněkud znervóznily katastrofálně opotřebované destičky zadní brzdy. Nové jsem neměl, a tak jsem šel raději spát.
Ráno bylo již o poznání lepší. Zabalil jsem do pinglu větrovku a náhradní ponožky a už si to mažu na vlak do Řevnic. Počasí je přímo ideální . Však také v Letech u Prahy již pulzuje čilý ruch . Jsou v plném proudu dětské závody . Kočovný cirkus Kola pro život rozbil svoje stany na břehu Berounky. Jen novinka KPŽ, „registrační kamion“ zaparkoval v blízkosti hasičárny spíše z piety k minulým ročníkům.
Ke startu jsem se dostavil asi půl hodiny předem. I tak se na mne již dostalo pouze místo uprostřed rodinných týmů Fitness jízdy kdesi na konci startovního pole. Znamená to dvě věci, pořadí v cíli nebude hlavní ukazatel spokojenosti se závodem a začátek bude spíš klídek. Při čekání na start v chumlu osmi set bikerů mne napadá snad jen jediná negativní připomínka k pořadatelům. Na konci startovního roštu nebylo slyšet vůbec nic, tak jako loni.
Start druhé vlny proběhl bez problémů. Následuje plazivý výšlap na hřeben. Celkem se mi daří vyhýbat se kácejícím se borcům a rodinným výletům. Po výstupu nad Černolice se z akce konečně mění v klasický závod. Pole bikerů se začíná přece jen poněkud třídit. Trať je suchá, a tak se jede celkem rychle. Pokud se najde nějaký vláček směr Dobříš, hned se jej chytám. První bahniště ještě na jižním úbočí tentokrát nepřejíždím úplně hladce, tlačenice holt byla moc velká. Občerstvovačka, která brzy následuje, docela bodla. Nejhorší je, že nohy jakoby dostaly povel pohov a chvilku trvá než se zase dostanou do tempa.
Nejistota minulého týdne je pryč, nastává ten pravý relax, člověk si užívá každé šlápnutí, sjezdík i bahnisko. Jsme najednou v půlce závodu a začíná pravé brdské bikování. Celkově je druhá půlka trati daleko pestřejší. Brody, dlouhé sjezdy i pořádné padáky, které každý nedá, k tomu i pár klasických táhlých stoupání. Třeba cesta smrti na hřeben za Halouny, s tou si nijak nezadá ani nekonečné stoupání na Babku (505m n.m. ). Tohle všechno bylo ještě okořeněno pořádnou bouřkou. Kameny a kořeny pekelně klouzaly, louže byly ještě hlubší a bláto lepivější. Bohužel si to taky vyžádalo nějaké ty pády a zranění. Nemůžu pořád zapomenout na pohled na zablácené nohy zraněného bikera, čouhající z pod plachty záchranné čtyřkolky. Doufám, že to s ním nedopadlo tak špatně, jak to vypadalo.
Tahle bahenní část byla opravdu výživná, taková ta třešnička na dortu. Nevím jak kdo, ale já si v bahně libuju. Jako v té písničce od Buriana. „V svým příštím životě byl bych nejradši hroch.“ Ještě než jsem se protáhnult tunýlkem pod tratí u Berounky, vysvitlo zase sluníčko. Schůdky na most vybíhám tentokrát bez křečí. Zbývá posledních pár set metrů po hrbolaté louce a jsme v cíli.
Po dobrém pozdním obědě, chlazeném Birellu a po vyhlášení výsledků si ještě přidám dvacítku cestou domů jen tak, na vyjetí. Bylo to boží jako vždycky. Pořadatelé, dle mého, bez chyby. Už se těším na zimní rodinnou pohodu v Letech. Zkuste někdy Winter Trans Brdy, pokud jste si ještě netroufli.
Vít Pokorný
